Dobré prase všechno spase XL

XL v nadpisu neznamená, že nějaké dobré prase je extra velké, ale značí římským číslem začátek páté desítky blogů o neobvyklých a exotických pokrmech. A kam nás zavede tento díl? Do Hondurasu a Salvadoru ve Střední Americe.

Obě země patří do teritoria bývalé Mayské říše, proto asi nikoho nepřekvapí, že dodnes se zde pěstuje tradiční mayská pochoutka - kakao, ale i poněkud modernější káva. Většina produkce není zpracovávaná na místě a jak už to tak u zemí třetího světa bývá, místní pěstitelé na celém výrobně-prodejním řetězci obou komodit vydělávají nejméně. Ale v penzionu dona Uda v honduraském městě Copán vsadil majitel na ruční výrobu čokolády a evidentně se mu to vyplácí, po celém městečku (orientovaném díky blízkým, stejnojmenným mayským ruinám na turistický ruch) se v každém stánku, obchůdku, restauraci a penzionu prodává jeho čokoláda. Je opravdu výborná a je nejoblíbenějším suvenýrem z Copánu. Vyrábí se buď čistá s různým poměrem kakaa od 45% do 80% (více už ne, protože by byla příliš hořká), nebo ochucená např. kávovými zrny (ta je asi nejlepší) nebo směsí různých voňavých koření.

My jsme u dona přímo bydleli a kromě čokolády jsme si pochvalovali i jeho skvělý maracujový rum, možná ještě lepší než čokoláda, byť ne tak známý.

Ono obecně na místech navštěvovaných turisty se nabízí alkohol čistý (karibský rum) nebo míchaný ve formě různých koktejlů. Ceny jsou docela příjemné, zvláště v poměru k obecně dražšímu jídlu, takže se často vyplatí dát si koktejl k jídlu místo soft-drinku nebo piva.

Mezi koktejly zde řadí i tradiční karibský pivní nápoj - Micheladu. Kdysi dávno jsme v Mexiku popíjeli jejich piva Sol a Coronu se špetkou soli a vymačkanou limetkou, doba zřejmě pokročila a dnes se z toho zvyku stal samostatný nápoj na podobném principu, jen trochu kvalitativně posunutém výše. Do pivní sklenice s horní picí hranou obalenou solí a pálivým kořením se nalije slaná a pálivá směska - a když píšu pálivá, tak to znamená, že opravdu pálí, jsme v kraji chili papriček. A do toho se nalije čerstvě otevřené pivo. 95% turistů je zhrozených a nápoj jim hrubě nechutná, já jsem z něj naopak nadšený (asi proto, že běžně pivo nepiju). A jsem přesvědčený, že ve zdejším tropickém klimatu má tento způsob doplnění solí a minerálů svůj význam

Na místních trzích je samozřejmě plno exotického ovoce, něco známe, něco ne. 

Když už jsme se zastavili u plodů různých rostlin, nesmíme opomenout ani plody moře, vždyť všechny středoamerické země omývá na severu Karibik a na jihu Pacifik (Tichý oceán). I když zrovna El Salvador, ze kterého jsou následující forky, je jedinou výjimkou, protože karibské pobřeží nemá. Proto je vše níže vyfocené ulovené v Pacifiku.

Z ryb a mořských plodů se i zde, podobně jako v dalších latinsko-amerických zemích, připravují Ceviche. Známější je rybí verze, ale zde je k dostání i verze třeba krevetí nebo olihňová - v sousedním Belize dokonce je krevetová verze standardem. Podle mého názoru není nad tradici - bílá ryba je pro přípravu Ceviche prostě nejlepší. Většinou jsou Ceviche kyselé a pálivé, ovšem sympaticky chutně, obsahují hodně zeleniny, takže budou i zdravé. Vše vypadá tak trochu jako zeleninový salát s paprikou, cibulí a další zeleninou, zalitý octem a limetkovou šťávou, doplněný na kousky nakrájenou rybou. Jo, a abych nezapomněl, ta ryba je syrová (jen je zatažená právě tím octem a limetkou, což je kyselinka, která rybu doslova uvaří za studena).

Hlavním městem El Salvadoru je (aby se to nepletlo) San Salvador. Tady jsme narazili na trhy s cukrovinkami, kterých zde byly snad stovky druhů, většina za jednotnou cenu jeden americký dolar (kterým se zde i platí). Asi deset různých balíčků jsme si přivezli domů a postupně je ochutnávali. Základem je většinou karamel nebo nějaké ovoce v karamelu obalené. Kdy by čekal přeslazené lepidla, byl by překvapený. Aspoň trochu sladké je samozřejmě vše, ale jinak převládá silně pálivá chuť, někdy až na hranici příjemnosti nebo i za ní.

