Víkend v Norimberku

Pojďme se společně podívat, co vše můžeme vidět jen kousek od českých hranic při víkendu stráveném v Norimberku. Není toho málo, je lépe počítat s minimálně dvěma dny.

Společně se sousedními městy tvoří Norimberk více než milionovou aglomeraci. Samotné město je zřejmě 1.100 let staré, ale v dnes tolik obdivovaném historickém jádru sevřeném městskými hradbami najdeme stavby zhruba od 13. – 14. století.

Pro návštěvníky je místopis města velice jednoduchý. Centrem pozornosti je vnitřní staré město obehnané kruhem hradeb a strážních věží, které jej zřetelně oddělují od moderní části. Hradby jsou téměř spojité, jen na několika místech jich zanedbatelných pár desítek metrů chybí. Středem protéká východozápadním směrem říčka Pegnitz rozvětvující se do několika kanálů, které překlenuje dostatek známých malebných mostů a lávek. V tomto směru je průměr starého města asi 1 kilometr, od severního okraje k jižnímu odhadem asi 1,5 km. Takže se nikdo nemusí bát toho, že v cizím městě zabloudí, to zde tedy opravdu nehrozí… Proto také není třeba využívat městské dopravy, vše se dá obejít pěšky.

Přestože i ve starém městě je několik hotelů, většinou se jedná o dražší ubytování ve stylových domech přeměněných na hotely. Asi lepší volbou je zvolit některý z moderních hotelů vně hradeb, největší koncentrace business hotelů je jižně od centra kolem Hlavního nádraží. Levnější hotely, ubytovny a hostely se dají najít na internetu.

S parkováním je samozřejmě problém obvyklý ve velkých městech. V blízkosti centra se zadarmo nezaparkuje. Hotely mají vlastní parkoviště, ale ta jsou jednak drahá, jednak plná. Kupodivu to však na mne působilo tak, že od určité ceny auta už tak plná nejsou. Jak jsem vypozoroval, u aut vyšší cenové třídy stačí požádat bell boye o zaparkování, předat mu klíče s určitým spropitným (výši neumím odhadnout) a místo se nějak zázračně najde. Pro ostatní jsou všude k dispozici parkovací domy a podzemní garáže, celodenní stání vychází na €13 až €15. Jen je třeba je trošku hledat, aby to pak člověk neměl do hotelu kilometr.

Ale pojďme už na procházku městem. Můžeme začít třeba právě Hlavním nádražím s pěknou historickou budovou (a samozřejmě jsou zde toalety, placené). Hned vedle stojí norimberská opera, nezaslouženě méně známá, snad proto, že většinu turistů nic vně hradeb nezajímá.

(fotky jsou klikatelné do většího rozměru, bohužel nám úplně nevyšlo počasí, což se odrazilo i na kvalitě fotek, které by za modré oblohy vypadaly určitě lépe)

Od budovy opery můžeme projít parčíkem před hradbami. Z můstku nahlédeme do stanice metra Opera, abychom se přesvědčili, že norimberské metro opravdu jezdí automaticky bez strojvůdců, dokonce ani nemá ovládací kabiny, takže cestující mohou z prvního vagónu sledovat cestu před sebou.

Bránou v hradbách sice vstupujeme do starého města, ale kupodivu nás čeká moderní areál Germánského národního muzea s Ulicí lidských práv. Po levé straně uličky stojí 30 sloupů s jednotlivými artikulemi Listiny základních práv a svobod, na každém sloupu nejprve znění artikuly německy, pod tím zopakované v jednom z vybraných jazyků. Čeština nás čeká až na konci, na předposledním sloupu. Je to vlastně docela prestižní místo, protože oficiální vchod do ulice je z druhé strany, takže jsme vlastně hned druzí za jidiš.

Vyjdeme na náměstíčko a po pravé ruce máme hned jednu z mnoha městských fontán, zde ve formě kanálu s několika nerezovými atrakcemi typu lopatkového kola, Archimédova šroubu nebo zvukovodů, kterými si popovídáte přes délku celého dílka.

