Někdy to prostě bouchne

Sopka neboli vulkán je místo na zemském povrchu, obvykle tvaru hory, kde roztavené magma vystupuje či vystupovalo z hlubin Země. Na Zemi se často vyskytují podél hranic litosférických desek a v takzvaných horkých skvrnách (Wikipedia).

Sopky jsou jedněmi z nejzajímavějších míst na zemi. Přestože pro většinu z nás představují něco exotického, není až tak těžké (a kupodivu ani drahé) se na některé známé vulkány dostat a prohlédnout si je zblízka, zejména ty evropské.

Následuje pár více či méně známých sopek, které jsem měl možnost navštívit. Pro úplnost: družicové záběry jsou z Google Maps, ostatní fotky jsou mé. Text psaný kurzívou a tabulky pochází z Wikipedie.

Zajímavosti

• Sopečný popel a prach, který se dostal do stratosféry po výbuchu Mount St. Helens roku 1980 a Pinatuba roku 1991, údajně ovlivnil na několik let světové klima.
• Podle historických pramenů vybuchl asi 1500 let př. n. l. sopečný ostrov Santorini v dnešním Egejském moři. Dnes je Santorini oblíbený cíl mnoha turistů, nicméně po tomto výbuchu se vytvořila vlna tsunami, která mířila přímo na Krétu. Podle vzorků sedimentů se dnes vyvozuje, že vzniklá vlna byla vysoká přibližně 150 metrů a její zaplavení Kréty zničilo vyspěloumínojskou civilizaci.
• Aktivní vulkanismus byl v současnosti pozorován také na Jupiterově měsíci Io, který je silně deformován slapovými silami. Z planet je předpokládán vulkanismus také na Venuši, ačkoliv ještě nebyl přístroji sond pozorován. Na planetě Mars jsou pozorovány geologicky nedávné (mladší než 100 miliónů let) lávové výlevy, které naznačují pokračující vulkanickou aktivitu i tohoto tělesa.

Nejničivější erupce:

Sopka	Země	Rok
Tambora	Indonésie	1815
Krakatoa	Indonésie	1883
	Martinik	1902
	Kolumbie	1985
Etna		1669
Vesuv	Itálie	79
Unzen-Dake	Japonsko	1792
Laki	Island	1783
Kelut	Indonésie	1919	5000

Že sopky nejsou zase tak nedosažitelné, se může přesvědčit každý, kdo vyrazí z Prahy na sever či na severovýchod. Nemůže přehlédnout naši sopku nejznámější, Říp. Je vidět i přímo z Prahy, jen vědět, kam se podívat. Přestože jej vídám z R10 od Černého mostu docela často a samozřejmě jsem na něm několikrát byl, nějak se mně nepovedlo nalézt žádnou svou fotku, takže přidávám alespoň velmi zajímavý pohled družicový. Kdo by to byl řekl, v jak kulturně obdělávané krajině žijeme.

Už méně si uvědomíme, že pozůstatkem sopky jsou i známé trosky hradu Trosky. Dva skalní suky, Panna a Baba, jsou vlastně zkamenělé zátky sopečných sopouchů. Tedy po překladu do češtiny z textu na Wikipedii, no schválně posuďte originál sami: „Trosky představují erozní relikt struskového kužele. Selektivní eroze odnesla převážnou část pyroklastik a obnažila dvojitou přívodní dráhu bývalých monogenetických vulkánů tvořenou kompaktním bazanitem (druh čediče). V prostoru mezi oběma věžemi se ještě vyskytuje bazanitové subhorizontálně uložené deskovité těleso se subvertikálně orientovanou sloupcovou odlučností.“

Přikládám fotku trošku netradiční.

Ale za skutečně činnou sopkou musíme vyrazit za hranice. Nejblíže to máme do Itálie, tam se nad Neapolí tyčí dvojkužel pustošivého Vesuvu. Dnes vypadá klidně a mírumilovně, ale dva tisíce let nejsou z geologického hlediska nijak dlouhé. A ještě i roku 1944, tedy z hlediska věčnosti včera, byla výbuchem zničena horní stanice lanovky.

