Zátoka Halong

Zariskovali jsme a vydali se do Vietnamu v tom nejhorším možném čase – o prázdninách, uprostřed období dešťů. A vyplatilo se. Třeba právě v kouzelné zátoce Halong jsme měli mnohem lépe, než mnozí opatrnější cestovatelé, kteří zvolili sušší část roku – ale také chladnější.

Po pěti hodinách jízdy z Hanoje vidíme na obzoru první útesy Halongské zátoky. Moře prozatím nijak zvlášť krásou nevyniká, hnědavé mělké pobřeží je zřejmě hojně využíváno k chovu ryb a mořských živočichů, třeba škeblí. Takže všude plno sádek a různých jiných dřevěných konstrukcí. Dostáváme se k cíli naší cesty, přijíždíme do města Halong a rovnou přes most míříme na ostrov, který má ambice stát se vietnamským Monte Carlem. Už teď tu je několik golfových hřišť, hotelových komplexů, akvaparků a jedno obří delfinárium. A další plány jsou velkorysé – můžeme se o tom přesvědčit na dvou modelech v hale přístavu, odkud budeme vyrážet. Budou se stavět další hotely, kasína, pláže a vše, co je možno využít pro nalákání turistické klientely, zde je jednoznačně mířeno na vyšší třídu turistů, ochotných utrácet.

Chvíli čekáme na náš přívoz, který nás doveze k lodi kotvící na moři, zde do přístaviště by se svým ponorem nemohla. Kolem nás je hotelový komplex, sice moderní, ale vypadá prázdně a nevyužitě.  Snad že není sezóna. Připlouvá plochá lodička se střechou, asi pro dvacet až pětadvacet pasažérů. Rovná příď přiráží ke schodišti vedoucímu z mola do moře a my tak můžeme nečekaně pohodlně nastoupit.  Později vidíme, že každá loď v zátoce si veze podobnou transportní loďku přiraženou k boku a využívá ji k dopravě cestujících z břehu a na břeh.

Halong je zátoka ve Vietnamu v Tonkinském zálivu. Je známá především díky svým vápencovým skalám, které vystupují z moře často jen jako osamocené monumenty, pročež je oblast vyhledávanou turistickou lokalitou.

Zátoka byla v roce 1994 zapsána do Seznamu světového dědictví UNESCO. V roce 2009 se dostala mezi 28 finalistů pro vyhlášení nových 7 přírodních divů světa a posléze se v roce 2012 umístila mezi 7 novými divy přírody.

Z modrého moře se tady tyčí 3000-4000 ostrůvků, útesů a skalisek, z nichž určitě velké množství nebude prozkoumáno a na mnohé zcela jistě nevkročila lidská noha. Legenda vypráví o velkém drakovi, který prý plival perly, jež se proměnily na ostrůvky, a při zanoření do vod zálivu ocasem formoval ostrá skaliska, která bránila nepřátelům (Číňanům) vojensky z této strany Vietnam napadnout. Proto „Zátoka zanořujícího se draka“, vietnamsky Ha Long.

Z fotek jsme zátoku znali, asi jako každý, kdo se trochu zajímá o cestování. A překvapilo nás, že na většině fotek jsou turistické lodě v přírodní hnědé barvě, kdežto dnes jsou všechny lodě natřeny na bílo. Zřejmě je to nějakým způsobem koordinováno, protože vidíme lodě různých společností a všechny jsou bílé. Což nehodnotíme jako nejlepší nápad, protože bílá barva nemilosrdně podléhá živlům a vypadá oprýskaně a špinavě, takže lodě vypadají z moře starší a obyčejnější, než ve skutečnosti jsou. Naši loď Glory Cruises nevyjímaje. Už ji vidíme před sebou, technické podpalubí, první paluba s kajutami pro turisty, druhá s dalšími kajutami a jídelnou s barem, třetí paluba s kapitánským můstkem a odpočinkovou plochou s lehátky a dřevěnými stolečky s židlemi. Loď je motorová a je poháněna naftovým agregátem, přesto se nad námi tyčí z horní paluby dva stěžně a na přídi třetí.

