Važte si svého lékárníka

Lékárníci jsou v posledních týdnech vláčeni médii a v internetových (i jiných) diskuzích jako prodavači, kteří za podání krabičky chtějí 30 Kč. Je lehké hodnotit cizí práci, kterou si ne každý umí představit. Není už tak lehké přiznat si, že ne každý je schopen ji vykonávat a že ne každý je ochoten ji vykonávat.

MBnoviny, M.Filip  

Nejsem lékárník, ale mám za ženu lékárnici, magistru s atestací, doktorku farmacie, zaměstnankyni lékárny (ne majitelku), takže snad vím, o čem mluvím. Prosím nechme stranou poplatky. To je úplně jiná diskuze. Lékárníci si je nevymysleli, většinou z nich nejsou nadšeni, protože jim přinášejí více práce než užitku. Vybírají je, protože jim tak předepisuje zákon (a vybírají je i ti z nemocničních lékáren krajských nemocnic, jen za ně vrací adekvátní částku jako zprostředkovatelé daru kraje pacientům - vybrané poplatky jim ve skutečnosti zůstávají, jinak by nemocniční lékárny zkrachovaly). Jako jedno z mála zboží mají léky regulované maximální ceny a o sumu třicetikorunových poplatků byly tyto maximální ceny doplatků poměrně sníženy, takže na rozdíl od doktorů na poplatcích lékárny nevydělávají, po odečtení DPH spíše naopak. Kdo nechce chápat, nechápe. O tom ale nechci psát, na to téma je už diskuzí dost i beze mne. 

Není větších vydřiduchů, než jsou lékárníci, alespoň podle obecného povědomí o "prodavačích" léků. Jejich jediná práce je přečíst si název léku na receptu, sáhnout do regálu a lék pacientovi podat. A za to si berou tolik, že jezdí v bavorácích a mercedesech, zatímco babičky umírají, protože nemají na svůj lék (v TV při diskuzi běželo v proužku několik vzkazů, kde babičky doplácely na léky 2.000 měsíčně - nějak se mně tam vytratilo, že pojišťovny vše nad 5.000 ročně hradí, takže měsíčně to vychází na 417 Kč maximálně - ne že by to bylo málo, ale 2.000 to prostě nejsou)./*Dodatečná oprava: do limitu se samozřejmě nezapočítá celá cena léku, ale jen cena nejlevnějšího léku z dané kategorie. Přesto limit plní svou funkci a po snížení na 2500 s úhradou plné ceny bude plnit ještě lépe./

Je to skutečně tak?

V lékárně pracuje několik profesí: už středně velká lékárna potřebuje uklízečku, která nejen myje podlahu, ale hlavně musí udržovat v čistotě laboratoř a její použité vybavení. Účetnictví a styk s pojišťovnami zabezpečuje účetní. Volně prodejné léky, vitamíny, potravinové doplňky, drogistické zboží a podobně prodává farmaceutický laborant (někdy se říká i farmaceutický asistent) - s odborným středoškolským vzděláním, takže nejen prodává, ale v rámci své profese i radí, doporučuje a kontroluje. Není vždy pravda, že volný prodej dělá přes 50% obratu. V lékárně situované blízko k ordinacím doktorů může klesnout procento volného prodeje i na deset. Majitel lékárny musí už být vysokoškolský magistr farmacie /*Dodateční oprava: ne majitel, ale odborný zástpupce/, ten se ale za táru (výdejní pult) dostane spíše výjimečně, protože má tolik administrace s vedením lékárny a třeba objednáváním, že se k pacientům dostane zřídka, například při odpolední směně. Skoro celou jednu odbornou sílu zabere retaxace: málokdo ví, že při výdeji léků se pracuje s dvoustupňovou kontrolou a metodou dvojího oka. Každý recept je ještě jednou prohlídnut druhým člověkem, který na počítači porovná, zda byl zaevidován skutečně tentýž lék, jako je na receptu. A při odhalené chybě následuje záchranný kolotoč, telefon předepisujícímu lékaři, telefon pacientovi (pokud jej má uveden v lékařské dokumentaci), cesta k pacientovi domů a výměna léku (pokud se pacient sám nenabídne, že má cestu kolem a nevymění si lék na místě sám). Že by se taková chyba stát neměla? Prosím Vás, všimli jste si někdy, jak jsou psány recepty? A že obaly jsou si často opravdu hodně podobné, velikostí i barvou? Víte, kolik léků začíná na stejnou skupinu hlásek? A víte, jak umí pacient lékárníkovi výdej znepříjemnit a znervóznit jej třeba řečmi o nezasloužených poplatcích?

