Dobré prase všechno spase (aneb co se vše dá jíst) XXIII

Přestože je Malajsie velmi tolerantní země ke všem náboženstvím a Malajcům nevadí ani jinověrci či bezvěrci (kostel, mešita, čínský chrám a hinduistická pagoda klidně sousedí v jedné ulici), jedno náboženství ovlivní turisty v nečekané oblasti. Ano, islám a jeho ramadán potrápí gurmány amatéry, jako jsem třeba já. Pokud máte smůlu a cestujete severní Malajsií v období ramadánu, může se snadno stát, že si den protrpíte hladem a najíte se proti své vůli až po západu slunce. Dříve totiž nenarazíte na otevřenou restauraci.

Žáby k večeřiLibor O. Novotný

Zachránit vás může snad jen muslimský trh. Ten se otevírá v každém městě a v každé větší vesnici asi dvě hodiny před západem slunce. Místní muslimské ženy si v desítkách stánků s bohatým sortimentem zejména hotových jídel vyberou večeři pro celou rodinu, v polystyrenových krabičkách ji donesou domů a po západu slunce se rodina může nadlábnout bez otravného vaření (má na to čas až do opětovného východu slunce, pak se zase musí obejít bez jídla, pití a „tělesného obcování“ až do dalšího západu). Mezi nejčastější jídla patří třeba kuře s rýží a jeho variace. Na fotkách nic moc zajímavého, takže raději z takového trhu představím vajíčka servírovaná jako špíz na špejli, pečené pařátky a hlavně malajské jídlo takřka národní – špízy satey (ještě si je za chvíli probereme podrobněji).

Další možností záchrany ve větších městech je tradiční McDonald, který mívá otevřeno i o ramadánu. Chodí sem maminky s dětmi, které jsou tak malé, že ještě ramadán dodržovat nemusí. Jen pozor na hodinku před západem slunce. To se mekáč rychle naplní celými rodinami a vznikají dlouhé fronty. Všichni si nakoupí hory jídla, odnesou je ke stolům a v družné zábavě čekají, až se z rádia ozve známá oslava Alláha, která oznamuje oficiální západ slunce. Pak si všichni formálně rukama otřou obličej, vrhnou se na brčka v kelímcích s kolou a hranolky s burgrem před sebou. Mezi sedmou a devátou tak může být problém sehnat volné místo.

Já si v Asii potrpím na polévky tak husté a velké, že zastanou funkci hlavního chodu. Ani Malajsie není výjimkou a i zde jsem si takových polévek užil do sytosti. Jen je občas problém z jídelního lístku uhodnout, který řádek je právě tou žádanou polévkou. I když je písmo připomínající rozsypaný čaj pro turisty přepsáno do latinky, někdy to moc nepomůže. Pokud je napsáno anglicky noodle soup, tak je to dobré. Ale že prakticky totéž dostanete i pod názvem mee hoon, to musíte objevit praxí (rozdíl je v těch nudlích, ta první polívka obsahuje klasické žluté nudle známé třeba z našich vietnamských instantních polévek, ta druhá je z niťových rýžových nudlí). A pak jsou ještě nudle placaté, nudle široké, nudle smažené atd., ovšem vše pod místními názvy, anglicky napsáno noodles je jen u těch prvních.

Dezerty moc obvyklé nejsou, ale jeden vynikající jsem objevil kousek od hlavního města Kuala Lumpuru. Několikrát jsem psal o durianu, ale tady poprvé jsem vyzkoušel smažený durian a byl jsem nadšený, je to opravdová pochoutka. Dokonce ani ten známý puch, pro který se nesmí s durianem prakticky do žádných budov, není tak intenzivní, byť úplně odstranit nejde. Vřele doporučuji i těm, kteří s durianem začínají, a jeho výrazná charakteristická chuť je odrazuje.

V Kuala Lumpuru bydlíme v Čínské čtvrti, každý druhý dům v ulici je restaurací. Ob dva domy máme velmi oblíbenou jídelnu (zejména u místních, v Malajsii málokdo jí doma, obvyklejší je najíst se venku v některé z nesčetných jídelen). Kuchyně je hezky vysunuta před podnikem na chodníku, aby každý mohl kuchaře kontrolovat. Chcete-li mít jistotu, že budete mít jídlo opravdu čerstvé, vyberete si svou žábu nebo vodního hada (jsou to úhoři, nebo skutečně hadi?) přímo z akvárka vedle grilu, mezi stoly hostů.

V národním parku Taman Negara není moc možností, kde by se dalo najíst. Samozřejmě zdejší luxusní resort nabízí možnost bufetu s volným výběrem za 50 ringitů, tedy asi 300 Kč, ale jednak je to (zvláště na místní poměry) dost peněz, jednak máme raději autentičtější kuchyni. Takže raději voláme přívoz, za pád drobných se necháme převést na druhou stranu řeky a tam jdeme do restaurace na pontonu, vyhlášené malajskou specialitou satey.