Přirážíme k boku lodi a náš přívoz opět přesně pasuje ke vstupu na palubu. Dostáváme klíče a můžeme se jít ubytovat. Pokoje – kajuty nejsou plochou příliš prostorné, tak jak to na lodích bývá, zato jsou velmi účelně vybavené a vše je rozmístěno tak vtipně, že s místem nemáme problém. Postel s lampičkami, několik skříní zabudovaných nenápadně do stěn, nečekaně velká koupelna se sprchovým koutem a umývadlem (samozřejmě různá mýdla, kartáčky na zuby, hřebeny, koupací čepice a tyčinky do uší). Obrovské okno přes celou stěnu.. Co více si přát.

Moc času na rozhlížení nemáme, hned jdeme do jídelny na oběd. V jídelně je docela teplo, dvě klimatizační jednotky evidentně nestačí místnost uchladit. Už jsme přežili horší vedra, za chvíli si zvykáme, kromě toho se kdykoliv dá vyjít na palubu, a protože plujeme, vánek příjemně ochlazuje. Oběd je opět chutný, jak jinak, asi největší úspěch sklízejí jarní závitky, tentokrát ve verzi s krevetkami, závdavek na plánovanou večeři zaměřenou na mořské produkty. Ani se nemáme čas dívat z oken, a že by bylo co vidět!

Plujeme úžasnou mořskou krajinou, samé útesy, ostrůvky, skaliska, většinou porostlé čerstvou zelení. Máme štěstí na počasí, modré nebe občas s bílým obláčkem (to asi aby byly hezčí fotky),  i moře se ve slunečním svitu předvádí v nejlepším světle, v barvách od indigově modré po smaragdově zelenou, podle toho, jaká je pod námi hloubka a jak se v něm zrcadlí okolní ostrovy. Asi nemá smysl více tu nádheru popisovat, fotografie jsou pro tento účel určitě vhodnější. Sedíme na palubě a kocháme se.

Posádka nás moc dlouho zahálet nenechá. Plavbou na plný výkon se po pár desítkách minut přibližujeme několika skalním útvarům, u kterých v tišině kotví pár výletních lodí podobných té naší. A my se připojujeme, i když se zdržujeme trochu dále od břehu. Naším přívozním člunem plujeme k mořské vesnici Cua Van, čili k několika desítkám barevných dřevěných domečků na pontonech, vlastně hausbótů (několik podobných vesnic, i když menších, jsme míjeli už cestou). Od ostatních se liší podivný hybrid – sice také na dřevěném pontonu, ale zato zděná z opravdových cihel se jako pěst na oko mezi ostatními vyjímá budova školy. Tedy spíše jednomístný domeček, než opravdová budova, nicméně ta cihelná konstrukce dodává na vážnosti a respektu.

Vesnici si prohlížíme jen zdálky, náš člun míří na větší molo uprostřed zátoky. Tady přestupují turisté na místní atrakce – projížďku mezi skalisky a skalními tunely na tradiční vietnamské lodici ovládané stojícími Vietnamkami, nebo pro aktivnější projížďku na dvojkajacích. Domorodé obchodnice samozřejmě dobře vědí, že to vše chvíli potrvá a kotví se svými plovoucími obchody přiražené k molu. Nabízejí především různé exotické druhy ovoce, vyskládané do loděk v malebných skupinách. Úspěch mají více u navrátilců ze zátočiny, my jsme natěšeni na kajaky a na nějaké melouny nemáme teď čas.

Povinně navlékáme vesty, i když je to v tom horku dost nepříjemná povinnost. Postupně nasedáme do kajaků a zkoušíme jejich ovladatelnost. Vyrážíme do oblasti skalních tunelů Hang Luon. Moře tady tvoří velkou zátoku ohraničenou několika ostrovy. Některé z nich provrtala eroze skrz až na protější stranu, jinde nás tunel ve svahu útesu zavede do laguny sevřené ze všech stran kopci, ze které se stejnou cestou musíme vrátit. A naše lodivodské umění si vyzkoušíme hned u prvního skaliska, které je šikmo opřené o sousední ostrůvek a ohraničuje tak úzkou průrvu, asi metrovou, do které se snažíme vejít. Úspěšně, i když za pomoci odpichování od stěn.

