Petra - Jordánsko, dnes jako fotoblog.

V pátek se v TV proháněl Indiana Jones při své poslední křížové výpravě po jordánské Petře. Nedávno jsem sice o ní psal, ale nedá mi to, abych trochu sám sebe nevykradl a nezkusil to ještě jednou, nově ve firmě fotoblogu.

Wikipedia:

"Petra je skalní město a archeologické naleziště v Jordánsku. Od roku 1985 je zařazena na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Petru najdete za vstupní branou - soutěskou nazývanou Siq. Město vzniklo v dokonale krytém místě, kde se setkávají tři údolí. Bylo založeno pravděpodobně mezi 3. st. př. n. l. a 1. st. n. l. V této době údolí obsadili Nabatejci. Petra se stala hlavním městem jejich království. Všechny stavby (chrámy, hrobky, amfiteátr) byly vytesány do pískovce. Město dosáhlo největšího rozkvětu a významu kolem roku 62 př. n. l. kdy tu žilo asi kolem 30 000 lidí. Petru opustili poslední lidé po druhém ničivém zemětřesení v 6. st. n. l. Údolí upadalo postupně v zapomnění. Stala se tajemstvím místních beduínů, kteří existenci skalního města pečlivě skrývali před světem.

Prvním Evropanem (od dob křižáckých výprav), jenž spatřil Královskou hrobku v Petře, byl roku 1812 švýcarský badatel a cestovatel Johann Ludwig Burckhardt, který cestoval ze Sýrie do Egypta v přestrojení za Araba.

Scenérie byla využita v mnoha filmech, mimo jiné Indiana Jones a poslední křížová výprava či Mumie se vrací. Dne 7. 7. 2007 byla Petra vyhlášena jako nový div světa."

Jako celá Petra ani Siq se nedá popsat, snad ani fotky nebo video nepomůže, to se prostě musí zažít, vidět na vlastní oči, projít si ta mystická místa osobně. Soutěska je kilometr a čtvrt dlouhá, prý 80 metrů hluboká, ale nám se stěny zdají určitě vyšší, asi je to tím, jak blízko sobě jsou protilehlé stěny, spolu s převisy tak z nebe vidíme jen uzoučkou stužku (teď šedou, ale při návratu po 5-ti hodinách se oblačnost roztrhá a nebe bude blankytně modré).

Dno Siqu je místy kamenité, místy vysypané jemným pískem, zřejmě oddroleným od stěn, místy jsou jasně patrné zbytky staré římské dlažby, dnes ošoupané statisíci návštěvníků - pevné boty jsou nezbytné, dlažba může být kluzká a na skosených hranách či ve spárách mezi kameny by se lehce zvrtla noha. Soutěska má stálý mírný spád, v jejich stěnách tak mohl být vybudovaný vodovod zásobující město vodou. Vodovod je žlábek vytesaný ve stěně, místy také vedoucí po dně podél cesty, dříve byl zakrytý keramickou dlažbou, dnes jen místy narážíme na její zbytky. Životnost produktů práce člověka prohrává boj s přírodní konkurencí - kameny jsou zachovány lépe než keramika.

Před námi se otevírá ve zdánlivě neprostupné hradbě skal uzoučká světlá štěrbina a za ní růžově září antická fasáda Pokladnice al-Khazneh, nejznámější stavby Petry, místa, kde Indiana Jones nachází svatý grál ve své poslední křížové výpravě, místa, které zná dnes celý svět ze všech reportáží a propagačních materiálů Petry, místa, které provázelo oznámení jmenování Petry jedním z novodobých divů světa (paradoxně není o tolik mladší než byly některé divy starověké, alespoň v porovnání s riodejaneirským Kristem).

Průčelí Pokladnice je rozděleno do dvou hlavních pater, spodní patro tvoří velká veranda oddělená od náměstíčka před sebou šesticí korintských sloupů, jemně zdobené krajkové lístky na jejich hlavicích jsou dodnes jako nové, fasáda je vtesaná do skály tak důmyslně, že déšť na ni zřejmě vůbec nedopadá a tak je erozí prakticky nepoznamenaná. Horní patro připomíná trojúhelníkový pilon nad vstupy do antických chrámů podpíraný po stranách vždy dvojicí také korintských sloupů, prostředek pilonu je ale přerušen mezerou vyplněnou kulatou věžičkou, pro antiku zcela netypickou, zakončenou kulatou vázou či urnou na samotném vrcholku. A nad pilonem se ještě tyčí náznaky dvou egyptských obelisků pohlcených ovšem brzy skalním masivem. To vše vsazeno do skály, do obdélníkového rámu. Přes všechen ten stylový architektonický miš-maš (antika, nabatejský vlastní styl, kulatá věžička, egyptské obelisky) působí celek neuvěřitelně harmonicky a pohled na slavné průčelí od ústí Siqu, případně přímo ze soutěsky, dodnes dokáže ohromit i zkušeného a zcestovalého turistu, poznamenaného nihilismem západního světa. Jak tento pohled musel působit na starověké poutníky převážející v karavanách kadidlo a jiné tehdejší drahocennosti skrz nehostinné pouště.

Proti nám se žene splašený oslík bez jezdce, brzy je nám jasné proč, když se objeví jeho schvácený majitel snažící se zjevně bez nejmenší naděje zvíře bažící po volnosti dohonit. Když se mu kolega snaží pomoci a oslovi zahradí cestu, oslík bez váhání zamíří přímo do prudkého svahu a za chvíli nám mizí z dohledu. Až později ho objevujeme na vysokém skalním výběžku, kde snad za ním ani majitel nemůže a bude muset čekat, až neposlušné zvíře hlad či jiné potřeby donutí pokorně se vrátit zpět.

Po opětném sestoupání se schodů Korintské hrobky nás nejdříve zaujme osamocený osel, až po něm registrujeme sice menší a méně zachovalou Duhovou hrobku, jejíž kouzlo nespočívá v architektuře, ale v duhových barvách její fasády, nejpestřejších v celé pestré Petře. Obdivujeme pravidelné vodorovné pruhy střídavě citrónově žluté, rudě červené a výrazně modré, ne vždy oddělené od sebe ostrým přechodem, ale častěji pozvolna se prolínající duhovými efekty. Slunce, teď už na plno svítící z modré oblohy, barvy ještě zdůrazní.

Na konci táhlé stezky se zvedá mohutná Urnová hrobka, první z Královských hrobek lemujících úpatí svahu. My jen procházíme pod ní a prohlížíme Královské hrobky od poslední z nich, hrobky Sextia Florentina, poznamenané zubem času více než hrobky sousední. Před ní je vytesaná největší fasáda Petry, průčelím připomínající římské paláce, a proto podle nich pojmenovaná Palácová hrobka. Nahlížíme do jejího sálu a pokračujeme kolem méně zachovalé Urnové hrobky k hrobce Korintské, ke které musíme vystoupat několikero schodišť nad oblouky jejích základů. Jsme zde naprosto sami, jen pár místních dětí žebrá o náplast na odřené ruce. Pár kousků rychloobvazu jim věnujeme, ale když se najednou odněkud vynoří desítky dalších najednou podezřele zraněných dětí, mizíme do vnitřního sálu Korintské hrobky. Tím, že jsme sami, můžeme konečně v klidu vychutnat akustiku ohromného prostoru. Stěny a strop jsou zdobeny barevnými žílami červené a černé barvy tak dokonalými, že se dokonce chvíli přeme o jejich přírodním či umělém původu. Ale je jasné, že zdejším malířem byla a je jen a jen příroda.

´

Video: Jordánsko