Konečně jsme se propracovali i k normálnímu jídlu. Ve Střední Americe nečekejte, že budou snídaně součástí ceny hotelu či penzionu (posady). Objednávají se a platí zvlášť, dokonce není neobvyklé skočit si na snídani někam jinam než do svého hotelu. Sortiment je většinou podobný, relativně bohatě naplněný talíř, jehož součástí je vždy něco z vajec, fazolová pasta, smažený banán, kukuřičná placka nebo pečivo a kousek smetany. Z našich předchozích cest už jsme dostatečně poučeni o španělských jménech jednotlivých verzí, a proto bez přemýšlení vždy volíme Huevos Rancheros, volská oka s pálivou červenou omáčkou, mletou fazolovou pastu (výborná, každý ji brzy přijde na chuť), smaženým banánem a kouskem smetany (nebo řídkého tvarohu). Občas ve verzi chorízo bývá součástí i opečená pikantní klobásečka asi 5 cm dlouhá.

Polévky nejsou úplně tradiční, ale když už je, tak je dobrá.

Na oběd bývá často churasco, které se trochu liší od jihoamerických (brazilských, argentinských) verzí, kde označuje obvykle nějaký druh steaku. Zde se jedná o hovězí plátek, kterému bych asi steak neříkal, doplněný vždy a bez výjimky kopečkem rýže s fazolemi. Další přílohy jsou volitelné, poměrně často je součástí opět chorizo klobáska.

El Salvador není zrovna turistickou zemí, ale některé pláže na pobřeží oceánu jsou přesto turisticky orientované, i když nejvíce na místní salvadorské turisty. Většinou je na jídelním lístku široký sortiment ryb a mořských potvor, podávaných tak, aby se kromě žaludku potěšilo i oko. Na obrázku je předrkm zdarma - tvrdá kukuřičná placka smotaná do ruličky a naplněna sýrovo-fazolovou pastou. Moc dobré. A k pití samozřejmě ovocná šťáva rozmixovaná s ledovou tříští (my jsme si poručili mango, limetku a banán).

Jako hlavní chod jsem si já vybral Krevetový a olihňový talíř. Možná mé nejlepší jídlo z těchto dvou zemí.

Paradoxně poměrně drahému sea-foodu konkuruje v chutnosti už jen tradiční nejlevnější jídlo, které je k dostání právě jen v Salvadoru a Hondurasu, placky pupusas. Samozřejmě opět kukuřičná mouka (možná trochu smíchaná s pšeničnou), ze které se vyválí placka asi 10 cm v průměru. Na ni se naskládá náplň - grilované kuřecí kousky, sýr, zelenina, fazolová pasta nebo libovolná kombinace těchto čtyř surovin, třeba i mix všeho. Přikryje se druhou plackou a vyhněte se do koule. Ta se rozplácne do původního rozměru, takže vznikne opět placka, na které byste nepoznali, že je něčím plněná. A ta se opeče na plátu.

Podává se se zeleninovým salátem a chili-zálivkou pálivou jako čert, proto si každý dá jen tolik, kolik snese.

Obvykle píšu, že nejlepší jsou tyto tradiční pokrmy v domorodých jídelnách, těm specializovaným na pupusas se říká pupuserie (jak jinak). Opravdu, u místní paní v jednom malém salvadorském městečku u pobřeží Pacifiku jsme si docela pochutnali, i když prostředí bylo takové trošku ušmudlané. Ale aspoň jsme viděli, že dostáváme úplně čerstvé placky, protože je majitelka hnětla a pekla přímo před námi v jídelně (jestli tak lze tu místnost nazvat). Společnou lžičkou, která se asi nikdy nemyje, jsme si nandali salát a zálivku a pustili se do pupusas. Byly dobré, ale ty níže z restaurace v honduraském Copánu byly ještě lepší.

Takže následuje na dalších dvou fotkách druhé nejlepší jídlo z naší cesty těmito dvěma zeměmi - pupusas v restauraci v Copánu. Byly tak skvělé, že na ně dodnes vzpomínáme. Mohlo to ale být i tím, že nám nezbyl čas na oběd a my si je tak dali po celodenním půstu jako brzkou večeři.

Dobrou chuť!

Video Honduras (7 minut):

Video El Salvador (10 minut, pupusas kolem sedmé minuty):

Rubrika Dobré prase všechno spase.