Plujeme asi tou nejúžasnější scenérií, jakou je možné si na moři představit. Kolem samé skalní útvary, na obzoru typické panorama zátoky Halong. Rovnou míříme k prvnímu skutečnému tunelu, musíme dokonce chvíli čekat, než se uvolní zácpa, každý si chce užít tu romantiku pod nízkým stropem s náznaky krápníků – ty jsou ovšem modelovány erozí, nikoliv kapající vodou s rozpuštěnými minerály. A na konci nás čeká pravidelná kulatá laguna se strmě se tyčícími kopci kolem, jiným způsobem nepřístupná, tunel je skutečně jedinou možnou cestou, jak se sem dostat.

Obeplujeme celou lagunu a stejnou cestou, neboť jinak to ani nejde, míříme zpět. A hned pokračujeme k dalšímu tunelu v dálce. Ten je trochu méně rozeklaný a nemíří do laguny. Po vynoření z něj se ocitáme na druhé straně hradby útesů a měli bychom se kolem několika miniaturních ostrůvků vrátit k nástupnímu molu. V euforii se nám nechce tak rychle a jednoduše se připravit o všechny ty požitky spojené s naší plavbou, vracíme se tedy zpět tunelem a podél druhé strany zátoky míříme k trhlině, kterou jsme se sem dostali. Samozřejmě mnohem jednodušší by bylo skalisko obeplout, nás však snadnější cesta neláká a znovu se trefujeme do metrové rozsedliny, tentokrát už jako profíci skoro bez zpomalení.

Vysedáme zpět u pontonu a já kupuji od babek v loďkách kokosové ořechy. Všichni se soustředí na tu, co je přiražena blíže, chci proto udělat kšeft i té druhé, co je v ústraní za agilnější kolegyní. Ta si toho vůbec neváží a snaží se mně kokosáky vnutit po dvou dolarech, i když obvyklá cena je jeden. Až když se chci vrátit k první prodejkyni, najednou rychle sleví na správnou cenu. Ořechy nasekne mačetou a do otvoru zapíchne brčka. Šťáva je docela dobrá, jen by chtěla hodně zchladit, takto při skoro čtyřicetistupňové teplotě moc neosvěží. A nejsou zde zvyklí vypité ořechy naporcovat na dřeň, na které bychom si rádi pochutnali. Máme smůlu, bez mačety se dovnitř nedostaneme. Stejně není čas, vracíme se na loď.

Hned zvedáme kotvy a pokračujeme dále na moře. První klidnější úsek využívám k tomu, že si obejdu celou loď a zjišťuji, že její ovládání je asi velmi jednoduché, protože kormidelník (či kapitán) na můstku kormidluje levou zadní. Pardon, levou nohou.

Posádka nás nikdy nenechá zahálet příliš dlouho. Plujeme sotva pár desítek minut a už jsme opět svoláni do jídelny. Následuje kurz vaření, konkrétně kurz přípravy jarních závitků. Vietnamská kuchyně stojí na třech pilířích – rýži, jarních závitcích a polívce Phó. Teprve pak následuje takřka nekonečné množství všech dalších jídel, ovšem tři pilíře v denním menu běžného Vietnamce nechybí skoro nikdy. Asi nejméně zajímavého je na rýži. Ta je podobná té naší, jen trochu lepkavější, aby se lepila do hrudek. Pochopitelně kvůli hůlkám.

Jinak než hůlkami se ve Vietnamu nejí. Pravda, v těch lepších restauracích jsem občas z ulice zahlédl i kovový příbor, ale podávaná jídla měla k těm pravým vietnamským asi tak daleko, jako má španělský ptáček ke Španělsku. Už v běžné restauraci, byť je počítáno i s turisty (jídelní lístek v angličtině je v turisty navštěvovaných místech standardem i v podnicích, kde by se to nečekalo), se dostanou jen hůlky a malá nabírací lžička. Kdo je nešikovný, zůstává o hladu. Mnohachodové jídlo se totiž nosí doprostřed stolu, odkud si každý ze společného nabere na svůj minitalířek či mističku. A kdo chvíli zaváhá, už stojí opodál (nebo jak vlastně to je v té revoluční básni).

