Dobré prase všechno spase XXXIII

Zelená buchta, knedlík s hořčicí plněný masem a zelím, chobotnicové kuličky, obří skalní ústřice, rýžové onigiri s jikrami, hambáč s rýží místo housky, steak z nejlepšího hovězího na světě – to vše můžete posvačit v Japonsku.

Japonské snídaně jsme už docela detailně probírali, posuňme se tedy v čase o něco později, ke svačince. Jako takřka vše, co dělají, tak i přípravu svačiny dotáhli Japonci k jisté dokonalosti. Přitom sami jsou poměrně skromní a na svačinu jim stačí obyčejné onigiri, trojúhelníček vařené rýže obalený v řase, často plněný zajímavou nádivkou.

Děti si do školy nosí speciální taštičky trojúhelníkového průřezu, do kterých se jim vejde podle velikosti jedno až tři onigiri. Maminky jim je neváhají denně připravovat a dětem evidentně chutná, cestou ze školy posedávají na zídkách a lavičkách a baští, až se jim japonsky naducané tváře napínají.

V combini prodejnách otevřených nonstop 7x24 je pro onigiri vyhrazen celý dlouhý regál o několika policích, od nejlevnějších čistě rýžových přes plněné řasami a zeleninou až po nejdražší tuňákové, lososové a jikrové (levnější drobné jikry a dražší kuličky skoro půlcentimetrové). Přepočtená cena vychází od 15 do 30 našich korun na kus. Kupované onigiri jsou geniálně zabalené v igelitu, který se speciálním tahem do stran rozevře a teprve tím spojí rýži s řasou. Ta by se totiž jinak od rýže rozmočila, kdežto takto zůstává pěkně křupavá.

Trochu to připomíná suši, ale rozdíl je hlavně v tom přizpůsobení snadnému jedení třeba ve vlaku. Jí se bez sojovky, wasabi a podobných dochucovadel. Komu to ovšem chybí, může si hned z vedlejšího regálu nakoupit opravdové balené suši včetně právě mističky se sojovou omáčkou, nakládaným zázvorem a wasabi – u pokladny dostane hůlky a ubrousek zdarma. K výběru je více druhů balení, od dvou kusů po dvanáct.

A jinou rýžovou variantou, už skutečně neobvyklou i pro turistu uvyklému různým extrémům, je něco jako hamburger po Japonsku, kde ovšem mleté maso a volské oko obklopuje místo housky vařená rýže a celé to je zabalené do mořské řasy. Kupodivu to chutná docela dobře.

Další sortiment zahrnuje různé pečivo (není pravda, že je vždy nedobré a sladké, dá se koupit i slané a celkově není vůbec špatné), včetně různých pizza housek, balených amerických hot-dogů s párkem ve shora rozříznuté housce, politým kečupem a hořčicí. Nechybí nabídka hotových jídel uzpůsobených ohřátí v mikrovlnce nebo polívek na zalití horkou vodou. Takže člověk si večer po návratu z výletu nakoupí na nádraží nebo u hotelu svačinu na další den a nemusí se pak zdržovat hledáním obchodu.

Snad jediná pochutina z obchodu nám nechutnala – zelený muffin ze zeleného matcha čaje. Vše ostatní bylo vynikající a v tak různorodém sortimentu, že některé věci bychom si dali znovu, ale kvůli novým a novým objevům na to nedošlo.

Ale jídlo z obchodu je jen taková nouzovka, když člověk ví, že se bude pohybovat někde, kde nic k jídlu nesežene. Což je v přelidněném Japonsku spíše rarita. Hlavně v turistických oblastech nikdo o hladu nezůstane, ani když si zapomene nakoupit, podél cest, kolem památek a hlavně na nádražích je nespočítatelně stánků s rychlým občerstvením, jedno jídlo lepší než druhé.

Například v čínské čtvrti ve městě Kóbe těží desítky stánkařů z obliby pekingské kachny. To, co je pro Číňany téměř posvátné, tady potomci jejich emigrantů nabízejí ve verzi do ruky. S originálem se to samozřejmě srovnat nedá, ale zase oproti párku v rohlíku to je mnohem lepší možnost odpolední svačinky.

A abychom nechodili daleko, na stejném místě si můžeme dát jako fast-food i jídlo, které zase jako národní poklad vidí samotní Japonci, tedy prý „nejlepší hovězí na světě“, wagyu - steak z kóbského skotu krmeného pivem a ve stájích masírovaného železnými hroty tak, aby měl maso pěkně prorostlé tukem. U stánku stojí kuchař v nažehleném sněhobílém oděvu s dvouřadým zapínáním, velmi zručně připravuje steak na rozpáleném železném plátu, přidržuje a obrací dlouhým párem hůlek. A flambuje alkoholem s vinětou výmluvně otočenou k zákazníkům – prý Henessy Cognac V.S.O.P. Když nestihnu včas zmáčknout spoušť, ochotně oflambuje znovu novým střikem drahého koňaku (nebo že by čínské kopie?). Masíčko je pěkně rovnou naporcované, aby se dalo i za chůze pojídat hůlkami. Porce asi za stovku, no nedejte si to.

