Všechno zlé je k něčemu dobré

Všechno zlé je k něčemu dobré. Dokonce i takové daně, vždyť z nich živíme naše vynikající politiky, co bychom si bez nich počali. Takže díky i za ty daně, že ano. 

Snad jen výbuch sopky nemá žádná pozitiva. Nebo se mýlím? Minulý týden jsem tady psal o sopkách, jejich obětech a zničených krajinách. Ale na závěr jsem slíbil, že i na nich najdu něco kladného. Takže do toho.

Začnu spíše příkladem pro starší a pokročilé. Nebýt mexického Popokatepetlu, nebyl by ani Popokatepetl Twist (1). Nic vám to neříká? Nedivím, asi jen ti starší si vybaví písničku, kterou česky nazpívala Eva Pilarová. Přestože dnes už se nehraje, tak si myslím, že nemít ji by byla škoda.

Ovšem pozor, existují i poněkud obskurnější verze, kterých by zase asi až taková škoda nebyla (ta zpěvačka si dokonce říká Sugar, k tomuto pojetí to dokonale sedí):

Teď si asi řeknete, že ten začátek se moc nepovedl, hledat výhody sopek v Pilarové. Ale zkusme jít dále. Kdybych chtěl zůstat v Mexiku, tak zkusím vybrat ještě něco dalšího – sopečné sklo, obsidián (2). Z něj se vyrábějí krásné šperky, případně v muzeích obdivujeme staré aztécké a mayské památky z něj vyráběné. Nebýt sopek, přírodní obsidián bychom neznali (škarohlídi mohou podotknout, že Mayové a Aztéci by neměli čím vyřezávat za živa srdce svým obětem – i k tomu sloužily obsidiánové nože).

Starší naskenovaná (nepříliš dobrá) fotka Popokatepetlu z doby, kdy ještě digitály nebyly

Vezměme si třeba Vesuv. Slzy Vesuvu se jmenuje víno pěstované přímo na svazích sopky na zdejší úrodné půdě z rozpadlých lávových polí. Stejně se pěstuje vynikající vinná réva na španělských Kanárských ostrovech, přímo v lávě, na pohled vypadající jako obyčejný štěrk. A nejen víno. I ostatním plodinám se v úrodné sopečné půdě daří nečekaně dobře. Proto se také lidé po erupcích takřka ihned vracejí na postižená místa a zúrodňují půdu. Takže nejúrodnější půdy (3) mají často základ v sopečných nánosech. Půda na svazích sicilské Etny je tak zvláštní, že i med z ní pocházející je charakteristický a můžete si jej koupit zase jen přímo u Etny.

Vesuv z Pompejí

To, co kdysi byla jedna z největších tragédií své doby, je dnes obdivovanou památkou. Jsme zpět u Vesuvu, jen o něco níže, v Pompejích (4). Nebýt výbuchu sopky, nemohli bychom dnes obdivovat nádheru starého města, jeho chrámy, krámy, ulice, hospody a dokonce bordely. To vše se nám zachovalo prostřednictvím mučivé smrti tisíců lidí. Když se však procházím třeba Villou Mystery, nemyslím na mrtvé, jen pokorně obdivuji tu nádheru, která se nám zachovala přes dvě tisíciletí pouze díky nánosům popela.

Villa Mystery v Pompejích

Nástěnná výzdoba vykřičeného domu v Pompejích

Minulý týden jsem psal o Liparských ostrovech. Přímo na hlavním z nich, na Liparech, stojí pemzový důl. Ano, tato pemza (5) je sopečný produkt.

Pemzové doly na ostrově Lipary

Pemzový svah

Pemza je velice lehká

Zůstáváme na Liparských ostrovech. Na Stromboli i na Vulcanu se můžeme slunit na nádherně černých plážích (6) ze sopečného písku. A na Vulcanu bublá léčivé bahenní jezírko (7) vytvořené vulkanickými aktivitami podloží. Asi by se něco podobného našlo i na jiných geologicky aktivních místech.

Bahenní jezírko na ostrově Vulcano

Na Vulcanu je i dost usazené síry, ale ne tolik, aby ji bylo možno těžit. Zato v zatopeném kráteru indonéské sopky Kawah Ijen (Jáva) jsou síry (8) tuny. Je pravda, že její ruční těžba a doprava do civilizace patří k nejhorším zaměstnáním na světě, ale nebýt sopky, tak by mohla chybět, a tak zaplať pánbu za ni. Samozřejmě to není jen síra, ale i mnoho dalších rud a surovin.

Nosič síry v Kawah Ijen, Jáva, Indonésie (náklad síry váží asi 120 kg)

Sopečné ostrovy (9) patří k nejhezčím na světě. Havaj, Kanáry, Lipary. Vše bývalé sopky, všechny s výjimečnou krásou danou právě sopečným původem. Tím se dostáváme k přírodním krásám. Podle mne nejhezčí jen přírodou formované místo na světě je tanzanský kráter Ngorongoro (10). Těžko jej popsat, těžko jej nafotit. Psal jsem o něm minule. Musí se vidět, kdo neviděl, neuvěří.

Pozorování zvěře v Ngorongoro

Zcela zvláštní kapitolou je turecká Kappadokie (11). Také následek výbuchu sopek, konkrétně vulkánů  Erciyes Dagi a Hasan Dagi. Ty pokryly celou zemi vrstvou nánosů, které postupně zvětrávaly do dnešní podoby. Vznikla pohádková krajina s kamennými věžemi, hříbky, oponami. Lidé ji dotvořili vyhrabáním dvacetipatrových podzemních měst, do měkké skály vysekaných kostelů, vydlabaných obydlí. Vzniklo území, které se nepodobá ničemu jinému na celém světě.

Různé typy krajiny a osídlení v turecké Kappadokii

A na závěr jeden paradox. Jednou z nejplošších a nejrovinatějších krajin na světě je oblast tanzanského Serengeti (12). Po kopcích ani památka, natož nějaká sopka. Jen travnatá pláň, keře, nízké stromy. Ráj pro býložravá divoká zvířata, pakoně, zebry, ráj pro masožravá zvířata živící se zvířaty býložravými, pro lvy, levharty, gepardy, hyeny. Celé Serengeti totiž vzniklo na místě hodně, ale opravdu hodně starého supervulkánu. Celá oblast byla srovnána se zemí a pokryta nepropustnou pevnou vrstvou sodných nánosů, na kterých se postupem věků vytvořila jen asi metrová vrstva humusu. Proto tu nemohou růst stromy s kořeny sahajícími níže než metr pod úroveň země. Tím má více prostoru k životu nižší vegetace, hlavně tráva. A proto tu přežívají milionová stáda zvěře přesouvající se sem při Velké migraci z Masai Mary. Nebýt sopky, byl by tu třeba prales a pakoně (předpokládám, že všichni vědí, že pakůň je antilopa, která s koněm jako takovým nemá kromě podobného jména nic společného) by měly smůlu.

Velká migrace pakoňů v Serengeti

Svítání nad Serengeti

Mladí lvi v serengetských rovinách

Takže jen tak na posezení jsem našel 12 dobrých následků pocházejících ze špatných příčin. Určitě vás napadnou další. Vzpomeňme na to, až nám zase třeba nějaká islandská Eyjafjallajökull uzemní letadla a my budeme muset řešit problémy s dovolenou.