Nechme rýži rýží a pojďme na naše jarní závitky. Pravé závitky existují ve stovkách variací. A nám nejvíce chutnají právě ty, které jsme si sami připravili v rámci kurzu. Do „našich“ závitků přišla směs kuřecích kousků, cibule, natě z jarní cibulky, strouhané mrkve, rýžových nudlí, vajíčka, pepře a kostní moučky. Vše se smíchá ve velké míse do směsi, kterou vajíčko a kostní moučka drží poměrně dobře v kompaktním tvaru. Nabere se hrst a položí se na kraj kulatého rýžového papíru (ten vzniká jednoduše rozemletím rýže, smícháním s vodou, vylisováním a sušením na slunci). Papír se přehne přes směsku, přeloží se oba boky směrem do středu (tím se uzavřou strany vznikajícího válečku) a znovu se zaroluje až do konce. A hodí se do pořádně, ale pořádně rozpálené pánve. Toť vše.

Vzniká něco nepopsatelně dobrého. Takto připravený závitek je za čerstva krásně křupavý, má zlatou barvu a chuť many nebeské. Nic jiného bychom už po dobu našeho vietnamského pobytu nemuseli ochutnávat a vydrželi bychom na této jednoduché stravě. Což by byla neodpustitelná chyba.

Připravit si svůj závitek vyzkoušíme všichni. Rýžového papíru máme dost, když se potrhá, nic se neděje, zabalíme vše ještě do jednoho. Někomu se daří lépe, jiní zpočátku produkují neforemné hroudy. Vše je o množství směsi, které musí být správné množství, prostě přiměřeně. Kuchař naši práci nekomentuje a vše pečlivě smaží. Už se nám sbíhají sliny, celá jídelna je provoněna. Hotové závitky zůstávají prozatím v míse, což je pro nás tak trochu týrání, všichni se třeseme, až své výtvory ochutnáme. Ten okamžik nastává až po dopečení celé várky, kuchař závitky ještě přepůlí, aby se lépe braly hůlkami, a konečně se můžeme pustit do jídla. Olizujeme se až za ušima.

A loď mezitím pluje dál. Sedíme na horní palubě, hledíme na měnící se scenérii, pojídáme závitky a vůbec si to vše pěkně užíváme. Pohoda, klídek. Občas nám pozorování okolí zpestří prodejkyně všeho možného, které připlouvají bůhví odkud. Prodávají ovoce, zeleninu, pivo a pití (mnohem levnější, než z lodního baru), ústřice i samotné vyvařené škeble na památku.

Blíží se večer, nastálo zakotvíme v klidném místě, které na přenocování využije více lodí, v tuto chvíli jsme my první, kdo spouští kotvu. Z otevřených dveří na spodní palubě vysouvá lodník žebřík a můžeme se okoupat v teplé vodě zátoky. Komu se nechce po žebříku, může si skočit. Teplota moře je snad nejméně 35 stupňů, vzduch už se z odpoledního žáru trochu ochladil, koupání je tak moc příjemné. Chvíli se cachtám, pak jdu pro foťák a kameru a dokumentuji klidný podvečer s koupajícím se zbytkem rodiny v moři.

Když fotím z nejvyšší paluby, nenápadně se ke mně přitočí naše mladá vietnamská průvodkyně, která nám výlet zprostředkovala, a prosí kolegu, aby ji vyfotil tak, abych byl na fotce i já. Nemám zase o sobě tak přehnané mínění, vím, že se jedná o to, že mít na facebooku fotku s jakýmkoliv Evropanem je pro Vietnamce z nějakého důvodu prestižní záležitost. Proto k její radosti trochu zapózuji, což ji velmi potěší a nechává si pořídit další sérii fotek z různých úhlů a vzdáleností. A nakonec ještě jedno foto na můj aparát. I když si ni na facebook dávat nebudu, tak blog o ni neochudím.

Nastává večer, připlouvají další a další lodě, kotví všude kolem, rozsvěcují světla a scéna dostává zase trochu jiné kouzlo. Západ slunce nad Halongem.

Nás ještě čeká slibovaná večeře, přestože nacpáni závitky bychom ani jíst nemuseli. Začínáme dobrou rybí polívkou v malé misce a předkrmem, kterým je mořský krab. Tentokrát je jeho úprava „user friendly“, není třeba rozlamovat klepítka a vyšťourávat kousky masa, dostáváme jen tělní schránku velikosti dlaně naplněnou nádivkou z krabího masa. Dá se hůlkami výborně porcovat a nabírat (byť dostáváme i vidličku!), chuť lahodná, pro některé spolustolovníky zlatý hřeb programu.