U moře zase stojí stánky, kde se dají sehnat stoprocentně čerstvé mořské plody, především ústřice. Jsme zde uprostřed léta, tedy v době, kdy klasické ústřice nejsou jedlé, v sortimentu je nahrazuje jejich „skalní“ varianta ("rock oyster"). Gurmáni asi poznají rozdíl, já jsem jej na chuti nepoznal, zato na velikosti ano, tyto škeble jsou několikanásobně větší, než jejich pravé sestřičky. Obvykle je možné si vybrat přímo z akvária a dát si ústřici (nebo třeba srdcovku) ještě živou, případně si ji nechat mírně ogrilovat. Je to prvotřídní pochoutka, komu pravé ústřice připravené u nás nejedou, ten by měl zkusit tuto čerstvou nezamraženou variantu a ústřice se stanou jedním z jeho nejmilejších jídel.

Cestou obrovským šinkanzenovým nádražím v Ósace jsme jen s obtížemi odolávali pokušení stánku s knedlíky, popravdě řečeno jsme obvykle neodolali. Stánek je příkladem japonské efektivity a výkonnosti. Kuchaři vzadu připravují knedlíky ve velkém a rovnou je balí do krabic po jednom, dvou, třech, čtyřech, šesti nebo dvanácti kusech a strkají do police. Obsluha vepředu odbavuje neuvěřitelným tempem dlouhou frontu. Každý jen řekne počet kusů a podá peníze, dostává okamžitě svou krabici, druhu rukou už obsluha strká inkasovanou hotovost do zdířky v pokladně, kde jen ťukne na tlačítko s počtem. A okamžitě z pokladny vyjíždí účet a na tácek přesná hotovost na vrácení. Celá transakce trvá jen pár vteřin.

A knedlíky jsou vynikající, vždy horké a chutné. Každý knedlík je od ostatních oddělený papírovou přepážkou, aby se neslepily, v krabičce je odpovídající počet ubrousků na ruce a hlavně minisáčky s velmi pikantní hořčicí. Knedlíček je ubalený z tenčího těsta do ranečku, uprostřed je plněný směsí mletého masa a zelí. Když se potře přiloženou hořčicí, vzniká jeden z vrcholů japonské pouliční gastronomie.

Podobně se připravuje další ósacká specialita, chobotnicové kuličky. Zásadně ve všech stáncích pracují kuchtíci přímo před zákazníky. Na velkých pleších se rozlévá směs tekutého těsta, které rychle začíná tuhnout. Kuchař jej dlouhými hůlkami bleskově rozdělí na malé čtverce, doprostřed každého hodí kus chapadla z chobotnice a hůlkami čtverec sbalí do dokonalé koule. Posune plech kolegovi, který párkrát kuličky otočí, a proces začíná od začátku. Zákazníci opět jen řeknou počet, dostanou dýhovou vaničku s dobrotou zalitou speciální omáčkou, ubrousky, hůlky a mohou začít debužírovat. Na večeři většinou už v žaludku místo nezbude.

Poměrně častou pochoutkou prodávanou na ulici bývají různé sušenky, často ve speciálním tvaru odkazujícím na místo prodeje. Tak, jako se u nás v lázeňských městech někdy připravují lázeňské oplatky na strojích přímo v cukrárnách, tak se tyto japonské sušenky připravují na strojích ve výlohách obchůdků. Třeba na posvátném ostrově Itsukušima mívají tvar listu japonského javoru, který patří k symbolům ostrova (spolu s ikonickou plovoucí branou tórii). Náplň bývá různá, zákazník si může vybrat z desítky druhů.

Příkladem tradice a japonské skromnosti a vytrvalosti je ve starobylém Kóbe soukromník, který bydlí ve starém městě u turistické cesty. Přímo za oknem domu na primitivním stroji vyrábí tři druhy sušenek, které přímo z okna prodává. Nedodává je nikam jinam, jinde než u něj doma je neseženete. A s tím se dostal i do průvodců, které se o něm vesměs zmiňují jako o místní pamětihodnosti. Když koupíte všechny tři druhy, zaplatíte jen za dva. Škoda, že jsme nenakoupili ještě více, ale hodil jsem je do batohu bez ochutnávky a tak jsme je dovezli až do Čech. Byly výborné a všem moc chutnaly.

Mohl bych pokračovat různými zmrzlinami (ale to bych se opakoval), francouzskými bagetériemi, čokoládou, krabičkami do vlaku bentó, palačinkami s fazolovou pastou, kandovaným ovocem a oříšky prodávanými na váhu, obřími krevetami v těstíčku a tak dále a tak dále. Nicméně je ještě jedna cesta, jak rychle posvačit. Skoro všechny stánky a malé obchůdky (ale i velké obchody) nabízejí vzorky k ochutnání. Stačí obejít pár stánků a člověk je po svačině.

Dobrou chuť.

Rubrika Dobré prase všechno spase