Dobré prase všechno spase XLI

Pátou desítku seriálu načneme v středoamerické Guatemale. Ochutnáme garifunskou polévku z mořských plodů, několik snídaní ve stylu Huevos rancheros, Quesadillu, banánový chléb, Churrasco a vše zapijeme pivním koktejlem Micheladou.

Guatemala je přímo vzorová středoamerická země, proto i její kuchyně je typicky středoamerická s výraznými mexickými vlivy, což se projevuje hlavně všudypřítomnými plackami z kukuřičné mouky různých druhů a stylů, rýží s fazolemi, fazolovou pastou a pikantní zeleninou. Tvrdé placičky nachos jsou podávány jako předkrmy, jako hlavní jídlo, jako dobrůtka k pivu či koktejlům. Dostanou se všude, od stánků na ulici po luxusní restaurace, kde často plní úlohu předkrmu nebo přílohy.

Je to zvláštní, ale koktejly jsou stále po celé Střední Americe velice oblíbené. A nejsou to jen očekávané Cuba libre, Caipirinhi, Piňa colady, Tequily sunrise nebo Daiquiri z místních lihovin, můžete si klidně dát i Bloody Mary nebo možná nejoblíbenější Margharitu. Dokonce i mimo civilizaci, jako třeba na řece Rio Dulce v plovoucí hospodě u místních říčních Mayů, je nabídka koktejlů velmi široká.

Právě po řece Rio Dulce se dá z vnitrozemí Guatemaly doplout do města Livingston, které je jinak přístupné jen od moře. Do městečka nevede žádná pozemní cesta, buď se připluje z Karibiku nebo po řece. Město je známé svou specifickou atmosférou, jeho obyvatelé - Garifunové - jsou míšenci původních Indiánů s uprchlými černými otroky a vírou se řadí mezi rastafariány. Na ulici se to jen hemží typickými, pletenými rastafa čepicemi, na jejichž nositelelích je občas patrné, že jsou pod vlivem oblíbené rostliny. Všude zní reggae.

Typickým jídlem je polévka z kokosového mléka s vařenými banány a mořskými plody. Je tak vyhlášená, že kvůli ní se sem sjíždějí turisté, kteří by jinak Livingston s klidným srdcem ze svých itinerářů vynechali. Polévka je poměrně drahá, kolem 10 USD, ale porce je obrovská. Kromě spousty tekutiny je v ní celá ryba (na obrázku je z ní vidět jen ocasní ploutev), celý krab, několik větších krevet, kousky olihní a nejméně jeden banán nakrájený na proužky. Málokomu se povede sníst vše, většinou trochu zbude.

Další fotka dokazuje, že ani já jsem nedojedl. Už z té hromady zbytků je patrné, jak velká porce byla.

Lodí jsme se z Livingstonu museli vrátit do vnitrozemí. Střed Guatemaly je hornatý (spíše by se dalo napsat sopečnatý), takže k našemu překvapení jsme na jednom odpočívadle narazili na kolibu, která by klidně mohla stát někde na Slovensku. Uzeniny, sýry, domácí chleba na dřevěném prkénku. Jen ty nachos nás vrací do středoamerické reality.

Po celé zemi je rozšířený pouliční prodej, provizorní stánky s ananasy lemují silnice, stánky se sladkostmi zase zaplňují náměstí nejen malých městeček, ale i hlavního města Ciudad de Guatemala (největšího města ve Střední Americe mimo Mexiko). 

V předchozích středoamerických blozích už jsem psal o typické snídani Huevos Rancheros. Ani zde nesnídáme jinak, přestože stejný pokrm se v detailech přece jen liší. Jedná se o základ z volských ok s pálivou omáčkou rancheros, doplněný překvapivě výbornou pastou z černých fazolí, smaženým banánem, klobáskou chorizo a miskou husté smetany, dle sezony talíř doplněný místním ovocem. Jako příloha placky nebo někde bagetka (ta přijde více k chuti, přece jen se těch kukuřičných placek člověk brzy přejí).

Místní specialitou je banánový chléb, který chutná trošku jako naše kyprá bábovka.

Země leží mezi dvěma moři (respektive mezi mořem (Karibským) a oceánem (Tichým)). Proto jsou na jídelníčku často různé plody moře.

Avokádová pomazánka nikdy nezklame, my na ni nedáme dopustit od cesty po africké Ghaně, kde nás často zachraňovala od smrti hladem. A když ještě přistane na stole jako předkrm zdarma, pak nemá chybu.

O mexickém vlivu jsem psal hned na začátku. Ve starobylém městečku Antigua je asi nejvyhlášenějším podnikem mexická restaurace Frida, zdobená mexickými motivy, reprodukcemi Fridy Kahlo, jejího muže Diega Rivery a společnými fotkami tohoto nesourodého páru. Je třeba přijít na večeři brzy nebo mít rezervaci, každý večer je plno, přestože restaurace patří k nejdražším ve městě.

Jídlo je výborné, což je jistě vidět i z fotek.

Na opačné straně cenového spektra leží místní hospoda v městečku nedaleko Antiguy (jméno jsem nezaregistroval, snad nějaký San Pedro nebo Pablo, nevím). Měsíc a půl před naší návštěvou bylo město zasypáno vrstvou sopečného popela ze sopky Fuego, která zabila několik desítek lidí. My jsme ovšem už žádné známky tragédie nepozorovali, snad jen kromě ovázané ruky našeho šoféra Gustava, kterého zranil kámen ze sopky, když se svým mikrobusem pomáhal s evakuací postižených oblastí.

Jídelní lístek je krátký, vejde se na plakát nad vchodem.

Já jsem si dal Kaldoun ze slepice (Caldo de Gallina) - respektive vývar, ale hustý jako kaldoun, fotka nebyla vůbec pěkná, ale na kaldounu jsem si pochutnal. Manželka šla do Churrasca, které bylo mnohem hezčí, ale dostala nejedlou flákotu.

Na sopku Fuego se samozřejmě nechodí, přece jen je pořád dost aktivní, nepředvídatelná a tudíž i nebezpečná. Zato na nedalekou sopku Pacaya (také činnou) se leze docela běžně. Necelé 4 km do stálého prudkého kopce lze zdolat po svých nebo se svézt na koni. Asi už vypadáme jako adepti na koně, protože tzv. "sběrači mrtvol" s připravenými koňmi nám šli v patách skoro 2/3 cesty, než to pak vzdali a vrátili se dolů.

Proč píšu o sopce v seriálu o jídle? No protože jsme si nesli v batůžku pěnové bonbónky a sušenky. Marsmallows jsme nahoře v lávovém poli nabodli na větve, odhrnuli pár lávových kamenů a ve vzniklém otvoru jsme si je hezky opekli a rozpustili, snad lépe než nad ohněm.

Rozteklé Marsmallows pak mezi dvěma sušenkami utvořily velmi neobvyklý sendvič.

Jen pro  zajímavost zoomovaný pohled na rozžhavený svah hlavního kužele, odkud sopka vyvrhovala hořící lávové balvany velikosti dětské hlavy, které se pak kutálely dolů a zanechávaly za sebou rudou stopu, jak je vidět v závěru videa připojeného níže.

Takže si na závěr můžeme připít na středoamerickou kuchyni, třeba Margharitou, mexickým pivem Corona nebo pivním koktejlem Micheladou, o které už jsem také psal dříve (slaný a pálivý základ dolitý pivem, vršek sklenice pokrytý solnou krustou).

Dobrou chuť!

Půlhodinové video z Guatemaly

Rubrika Dobré prase všechno spase