Hlavním chodem je grilovaná ryba, já si pochutnávám, mám pěkný kousek skoro bez kostí. Ne všichni mají takové štěstí, takže ne každý rybu chválí. Pokračujeme krevetami. Jsou velké, červené, vousaté – a lahodné. Tady už přijdou ke slovu ruce, musíme krevetky rozlamovat a krunýřky i s dvaceticentimetrovými vousy odkládat. Milovníci krevet si přicházejí na své a netuší, co je ještě čeká.

Pro mne jsou zlatým hřebem olihně na česneku. Mé oblíbené jídlo, občas si je dělám i doma, ale na profíky nemám. Užívám si masíčka z těla i chapadélka. A na závěr? Pro každého jedna tygří kreveta. Ne všichni je jedí, takže skoro každý, kdo má zájem, může mít dvě. Lahůdka pro gurmány. Opravdu hezká tečka za oficiálním programem dnešního dne, který bude patřit k těm nezapomenutelným.

Na spánek je brzy, jdeme si lehnout na lehátka na horní palubě, a pozorovat moře ukládající se k spánku. U jednoho ze stolečků vzniká skupinka, do které se brzy včleňujeme a nakonec se scházíme skoro všichni. Popíjí se různé nápoje od piva až po naši piňakoládu, vykládá se a celkově je atmosféra velmi příjemná. Spát jdeme docela pozdě, rozhodně později, než jsme při spánkovém deficitu minulých dní předpokládali.

Ráno máme vyplouvat v sedm, kdo by se chtěl ještě vykoupat, má si nařídit budíka na šestou. Když se ale v šest náhodou probudíme (tedy rozhodně ne kvůli koupání, ale světlem), loď je už kdovíjak dlouho na cestě. Čeká nás 40km cesty k dalšímu cíli a kapitánovi se nechce kličkovat mezi ostatními loděmi, a tak si přivstal (kromě toho má na poledne ohlášeny v přístavu další turisty a musíme stihnout ranní program včas). Snídaně je po včerejších hodech trochu chudší, musíme vystačit s pár kousky sladkého toustového chleba s marmeládou a ovocem, o které bojujeme s šesticí Korejců, kteří plují s námi, potkáváme se hlavně u jídla. Chceme se najíst dost, protože nevíme, kdy se dostaneme k dalšímu jídlu, po cestě autobusem to na moc příležitostí k jídlu nevypadalo.

A po snídani pokračuje přehlídka dalších nádherných scenérií z paluby či velkoformátového okna naší kajuty. Ty výhledy snad nemohou omrzet. Tak plujeme až k místu, které trochu připomíná včerejší zastávku na kajaky. Také zakotvíme spolu s několika dalšími loděmi (teprve jich tu je jen pár) a na člunu vyrážíme ke břehu jednoho z tisíců ostrovů. Důvod je zřejmý: ve svahu kopce se otevírá obrovská černá jizva na bílé skále, široký a vysoký vchod do jeskyně.

K Jeskyni zázraků (Sung Sot) budeme muset vystoupat do pořádného kopce. Dopoledne ještě příliš nepokročilo, teplota je ovšem jako v poledne, hodně přes třicet a navíc vlhkost skoro stoprocentní, po prvních deseti schodech bychom mohli oblečení ždímat. Ono ten vstup by až tak vysoko nebyl, to jen ty vražedné podmínky z toho dělají namáhavý výstup, u nás doma bychom to vyběhli bez zadýchání, tady se vlečeme a musíme občas odpočívat.

Naštěstí je cestou několik vyhlídek s těmi nejznámějšími pohledy na zátoku Halong. Mysleli jsme, že už nás tady nic nepřekvapí, ale to co vidíme, to skutečně bere dech. Stojíme na vyhlídce pod tropickou vegetací plazící se a pnoucí se vzhůru všude kolem nás, skrz zeleň hledíme na tmavě modré moře a blankytnou oblohu bez jediného mráčku, ze stran výhled rámují svahy kopců nad zátokou, z moře vystupují kuželovité ostrůvky jak kameny házené Kyklopem po Odysseovi. A snad kvůli kontrastu s těmi všemi barvami na bílo natřené rádoby plachetnice turistických plavebních společností. Tento pohled sám by stál za cestu do Vietnamu.