Takže skutečných lékárníků potkáte v lékárně jen pár. Z deseti zaměstnanců jsou lékárníci třeba jen 3. Lékárník má za sebou hodně těžkou vysokou školu, to přizná i nezaujatý lékař. Po škole musí chvíli pracovat a dále se učit, než si udělá atestaci, více méně povinnou (obtížnost podobná státnicím na univerzitě). Když chce mít skutečný titul, musí studovat ještě déle a složit rigorózní zkoušky, pak přestává být Mgr. a teprve si může před jméno napsat PharmDr., doktor farmacie. Musí být členem lékárnické komory (povinný  roční příspěvek se mění, vždy nahoru, v současné době několik tisíc korun). Musí se celoživotně vzdělávat, to znamená každé 3 roky nashromáždit 90 bodů ze školení. Školení probíhá ve volném čase, po večerech (obvykle 3 body), nebo v sobotu (celodenní, pro Střední Čechy v Praze, cesta a parkovné je v režii lékárníka). Celodenní pražské sobotní školení je za 6 bodů a lékárník si je pěkně zaplatí, nyní to je 900,-Kč za jedno školení. To udělá ročně 4.500,-Kč.

Lékárníci se obvykle střídají. Půl pracovní doby pracuje za tárou s pacienty, druhou půlku v přípravně léků, kde jej pacient nevidí (pokud se nejedená o malou lékárnu či výdejnu - navzdory všeobecnému povědomí malých lékáren nepřibývá, ale ubývá, protože nižší obraty neustojí a krachují). V přípravně léků třeba zkouší nakoupené suroviny, jejich skutečné složení a čistotu. Míchá připravované mastičky, připravuje roztoky - před tím si ale musí spočítat poměry na koncentrace, ne vždy je to jen obyčejná trojčlenka, suroviny naváží na ultrapřesných vahách s přesností na desetiny gramu, někdy setiny. Připravený lék zpracuje do formy požadované lékařem na receptu - do prášku, pilulky, mastičky, emulze, roztoku. Uloží lék podle vyžadovaných podmínek, třeba do lednice. Spočítá rozpočet a zaeviduje jej do výkazu pro pojišťovnu. 

Za tárou vyzvedne od pacienta recept. Zkontroluje hlavičku, razítka a podpisy doktora, snaží se odhadnout pravost receptu. Přečte položku, vyhledá ji v zásuvce podle jména, formy léku (stejně se jmenuje třeba prášek i tableta, mast i emulze), podle síly (nesprávná síla může zabít), podle lékařem předepsaného počtu. Zkontroluje dávkování, u léků pro děti i podle věku a hmotnosti, v případě nejasností rychle přepočítá, zda dávkování souhlasí. Zkontroluje případné interakce a kontraindikace předepsaných léků (interakce - nežádoucí kombinace, kontraindikace - nebezpečí při použití léku při jiném onemocnění, samozřejmě netuší, co si pacient vyzvedává jindy a jinde, co si ordinuje sám v rámci samoléčení, jakými dalšími nemocemi trpí). Řekne pacientovi způsob užívání, jak dávku, tak aplikaci (nalačno, před jídlem, nezapíjet mlékem, jen při obtížích, když zapomenete ráno, tak vezměte/nevezměte večer více atd. atd.), dávkování napíše na krabičku (pokud jej pacient nepřeruší, že dávkování zná). Když to Váš lékárník nedělá, je to chyba - spíše to ale dělá, jen si toho jako naprosto běžné věci nevšímáte. Načte pacientovo rodné číslo z receptu, zkontroluje pojišťovnu (když nebude souhlasit, pojišťovna lék nezaplatí a majitel jej hradí pacientovi ze svého, totéž když pojišťovna vyřadí nezaměstnaného z evidence a nechá mu svou kartičku - doplatí na to majitel lékárny, nebo tuto "chybu" strhne lékárníkovi). Pak jednu položku po druhé načte čárovým kódem do systému. Vybere doplatek včetně poplatku, na přání vytiskne účtenku.