Místo dávné tragédie a desetitisíců mrtvých se pro nás stalo jedním z nejzajímavějších a nejnavštěvovanějších turistických cílů.  Ano, mluvím o Pompejích, odkud je na Vesuv krásný výhled. Dávní Pompejané si jej užívali až do 24. srpna roku 79.

Na Vesuv se dá vyjet autem či autobusem z Neapoli, avšak kus cesty je nutný si odšlapat i pěšky, po lávovém chodníčku. Kdo nikdy nehleděl do sopečného kráteru, bude ohromen. Díra je to obrovská a první dojem se nedá jednoduše popsat několika slovy. Bohužel se ani nedá vyfotit, z hrany kráteru celou jámu do záběru prostě nedostanete. Tak aspoň pohled na kousek příkré stěny.

Z Neapole se dá trajektem dostat na Liparské ostrovy. Ty jsou celé sopečného původu. Pro Čechy je nejznámější zdejší sopkou vulkán (a ostrov) Stromboli. Kdysi dávno, když ještě cestování nebylo tak snadné, jsem při čtení nějakého rozhovoru záviděl Michalu Pavlíčkovi zážitek, který na něj zapůsobil tak mocně, že po sopce pojmenoval svou skupinu.

Sám jsem měl tak trochu smůlu. Při mé cestě po Liparských ostrovech se Stromboli začala chovat podivně. Zatímco po desetitisíce let pravidelně vypouštěla své malé erupce každých 15 minut, v roce mé cesty s tím na pár měsíců přestala a dala si oddech. Pak vypustila do moře mohutný lávový proud a zase se odmlčela. Ostrované začali prchat a výpravy na vrchol byly dočasně zakázány.

fotka není z nejkvalitnějších, je focená přes prehistorickou kameru

Takže jsme si jen na pláži nabrali na památku do flaštičky černý sopečný písek a pár kousků černého obsidiánového skla, pak jsme se vrátili na loďku a ostrov pěkně obepluli. Přikládám fotku čerstvého lávového proudu, asi tři měsíce starého.

Liparské ostrovy není jen Stromboli. Prakticky všechny ostrovy jsou vrcholky dávných sopek a sopka Vulcano na stejnojmenném ostrově dala dokonce sopkám ve většině jazyů jméno. Pro staré Řeky byla sídlem boha Hefaista, který měl v kráteru svou privátní dílnu, odtud neustále stoupající výpary nad kráterem.

Kráter je dobře viditelný i při pohledu z moře, ale nejlepší výhled na něj je z jeho menšího bratříčka Vulcanella ("malého Vulcana", na satelitním snímku úplně nahoře). Kdysi to byl samostatný ostrov, dnes je s Vulcanem spojen úzkou šíjí, na jejíž jedné straně je písek černý, na druhé bílý. Obě pláže jsou přitom od sebe vzdáleny jen pár desítek metrů.

Ke kráteru se dá vystoupat asi hodinovou procházkou (když si po ránu pospíšíte, vyhnete se jednak sluneční výhni, jednak placení poplatku za vstup). Opět je do kráteru úžasný pohled, zde umocněný neustálými výpary, valícími se bez přestávky z kráteru ven. Jen pozor na vítr, když se nečekaně otočí a žene sirné páry směrem k návštěvníkům, je lepší rychle zmizet. Není to přímo na udušení, ale dech se v sirném mraku popadá velmi obtížně a pak to škrábe v krku. Nehledě na ukrutný sirovodíkový puch.

Protože je sopka dodnes činná, musí se bedlivě hlídat. Všimli jste si na satelitním snímku toho osídlení přímo pod kráterem? A tak geologové denně kontrolují složení par a hlídají, zda se nechystá nějaká čertovina. Půda kolem kráteru je pokryta vrstvou žluté síry, takže doporučuji boty s gumovou podrážkou, ta odolává nejlépe.

A poslední evropskou sopkou, o které se zmíním, je sicilská Etna, nejvyšší činná sopka v Evropě (3.329 m n.m.). Ani na její vrcholové partie není problém se dostat, je to jen otázka času a peněz (lanovky i terénní autobusy jsou neskutečně drahé, pěšky je to zase docela velká makačka). Etna je tak moc činná, že její vrchol se mění takřka neustále. Otevírají se nové krátery, vrší se nové kužely. Proto je ta výška jen přibližná, může se často měnit. A protože je celá vrcholová část hodně rozlehlá (netvoří jeden dominantní kráter na vrcholku hory, přestože tomu tak do předminulého století bylo), družicový pohled není nijak zvláště zajímavý.