I jeskyně překvapí příjemně. Její kouzlo nespočívá v jemné rafinované výzdobě drobných krápníků, jak to známe z Moravského krasu („drobných“ myslím v porovnání s tím, co vidíme tady). Tady nás jeskyně má omráčit monumentalitou, a to se jí skutečně daří. První dva dómy by ještě možná našly konkurenci i u nás, ale ten třetí, poslední, ten je ohromující (prochází se do něj kolem zvláštního krápníku, která vyrostl šikmo nahoru a spolu s dalším kamenem pod sebou tak získal nezaměnitelný tvar, ještě podpořený rafinovaným nasvícením červenými světly).

Třetí dóm obkružuje prohlídková trasa, útvary kolem nás jsou nasvěcovány různě barevnými světly – červeně, žlutě, zeleně. Na konec jeskyně jdeme přes deset minut, musí to být určitě více než půl kilometru, obrovský vchodový otvor odtud vypadá jak záblesk pověstného světýlka na konci tunelu. Ani se nesnažíme hádat, co nám jednotlivé útvary připomínají, fantazie by v nich mohla vidět cokoliv. Jen želva už při cestě zpět je naprosto nezpochybnitelná. Želva je posvátné zvíře buddhistů, je proto ohraničena provazem a za její hlavou se válejí svazky bankovek hozených sem pro štěstí.

Nestopuji to, ale mohli jsme jeskyní procházet možná skoro hodinu (bez pár minut). Ještě jeden rozdíl od našich jeskyní nás napadá. U nás je v jeskyních stálá teplota nízká, tady se paříme při teplotě atakující třicítku a neulehčí nám ani vlhkost, která je snad uvnitř ještě vyšší, než venku (kde jsme hádali tak 99%). Trička by se dala ždímat.

Východ opět nabízí úchvatné pohledy na moře, cesta dolů na pobřeží je lemována stánky. Bohužel ani tady ve větší výšce nad mořem nefoukne ani vánek. Zažíváme nejhorší teplo ve Vietnamu, tak už nikde později nebude. Poslední část cesty k přístavišti vede po dřevěném chodníčku na kůlech nad mořem, kde není žádná možnost vyhnout se přímému slunečnímu svitu. Tady je teplo nejhorší, tady se totiž potí i Vietnamci. Snažíme se najít kousky stínu za ohybem skály, pozorujeme malé kraby zápasící s vlnami na břehu zalévaném vlnami. Míjí nás nějaký domorodec a jen tak mimochodem mezi řečí zmíní fakt, že dnešní klimatické podmínky jsou mimořádné – žene se sem totiž tajfun, který dorazí zítra ráno, a ten před sebou hrne extrémně teplý a vlhký vzduch. Tak proto. Snad tomu do zítřka ujedeme.

Trochu příjemněji je až na člunu, kterým se vracíme na loď. Posádka nás vítá vykasanými zlatými plachtami, poprvé a naposled. Stejně jsou jen na ozdobu a budou spuštěny ještě dříve, než zvedneme kotvy. Nicméně alespoň estetický efekt to má, fotky hned vypadají jinak.

Cestu lodí zpět na místo, kde jsme se nalodili, jsme chtěli strávit balením, odpočinkem a pozorováním krajiny, místo toho nás čeká překvapení. I když jsme dosnídali ani ne před dvěma hodinami, v jídelně je pro nás připraven brzký oběd. Asi proto byla ta snídaně chudší, což jsme netušili. A tradičně je to oběd výborný, zvláště vynikající je Phó z plodů moře.

A tak jsme se cestou zpět projedli až zpátky k přístavu. Je nám jasné, že máme za sebou jeden z vrcholů naší cesty po Vietnamu, možná i tu nejhezčí část. Svůj podíl na tom má samozřejmě bezchybné počasí, viděli jsme videa, kde lodní výlet do Halonu propršel. A určitě je skvělé věnovat zátoce dva dny s přespáním na lodi. Některé místní cestovky volí jen kratší variantu se čtyřhodinovou plavbou, ale to nemůže být ono, to je prostě a jasně na Halong málo.