Dobré prase všechno spase XXXIV

„Rámen udon soba“. Ne, to není finsky. To jsou jen názvy tří nejběžnějších japonských jídel. Jedna polévka a dvoje nudle, které spolu s rýží tvoří základ japonského jídelníčku.

V Japonsku se turistům stravuje velice dobře, chutně a kupodivu – navzdory mnoha varováním o japonské drahotě – i docela levně. Samozřejmě to předpokládá přizpůsobení se místním běžným obyvatelům, nenechat se zlákat superdrahými restauracemi, které i Japonci navštěvují spíše výjimečně při zvláštních příležitostech.

A právě pozorováním okolních hostů v těch nejobyčejnějších restauracích můžu potvrdit, že tyto tři druhy jídla patří k pilířům výživových zvyklostí normálních Japonců. Je to dáno tím, že jsou chutná, výživná, levná a v neposlední řadě i hezká – na to si Japonci potrpí, jí se zde i očima. Takže v jídelničce o šesti stolech si můžete být jisti, že minimálně u pěti z nich se bude jíst hustá a pestrá polévka rámen, tenké soba-nudle z pohankové mouky a/nebo široké kulaté nudle udon s obyčejnou sojovkou.

Začněme geniálně jednoduchými nudlemi z pohankové mouky, kterým se zde říká soba. Na první pohled se podobají trochu evropským špagetám, čínským smaženým nudlím chow-mein nebo indonéským mie-goreng. Od těch se ale liší právě tou hlavní surovinou – pohankou. Nevím, jestli je to skutečně použitím pohanky, ale soba nudle se vyznačují mimo jiné nenáročnými podmínkami na uchovávání a dlouhou trvanlivostí v čerstvém stavu. Takže se jedí nejen při obědě či večeři, ale jsou i velmi oblíbeným jídlem na cesty. Ani v horkém japonském létě neosychají a nekazí se, takže chutnají pořád stejně.

Soba nudle se mohou jíst klasicky teplé, nicméně především v letních měsících dává většina jedlíků přednost studené verzi. V restauraci je čerstvě uvaří, prolijí ledovou vodou a servírují za studena. Takže když si je někdo vezme sebou na cesty a dá si je třeba v šinkanzenu nebo na lavičce v parku, tak vlastně vůbec nepozoruje rozdíl.

Proto patří soba nudle k oblíbeným hotovkám prodávaným v combini (markety 7x24). Za doslova pár jenů (cca 300 jenů, tedy kolem 60 našich korun) si tu člověk koupí takřka plnohodnotný oběd, který si může dát po studenu bez pocitu, že by se nějak nepatřičně šidil. Kromě samotných nudlí je v balení čerstvý pórek nebo cibulka na kolečka, mistička sojové omáčky, sáček s řasou a hůlky s ubrouskem (pokud hůlky nejsou přiloženy, dostane je člověk zadarmo automaticky u pokladny).

Nudle se pak hůlkami naberou, což není tak obtížné, jak by se mohlo zdát, namočí se v sojovce nebo rybí omáčce a vysrknou se (klidně hlasitě, srkání vzduchu k nudlím prý podporuje jejich chuť a v restauraci nebo domácnosti se bere jako uznání kuchaři). Pro zvýraznění chuti se přidá do úst kolečko jarní cibulky a kousek řasy. Asi neexistuje jednodušší jídlo, přitom chutná skoro návykově.

Ještě častěji se v restauraci setkáváme s širokými kulatými nudlemi udon. Jsou téměř stejně rozšířenou variantou přílohy k jídlu, jako je rýže, kterou přitom máme s Japonskem spojenou mnohem více. Ovšem kromě toho, že se jedí jako příloha, tak se podávají i v polévkách nebo samostatně. Oblíbená jsou meníčka, kdy si host v restauraci z jídelního lístku vybere jedno hlavní jídlo (téměř vždy je jídelníček s fotkami, a to nejen pro cizince) a jako druhé v rámci menu zdarma dostane právě udon.