Na hlavní vrcholek se obvykle dostat nedá (a bylo by to i příliš riskantní). Terénní autobusy dovezou turisty na relativně bezpečnou vrcholovou plošinu, ze které je to k hlavnímu vrcholu ještě docela daleko. Lávový proud na snímku je asi 8 metrů vysoký – v okamžiku vzniku fotky byl starý necelé tři měsíce.

Krátery se někdy docela nečekaně objevují na různých místech rozlehlých svahů mohutného kužele sopky (obvod 140 km). Takovým parazitickým kráterem je i hezký a pravidelný kráter Silvestri u dolní stanice lanovky.

Lanovkou se dá dostat něco nad polovinu výšky Etny, kdo chce, může pokračovat pěšky jemnou lávovou sutí, je to však dost namáhavé. Většina turistů volí raději terénní autobusy. Ty je vyvezou na vrcholovou plošinu s několika dalšími krátery, které se dají různě obcházet, ať už s místním průvodcem, či individuálně. V některých místech kráterům různé rudy dávají nezvyklé zabarvení. Pokud se tam chystáte, zvažte i vhodné oblečení a obutí. U moře mohou být čtyřicítky, ale nahoře ve třech tisících metrech může foukat nepříjemně chladně.

Opouštíme starý kontinent a vydáváme se na chvíli do Nového světa. Kdo by neznal jednu z nejpopulárnějších sopek mexických – Popokatepetl. Když k moři na Yucatan letíte přes hlavní město, cestou jej uvidíte z letadla.

My jsme jeli skrz větší část Mexika autobusem, takže jsme Popokatepetl viděli i z podhledu, bohužel se tehdy ještě fotilo na filmy a fotka není zcela povedená. Dá se vystoupat i na vrchol, ale je to několikadenní namáhavé putování, takže si to většina cestovatelů odpustí a raději ušetřený čas věnuje návštěvě neskutečně nádherných mexických památek.

A když už střídáme ty kontinenty, tak pojďme do Afriky (i když do Střední Ameriky se určitě ještě vrátíme). Mezi módní destinace se dostalo pobřeží Indického oceánu v Keni a Tanzanii. Kdo si od moře vyrazí na safari do NP Amboselli, spatří na vlastní oči nejvyšší horu Afriky, Kilimandžáro (5.895 m n.m.). Sopku tvoří tři vulkány, z nichž ten nejvyšší se jmenuje Kibo (vrcholek se nazývá Uhuru) – a to je právě to, co na satelitním snímku vypadá jako keltské oppidum. Vidíte sami, že pověstný vrcholový ledovec takřka na rovníku už je jen legendou.

My jsme se pohybovali více ve vnitrozemí, v Masai Maře (Keňa) a v Serengeti (Tanzanie), takže rozumnou pozemní fotku nemám. Až při přeletu ze Zanzibaru do Nairobi se před námi vrcholek legendární hory objevil na levoboku letadla.

A můžu potvrdit, že těch pár hromádek sněhu už se ledovcem nazvat nedá. 

A další mezikontinentální skok, tentokrát do Asie. Začínáme se dostávat na místa, která už není tak jednoduché navštívit třeba krátkým odskočením od moře. I když indonéská Jáva se z turisticky profláknutého Bali ještě zvládnout dá. A snad nejhezčí světová sopka zato stojí. I když vlastně tu krásu netvoří jediná sopka, ale sousopčí Batok-Bromo-Semeru. Bromo je nejznámější, zůstaneme tedy u jejího jména jako zástupce všech ostatních. A že těch sopek tady kolem všude je! Nejdříve trochu širší pohled, kde nejvíce zaujme kouřící vulkán Semeru.

Při větším detailu se dostáváme do oblasti kaldery Tennger, uvnitř které vypučely mladší sopky Batok a Bromo. Obrázek je matoucí, při svislém pohledu se obtížně odlišuje propadlina od vyvýšeniny, tedy vězte, že Batok je kužel trčící vzhůru se zanedbatelným zasypaným kráterkem na vrcholku, kdežto Bromo je kráter klesající dolů. Ještě obě sopky (vlastně i se Semeru to jsou sopky tři) uvidíme.