Tak to byl hodně ideální případ - vše je čitelné, dávkování souhlasí s věkem, hmotností a nemocí. Pacient se na nic neptá, má u sebe peníze, nerozmyslí se po zaevidování, že některou položku vlastně nechce. Všechny léky jsou na skladě a není nutné dělat výpis (ze dvou položek jednu vydá, na druhou napíše "lékárnický recept", protože ji nemá a pacient si ji vyzvedne jinde). Horší je, když dávkování nesouhlasí. Za případné pacientovi problémy způsobené nesprávným dávkováním je právně zodpovědný nejprve lékárník, až v druhé řadě lékař, bez ohledu na to, co je napsáno na receptu. Nemusíte věřit, ale je to tak. Lékárník by měl u základních léků (řádově stovky) znát obvyklá dávkování zpaměti, u méně obvyklých má možnost je zkontrolovat v informačním systému nebo příbalové informaci. Když dávkování nesouhlasí, může lékař nestandardní požadavek stvrdit vykřičníkem. Pokud tak neučiní, telefonuje lékárník lékaři a konzultuje danou situaci. V drtivé většině případů ponechá lékař dávkování na lékárníkovi. Jen výjimečně trvá na svém. A občas lékárníka seřve, co otravuje, lékař má přece vždy pravdu a kdyby to tak nechtěl, tak to tam nebude psát (ale to jsou skutečně výjimky). Oba první případy lékárník zaznamená na recept pro pojišťovnu. S třetím případem se svěří kolegům a stěžovat si může na lampárně. 

Kromě toho u každého léku by měl lékárník zvážit, zda nenabídnout pacientovi levnější variantu - jiný lék se stejnou účinnou látkou (pokud lékař nevyznačí, že trvá na konkrétním léku dražším). Že se tím okrádá? Někdy ano, někdy ne. Ale lékárníci si svou profesi zvolili obvykle i proto, že chtějí lidem pomáhat. Opět nemusíte věřit, ale když normální lékárník vidí babičku nebo maminku s dítětem, neváhá ani chvíli a nabídne možnost výměny. Ale nabídne to i podnikateli v mercedesu, je to totiž jeho práce. Jako v každém povolání, i tady se najdou výjimky. Ne vždy to tak ale funguje. Že vždy existuje lék bez doplatku je dobrá teorie. Správněji lze říci, že vždy existuje lék bez doplatku se stejnou účinnou látkou. Ale sami lékárníci vědí, že ne vždy takový lék účinkuje stejně. Pokud Vám jej nenabídne, může to být i ve Vašem zájmu... Ale vždy máte možnost se zeptat a na vlastní riziko do toho jít. Takový vyměněný lék Vás nezabije, jen třeba může mít vedlejší účinky.

Málokteré zboží se mění tak rychle, jako léky. Přibývají stále nové a nové, lékárník je musí znát a učí se vlastně pořád. Mění se i úhrady a doplatky, objevují se nové poznatky o vzájemném působení. Tady neplatí, že co se v mládí naučíš, do smrti s tím vydržíš.

A nakonec ještě lékárníka čekají takové ty obvyklé starosti, které znají i ti prodavači housek na krámě. To je otevírání, předávání a uzavírání pokladny, platba manka, zaplacení omylem nevybraného doplatku nebo chybně vrácených peněz, hlídání datumu na razítku, objednávání léků.

Že se Váš lékárník chová jinak? Běžte jinam, jako všude, mnoho povolaných, málo vyvolených. Jako jsou špatní a dobří lékaři, učitelé, ajťáci, právníci, řemeslníci, zedníci a strojaři, tak jsou špatní a dobří lékárníci. Najděte si toho, s kterým budete spokojeni. Ale teď ruku na srdce: litujete, že jste nevystudovali farmacii a nejste lékárník? Závidíte jim jejich platy (v Praze se sice mluví o padesátce, realita jinde je ale úplně jiná, mnoho vysokoškoláků by se jen ušklíblo)? Jste dostatečně flexibilní a pružní, abyste vydrželi celoživotní vzdělávání? Dokážete před frontou nespokojených pacientů udržet nervy na uzdě a dělat svou práci stejně pečlivě, jako když na ni máte čas a klid? Nebojíte se zodpovědnosti morální i právní, když vaše chyba může zabít? Je jednoduché soudit profesi, kterou znáte jen povrchně. Zrovna tak by někdo mohl posuzovat tu Vaši. Každá práce je těžká, každá má své. Ale opravdu je rozdíl mezi prodavačem a lékárníkem (čímž se nechci prodavačů dotýkat - i mezi nimi jsou lidé profesně i lidsky výborní).

Prosím, važte si svého lékárníka. 

P.S. Tento materiál jsem nekonzultoval s žádným odborníkem, lékárníkem ani lékařem, dokonce ani s manželkou, jejíž profese si nesmírně vážím. A je mi líto, že kvůli blbé třicetikoruně může nezaslouženě tak tradiční a dříve vážená profese přijít o dobré jméno.