Směrem vlevo se můžeme vydat k jedné staré dominantě a jedné nové atrakci města. Cestou nakoukneme do dvou úplně rozdílných kostelů – sv. Jakuba a sv. Alžběty (St. Jakobkirche a St. Elisabethkirche), hlavně Alžběta určitě za krátkou návštěvu stojí. 

A když už jsme tady, tak by bylo škoda nedojít až k hradbám, které zde chrání ještě věž Spittlertorturm. Už jsme sice vyšli mimo pěší zónu, ale hned se zase vrátíme, jen bychom neměli zapomenout občas zvednout hlavu a prohlédnout si fasády okolních domů, mnoho je jich velmi hezkých. Mimochodem, na parapetech oken jednoho domu tu posedává pravidelně několik holubů a dokonce jedna kachna. Když se budete snažit, určitě je uvidíte – jsou totiž kamenní.

Vraťme se ke slibované historické dominantě, dřívějšímu symbolu města. Nesnažte se ji hledat podle jména, Bílá věž (Weißer Turm) totiž není bílá ani náhodou. Kdysi byla na bílo natřená, ale dnes je krásně cihlově červená – vždyť z cihel opravdu je. Věž se čtvercovým půdorysem chrání středověký barbakan s dvěma kruhovými věžičkami.  Pro nás, zvyklé na nekompromisní české památkáře, je šokem vstup do metra eskalátory přímo skrz druhou stranu 800 let staré věže. Objektivně je třeba přiznat, že ničemu nevadí a je možná hezčí, než kdyby se tu na povrchu vedle věže postavil vestibul.

Ono úplně stačí, že tu v sousedství Bílé věže vyrostla v roce 1984 turistická atrakce prvního řádu, Kašna manželství, kombinující sněhobílý mramor s realisticky pojatými bronzovými postavami. Nahými a včetně všech detailů. Kruh postav tu zobrazuje šest manželských emocí, kladných i záporných (ty převládají). Můžeme vidět spokojenou manželskou a rodičovskou lásku, sobeckou tlusťošku doslova požírající manželův kus dortu (svůj si šetří na potom), nevěrnou manželku podléhající vábení svůdníka s trubkou, manžela držícího svou ženu v řetězech domácího násilí, vášnivé vzplanutí citů i závist končící škrcením (až při detailnějším zkoumání je vidět, že to žena tu škrtí k smrti svého muže) na hřbetě zlověstného ještěra – efektního obřího leguána. Kašnu manželství (Ehekarussell) by si návštěvník města rozhodně neměl nechat ujít. Fotky doporučuji rozkliknout.

Pokud jste vyrazili tak jako my ráno, nastává čas zrychleného přesunu na hlavní náměstí (Hauptmarkt), kde musíme stihnout pravé poledne. Takže se nezastavíme ani na fotogenických norimberských mostech a jdeme bez zbytečného zdržování přímo na náměstí. Nakonec máme asi 10 minut času, takže je využijeme k prohlídce další známé kašny. Je opravdu pěkná – dokonce s velkým P, tedy Pěkná kašna, SchönerBrunnen. Gotická kamenná věž z roku 1396 se tyčí do výše 9 metrů, kolem je celkem 40 soch v různých úrovních. Kolem kašny přidali místní kovotepci v roce 1587 kovanou mříž se zlatým prstenem norimberských tovaryšů. Kdo jej otočí dokola, prsten mu splní přání. Jen je třeba si vystát frontu, protože většině turistů nestačí splněné přání, ale potřebují fotku (také je vám divné, proč Japonci potřebují na stisk spouště fotoaparátu minimálně 2 minuty?).