Při pohledu z hrany kaldery je to snad jasnější. Celé údolí před námi je kaldera starého vulkánu Tennger. Uvnitř se tyčí vyhaslý kužel Batoku uprostřed, vlevo od něj kouří Bromo. Opět se projevuje optický klam, Bromo je mnohem vyšší než Batok, jenže je dále, a proto se zdá menší. Ale zdaleka nejvyšší je vzdálená Semeru. Tento pohled se řadí k nejhezčím vyhlídkám světa a každé ráno tu sledují východ slunce stovky lidí.

Na Bromo se dá vystoupat strmým schodištěm. Z rozpraskaného dna kráteru se bez ustání valí kouř a i na struktuře lávy je vidět, že tato sopka opravdu pořád žije a dokáže občas pořádně překvapit.

Zůstáváme na Jávě, jen se přesuneme kousek na východ. Ze satelitu vidíme, že Jáva je krátery přímo poseta. Mezi starší sopky patří zdejší Kawah Ijen. Čas už setřel z tvaru hory rysy klasického kuželu, hora není nijak nápadná a vlastně bychom ani neřekli, že je to sopka.

Až po vystoupání na vrcholek překvapí kráterové jezero neskutečné tyrkysové barvy. Když se větru povede rozfoukat neustálé sirné výpary, objeví se na březích jezera ložiska žhnoucí rudé lávy.

A mezitím neuvěřitelně odolní domorodci s ústy chráněnými obyčejnými šátky těží síru ve zdejších sirných dolech. Při pozorném pohledu je uvidíte. Když se dělal žebříček nejhorších prací na světě, tak zdejší dělníci a bosí nosiči síry (nosí se v koších na konci ráhna přes rameno s celkovou váhou až 120 kg, 400 metrů převýšení nahoru a pak tři kilometry s kopce dolů) suverénně obsadili čelnou pozici. 

Vracíme se do slíbené Střední Ameriky. Už při příletu do Kostariky jsou z letadla vidět kouřící činné sopky v nepřístupných kostarických horách.

Jejich králem je známý Arenal. Dlouho byl považovaný za spící vulkán, takže erupce v roce 1968 všechny překvapila a následkem byla skoro stovka mrtvých. Občas se sopka probudí a postraší okolí, jako například při posledním větším výbuchu v roce 2000.

Arenal je známý svými víceméně pravidelnými mikroerupcemi a proudy žhavé lávy, které bývají při nočním pozorování krásně vidět. Prý. Já jsem byl na Arenalu dvakrát. Při první návštěvě sice sopka byla aktivní, ale celou dobu nám pršelo (to je v Kostarice normální), takže nebylo přes mraky vidět nic. Při druhé návštěvě jsme měli neobvykle hezky, ale zase sopka odpočívala. Takže zase nic.

Ale přesto je Arenal považovaný za jednu z nejnebezpečnějších sopek pro turisty. Nové trhliny vypouštějící smrtelně jedovaté plyny se otevírají naprosto nečekaně na svazích i v místech, kde by nikdo nebezpečí nečekal. Takže většina stezek v národním parku kolem vulkánu začíná výstražnou tabulí, která varuje před nebezpečím a umožňuje vstup jen na vlastní nebezpečí.

A poslední kostarickou sopkou, o které se zmíním, je sopka Poás. Je významná hlavně tím, že se rozkládá přímo u hlavní města San José, takže je oblíbeným výletním cílem obyvatel metropole. Ovšem je otázka, zda krása jejich vrcholových partií vyváží škody způsobené nedávným zemětřesením (podle geologů jednoznačně zaviněným sopkou) a hlavně škody na usychajících kávových plantážích, ničených kyselými dešti ze sopečných výparů.

Zůstáváme v Americe, jen se přesuneme na severozápad do Nikaragui. Ať už se přilétá letadlem, nebo se přijede Panamerickou dálnici, nelze minout obrovské jezero s názvem překvapivě stejným, jako se jmenuje celá země, tedy Nikaragua (druhé největší jezero se zase jmenuje stejně jako hlavní město, tedy Managua, zřejmě Španělům při přebírání místních názvů trochu chyběla invence). Na jezeře leží velký ostrov Ometepe ve tvaru činky či přesýpacích hodin s dvěma sopkami uprostřed rozšířených částí – větší Concepción, menší Maderas.