Za celou naši cestu Japonskem jsme teplý udon ochutnali jen v polévkách. Jako hlavní jídlo nebo příloha byl vždy studený, což nás prvních několik dnů trochu iritovalo, než jsme si zvykli. Přitom jsme věděli, že je čerstvě uvařený a následně zchlazený, takže by neměl být problém ponechat jej bláznivým turistům teplý. Bohužel Japonci prostě anglicky nemluví, ani mladí. Zkoušeli jsme všechno možné, posunkovou řeč, překladače z angličtiny do japonštiny na mobilech, pokusy proniknout do kuchyně a prosadit si svou – ale nic nepomohlo. Zřejmě jim ten nápad připadal tak absurdní, že jej prostě nechápali. Vrcholem bylo, že když jsme si na mobilu nechali do japonských znaků přepsat „chceme nudle udon teplé“, tak se seběhl všechen personál, chvíli nad mobilem vzrušeně debatovali, a pak nám ke studenému udonu vypnuli klimatizaci, protože si vydedukovali, že je nám zima.

Jako hlavní jídlo se téměř vždy udon podává na pletené kulaté rohoži položené na kameninový talíř. Opět se namáčí v rybí nebo sojové omáčce, nechybí zelenina a řasa nori. Přestože jsou nudle poměrně silné a dlouhé, tak do krku kloužou báječně, protože nejsou suché, ale naopak hezky klouzavé (o to více se zápasí s hůlkami). Podobně jako u soba nudlí i na udon vzniká určitý návyk (dokonce asi ještě úpornější), takže jsme si umíněně dávali menu hlavního jídla s udonem, i když byl studený. Dokonce nám to tak asi po týdnu začalo vyhovovat. Zdánlivě obyčejné nudle se sojovkou, a přitom taková dobrota.

Na rozdíl od nudlí, které vlastně chutnají vždy stejně (díkybohu), polévka rámen, podávaná jako hlavní chod k obědu či večeři, je pokaždé jiná. Liší se restauraci od restaurace, den ode dne. Asi neexistuje nějaký základní recept, takže si rámen dělá každý jinak. Jsou specializované restaurace, které nabízejí jen rámeny a mají na jídeláku třeba deset druhů.

Mám pocit, že je to tak trochu jako u pejska a kočičky: vezmi všechno, co ti chutná, a vraž to do hrnce s vývarem tak, aby výsledkem byla co nejhustější polévka. Ovšem Japonci i takto obecný recept dokážou upravit do naprosté delikatesy. Donedávna jsme za vrchol polévky podávané jako hlavní jídlo pokládali vietnamské phó, ale teď jsme na vážkách, protože rámen silně konkuruje. Od phó se liší asi nejvíce tím, že obsahuje mnohem více ingrediencí a je ještě hustší. Několikrát jsme už už mysleli, že jsme přišli na něco, co je vždy povinnou součástí rámenu, ale z omylu nás vyvedla hned následující porce. Povinný je asi opravdu jen ten vývar.

Hodně často jsou v rámenu nudle, někdy široké, jindy tenké, ale ochutnali jsme i verze beznudlové. Vždy je v polévce hodně zeleniny, nicméně její druhy se liší. Občas je součástí maso, třeba kuřecí na nudličky, ale jindy zase tenké plátky hovězího nebo ryby. Když byla možnost výběru, vybírali jsme si verze s krevetami. A takovým symbolem rámenu pro nás bylo natvrdo uvařené vejce rozpůlené na dvě části, polévku bez něj jsme dlouho nepovažovali za pravý rámen. Jenže to je jen náš předsudek, úplně stejně dobré byly i verze úplně bez vajíčka, případně s volským okem nebo ztraceným vejcem.

V jedné z prvních restaurací, kam jsme zašli na jídlo, nabízeli rámeny v menu 2 za 1. Na levě straně dvojlistu, který sloužil za jídelní lístek, bylo asi osm fotek rámenů, na pravé stejné množství hlavních jídel. Každý si mohl dát jeden rámen v libovolné kombinaci s druhým hlavním jídlem. Vše dohromady za cenu asi 600 jenů, tedy 120 Kč. To se nám líbilo, ale už když donesli první porci na stůl, bylo jasné, že jsme se krutě přecenili. To normální člověk nemohl zvládnout. Nakonec každému skoro půlka zbyla nedojedena, a to jsme se ani nedotkli rýže. O to více nás bavilo pozorovat útlé a drobné Japonce, muže i ženy, kteří stejné porce do sebe naházeli mnohem rychleji, než jsme my dosrkali samotný rámen, a ještě se tvářili, že by pokračovali. Ti Japonci si prostě jídlo umějí užít.

Dobrou chuť.

Rubrika Dobré prase všechno spase