Ze správného úhlu se dá kašna vyfotit tak, že v pozadí je zachycen kostel Panny Marie (Frauenkirche, konec 15. století) s Norimberským orlojem (1509) – připomínkou slavné Zlaté buly Karla IV.(kdo už zapomněl ze školy, tak si může připomenout rok 1356). A k tomu rychle míříme, davy už se shromažďují. Pouze v pravé poledne se rozezní troubení soch trubačů (tedy já troubení neslyšel, trubači jen naprázdno zvedali a spouštěli píšťaly). Bubeník zabubnuje (to už je i slyšitelné) a kolem sedícího císaře Svaté říše římské třikrát dokola obejde sedm postav: tři arcibiskupové, král český (čtvrtý, s korunou), falckrabě rýnský, vévoda saský a markrabě braniborský. Oproti pražskému orloji poněkud zdlouhavé představení, ale turisté mají aspoň na co hledět a určitě tu nezaslechnete to udivené: „A to je všecko?“

Jinak je námětí plné stánků, probíhají tu permanentně trhy se vším možným i nemožným (ale většinou s řemeslnými výrobky, ne klasické cetky). Pro nás jsou zajímavé hlavně stánky s občerstvením, od různých sladkostí přes sýry a uzeniny po klasické rychlé občerstvení. Nelze si tu nedat „Drei im Weggla“, tři norimberské klobásky v bagetce, s hořčicí a volitelně se zelím („mit Kraut“). Proč jsou norimberské párky tak malé a tenké? Jsou různé teorie, od chudých časů po prostrkávání klobásek vězňům klíčovými dírkami. Nám to může být jedno, podstatné je, že to je velká dobrota.

Směrem do kopce (na severním okraji Hauptmarktu) se dá pořídit zdarma mapka města v infocentru, kde mají i různé suvenýry kolísavé kvality. Na veřejné toalety je možno si odskočit za levý roh, €0,50. Stejně tudy budeme pokračovat ke Staré radnici (Altes Rathaus). Na muzeum nemáme čas, takže obejdeme gotický kostel sv. Sebalda (Sebalduskirche) k jeho průčelí a vchodu, který je na opačné straně. V tomto nejstarším městském kostele je sv. Sebald i pochován pod mosazným odlívaným náhrobkem.

A tím jsme se dostali do míst věnovaných slavnému norimberskému rodákovi Albrechtu Dürerovi. Stojíme před jeho sochou na jeho náměstí. Pokračujeme Hradní ulicí nahoru a dostáváme se k hradbám, před kterými stojí obří Dürerův zajíc, tedy parafráze (spíše karikatura) slavného akvarelu s detailně vykreslenou srstí statného zajíce. Ten zdejší turistický fórek je z bronzu vyveden v mnohonásobně nadživotní velikosti a AD by se asi divil, kdyby jej viděl. Statná zaječice s vypouleným okem rozlehla bedýnku, ve které vrhla mláďata (část je jich zřejmě také rozdrcena). A asi nejen mladí zajíčci byli zavaleni, jak prozrazuje kus lidské ruky s prsty vylézající zpod nakynutého těla samice.

Prohlédneme si efektní hrázděné domy a vrátíme se kousek níže k rovněž hrázděnému domu samotného malíře a vědce (Albrect-Dürer-Haus). Určitě stojí za prohlédnutí a fotku. Uvnitř je Dürerovo muzeum, četl jsem na něj jen samou chválu, ale mne trochu zklamalo a myslím, že se dá obejít i bez jeho návštěvy.

Tím jsme se dostali na nejsevernější část starého města, kde hradby nejsou potřeba, protože je nahrazuje Císařský hrad (Kaiserburg) z přelomu 1. a 2. tisíciletí. I tudy šla historie. Bydleli zde skoro všichni císaři Svaté říše římské včetně Karla IV., kterému se přímo tady narodil syn, budoucí český král Václav IV. Prohlídku interiéru jsme nestihli, i válcovitou věž jsme jen minuli, takže podrobnostmi nemohu sloužit. Ale určitě stojí zato sem vylézt, už kvůli nádherným výhledům na město.