Concepción (1.610 m n.m., vlevo) je aktivní, Maderas (1.394 m n.m., vpravo) má kalderu zalitou kráterovým jezerem a aktivní není. Oba vulkány vyvářejí při pohledu ze břehu jezera Nikaragua neopakovatelnou scenérii.

Ovšem nejznámější nikaragujskou sopkou je vulkán Masaya. Patří také k pečlivě sledovaným sopkám, protože je turisticky hojně navštěvovaný, ale jeho chování je někdy nepředvídatelné. Proto tady platí přísná pravidla. Nahoru se může jen po svolení správy národního parku a třeba parkovat se musí čelem k únikové cestě, přičemž celé parkoviště je navrženo tak, aby všechna místa mířila přímo k ústupové cestě bez nutnosti otáčení či křižování. A na YouTube se najdou pěkné záběry prchajících návštěvníků při neočekávaných výronech plynu a kamenů. A ve středisku parku je plno fotek aut s kameny velikosti pytle cementu zabodnutými do kapoty (při větší erupci se doporučuje vlézt si pod auto a čekat).

I za naší návštěvy se nad kráterem zvedal vysoký sloup sopečných výparů. Náš ranger byl ovšem klidný, za erupci se počítá až výška sloupce nad 300 metrů, což prý nebylo. No, já tedy nevím, mně se to zdálo té třetině kilometru docela blízko.

Největší zdejší raritou jsou sopečné tunely. Ty vznikají při tuhnutí a smršťování lávy. Je jich tady více a některé míří přímo do stěny kráteru, odkud lze za příznivých podmínek pozorovat jezírka žhavé lávy. Jako obvykle v podobných případech nastávají příznivé podmínky jen velmi výjimečně, takže jsou mezi turisty považovány spíše za legendy. Většinu času jsou tyto nejzajímavější tunely plné smrtících plynů. takže turisté vezmou zavděk alespoň těmi, které míří do nitra hory a nemají se tedy odkud plyny naplnit. Ovšem stejně to chce trochu odvahy, protože když si člověk uvědomí četnost erupcí, tak se o něj trochu začne pokoušet klaustrofobie – co kdyby sopka vchod do tunelu zavalila (byli jsme asi 300 metrů daleko/hluboko od vchodu)?

A na závěr se ještě jednou vrátíme do Afriky na místo, ke kterému mám výjimečný vztah – považuji jej za jedno z nejhezčích míst na světě (i když na fotkách to nevynikne, varuji předem). Kdybych si mohl vybrat, kde bych si přál mít rozptýlený svůj popel, tak to bude tanzanský kráter Ngorongoro. Největší světová kaldera se zachovalými stěnami vznikla při výbuchu supervulkánu. Kráter je hluboký 600 metrů a má průměr přes 20 km (plocha 260km2). To se nedá pospat, vyfotit ani natočit, to se musí vidět.

Na hraně kaldery bylo postaveno několik lodgí, odkud lze dalekohledy pozorovat život divokých zvířat uvnitř kráteru, který tvoří takovou přírodní Noemovu archu – jeho strmé stěny většina zvířat (kromě buvolů a slonů) nedokáže překonat a žije tu ve svém ztraceném světě izolována od okolí. Žijí zde populace lvů, hrochů, slonů, nosorožců, buvolů, levhartů, gepardů, zeber, hyen, šakalů, gazel, antilop a pakoňů.

hory v pozadí jsou protější stěnou kaldery

A přímo mezi zvířata je možné se vydat po jediné strmé příjezdové cestě (terénní auta 4x4). Škoda, že počasí nebylo optimální a fotky jsou trochu znehodnoceny nedostatkem světla. Ale věřte mi, je to úžasné místo.

hory opět ohraničují kráter ve vzdálenosti 20 km

Na světě je samozřejmě mnohem více sopek, i známějších. Tento můj výběr se omezil na ty, které jsem navštívil a viděl na vlastní oči. A aby si sopky nemohly stěžovat, že jsem tady psal jen o jejich ničivých projevech a o zkázách jimi způsobených, za týden se podíváme, co dobrého nám také mohou přinést.