Satey jsou malinké špízy, takové skoro jednohubky, z různých druhů masa, nejčastěji kuřecího nebo jehněčího. Podávají se se speciální arašídovou omáčkou. Malajci je zbožňují, dají se koupit v každé restauraci, ale častěji přímo ze stánku na ulici za pár drobných dvě-tři sousta na chuť nebo jako drobná svačinka. Nám by na večeři tři kousky nestačily, ale v plovoucí restauraci nabízejí menu deseti špízků s omáčkou, oblohou a pár kostkami lisované vařené rýže za 10 ringitů, asi 60 korun, za další ringit by se dal přikoupit další kopec rýže.

Na břehu dvě místní ženy (jedna po muslimsku zahalená) grilují stovky špejlí s drůbežím masem, přece jen i tady se zaměřují na turisty a těm kuře chutná víc, než jehně. Každý si může zkontrolovat, že dostává opravdu čerstvě ogrilované kousky, tady opravdu nehrozí žádná mikrovlnka. A chuť podle toho vypadá. Neodoláme, a ještě si jednu porci nakonec přikoupíme a rozdělíme se o ni.

Ale abych jen nechválil. Cestou na čajové plantáže Cameron Highlands stavíme u benzínky, a tam mne zaujme sáček se sušenými chobotnicovými pásky, podle odtrhávacího systému na stojanu to vypadá, že jdou dobře na odbyt. Obětujeme žádané 2 ringity a opravdu je to oběť. Tvrdé proužky žvýkavé hmoty odrazují už rybinovým zápachem a chutnají přesně stejně, jako jsou cítit, tedy hnusně. Měli jsme si koupit jako obvykle výborné banánové chipsy.

Na zdejší vysočině nás u snídaně překvapuje neobvyklé ovoce, chutí připomínající naše jablko, ale nakrájené kousky jako jablíčko nevypadají. Až na tržišti pochopíme, že jsme pravdu měli i neměli. Je to skutečně jablko, ale cameronské (pozor, ne kamerunské podle africké země, ale skutečně cameronské podle jména zdejší vysočiny Cameron Highlands, nazvané tak na počest plukovníka Camerona).

Konečně se dostáváme k moři. Na tržnici v Kota Bharu už vidíme první čerstvé ryby, i když zelenina jednoznačně sortimentu kraluje. Hlavně z patra je pohled na muslimské prodavačky velice malebný. Toulání mezi stánky už tak příjemné není, směs různých pachů a špína kolem (nemluvě o občasné kryse mezi odpadky) spíše odrazují.

Ochutnáme pár kousků tradičního ovoce – ale nic nového, o čem bych ještě nepsal: rambutany, mangostiny, hadí ovoce salak, dračí ovoce pithaya, durian, ananas. Z ovocného sortimentu překvapí prodávané banánové květy, asi se také dají nějak upravit sníst.

Co zamrzí, to jsou koše a koše plné želvích vajíček. To jsem nečekal. Byl jsem přesvědčený, že nikde na světě se želví vejce nesmějí volně prodávat, a tady jich vidíme stovky a nikoho to nepohoršuje. To je zmařených želviček, a přitom jsou tak vzácné.

Kachní vejce samozřejmě nepohoršují, zato překvapí úpravou. Prodávají se podivně oplácená nějakou černou hmotou, o které náš známý Shaukani tvrdí, že je to sůl. Spíše bych soudil na nějaký popel.

Abych ale skončil něčím, co více potrápí neukojené chuťové buňky, přikládám naše dvě závěrečné večeře z Perhentianských ostrovů (ráj na zemi, skoro dvoumetroví varani, spousta gibbonů po stromech, přímo ze břehu šnorchlujeme se stovkami barevných rybiček, vidíme oba základní druhy barakudy, u břehu se sluní rejnoci a nechají se i pohladit, metr a půl dlouhá želva kareta také proti pohlazení neprotestuje, zato žraloky černoploutvé raději neobtěžujeme, byť nemají ani celý metr a půl). Co už tak na večeři u moře? Přece rybu. O červeném snajprovi – chňápalovi jsem už několikrát psal.

Neobvyklá je pro mne úprava olihní přímo na grilu. Vůbec jsem netušil, že se dá takto opéci, myslel jsem, že se musí dusit v omáčce. No tak vida, i grilovat lze. A vůbec to není špatné, byť dušená v česnekovo-sojové omáčce je přece jen o něco lepší.

Dobrou chuť!

V mé knize Dobré prase všechno spase tuto kapitolu nenajdete, máte ji ode mne jako bonus zdarma.