My jsme si chtěli pořádně prohlédnout hradby a jejich okolí, proto jsme od hradu pokračovali kolem hradeb na východ až k místu, kde jimi protéká řeka Pegnitz. Hradby jsou sice zajímavé, ale město příliš jejich potenciál nevyužívá, takže se tato část prohlídky dá bez výčitek přeskočit. Jediným důvodem, proč opakovat naši cestu, je to, že se takto dostaneme zezadu k další úžasné stavbě, Špitálu sv. Ducha (Heilig-Geist-Spital). Ten sice zná z fotek každý, ale jen zepředu, což je velká škoda. Zezadu se totiž dá vejít přímo do areálu a obejít velmi hezké hrázděné domy až na špičku ostrova, na kterém špitál částečně stojí, pod známý zlatý nápis.

Mimochodem, ve zdejším kostele sv. Ducha byly po dlouhou dobu v letech 1424 – 1796 uchovávány říšské korunovační klenoty (v Norimberku byly po kratší přechodnou dobu uloženy i české korunovační klenoty, a to za císaře římského a krále českého Zikmunda Lucemburského, který je chtěl ochránit před Husity) * děkuji Miroslavě Exnerové za upřesnění.

Z druhého břehu řeky je na špitál také hezký výhled z chodníku přilepeného na fasádu domu, kterým dojdeme na největší kamenný most přes řeku. Právě z něj jsou pořízeny nejznámější pohledy na špitál (dnes domov důchodců). Hlavní budova je tu rozkročena dvěma oblouky nad ramenem řeky, která podtéká přímo pod domem, jenž vlastně stojí na břehu i na ostrově současně.

Kousek odsud směrem k hlavnímu tržišti nesmíme minout Loď bláznů (Narrenschiffbrunnen), bronzové sousoší na klasické motivy známé už od Platóna. Vládu nad lodí převzali nepříčetní pasažéři, kteří se zbavili kapitána. Demokracie není samospasitelná. Pokud vás pohoršují nahá ženská těl včetně naturalistických detailů, tak se kašně vyhněte!

Pokračujeme podél řeky a přicházíme k místům, kde přes ni vede několik velice fotogenických mostů, můstků a lávek, většinou krytých. Odsud pochází nejvíce známých pohledů na starý Norimberk. Vyplatí se dojít opět až hradbám, poslední z lávek vede těsně před nimi.

Z památek v centru jsme takto nestihli jen poslední z nich, luteránský kostel sv. Vavřince (Lorenzkirche). Můžeme si jej alespoň obejít zvenku, ale interiér už zřejmě bohužel také nestihnete (pokud jste místy neběželi). Devítimetrovou rosetu na čelní stěně vidíme naštěstí i ze stejnojmenného náměstí, na rosetě jsou erby Karla IV. a jeho manželky Anny Svídnické.

Druhý den se dá využít k návštěvě některého z mnoha muzeí, známá a prý velmi hezká je i ZOO s delfináriem – rodiny s dětmi sem často jedou jen kvůli ní.

My jsme celé dopoledne strávili kousek od areálu veletrhů v Dokumentačním centru a Areálu pro zasedání říšského sjezdu NSDAP. Pro pochopení příčin fanatismu nacistů docela zásadní místo. Překvapivě zde bývá narváno samotnými Němci od středoškoláků po důchodce, kteří se evidentně snaží pochopit příčiny dějinného selhání svého národa. Musím přiznat, že takovou sebereflexi jsem od nich nečekal. Areál je poměrně působivý, byť do míst plánovaného sálu pro 50.000 účastníků se přímo nechodí, pouze je možný pohled z visuté lávky na impozantní podkovu obkružující místo plánovaného sněmovního sálu. V Centru je jinak shromážděno množství písemných materiálů, fotek a audiovizuálních materiálů z doby vzestupu nacismu s ukázkami fanatismu, který tehdy fatálně zvítězil nad obyčejným rozumem. Škoda, že tu příliš nepočítají s Čechy, takže se musíme spokojit s anglickými nebo německými elektronickými průvodci. Snad by nebyl takový problém namluvit komentáře i v češtině, k tématu nástupu války v Evropě by se to určitě hodilo.

Tak už dost, ještě nás čeká dlouhá cesta domů.

Další blogy na téma Víkend v ...jsou k přečtení a prohlédnutí ve stejnojmenné rubrice.