Mexické Chichen Itzá, novodobý div světa IV.

Jan Werich to tam měl rád, říkával tomu místu Čičenice. V jeho době znamenalo vypravit se do nich dobrodružnou výpravu, plnou strádání a nebezpečí. Dnes se tady lítá jak na Kanáry, autobus nás doveze až na místo se vším pohodlím. Část kouzla je nenávratně pryč, ale pro přerostlé kluky, kteří v mládí hltali Halliburtona (pamatujete jeho skok do svaté cenote?), není těžké se na chvíli v duchu přenést do doby krutých Mayů vyřezávajících zaživa srdce z těl obětí obsidiánovými noži. V Chichen Itzá, na Yucatánu, v Mexiku.

Všechna fota:Hanka a Libor Novotní

Chichen Itzá zažilo období největší slávy v letech 600 až 1500 našeho letopočtu. V té době byly jen s použitím primitivních nástrojů, bez znalosti kola (ale se znalostí válce) postaveny nejznámější zdejší stavby: Kukulkánův chrám - pyramida známá jako El Castillo, Chrám válečníků, astronomická observatoř El Caracol nebo obrovské hřiště na tlačli, hru podobnou pelotě. Známým útvarem, částečně přírodním a částečně umělým, je posvátná studna Sacred Cenote.

Zajímavosti:

Tlačli hrála proti sobě dvě mužstva na speciálním hřišti tvaru H, obehnaném zdmi a tribunami. Uprostřed protilehlých zdí v poměrně velké výšce jsou připevněny kamenné kruhy s vnitřním průměrem jen o málo větším než je průměr tvrdého kaučukového míče. Cílem hry je prohodit míč otvorem v kruhu patřícímu soupeři, míč se ale odbíjí jen stehny, hýžděmi a lokty. „Koš" je poměrně vzácný, obvykle stačil jeden k vítězství. Hráči poraženého mužstva byli pak obětováni bohům (srdce zaživa vyříznuta... a tak dále). Ovšem podle jiné teorie byli obětováni hráči družstva vítězného - byla to totiž velká čest, nechat si vyříznout srdce. A podle další teorie až po skončení zápasu vládce rozhodl, zda obětuje vítěze či poražené.

Hráči tlačli byli vychováváni ve speciálních školách, žili velmi tvrdým režimem, trpěli drilem, nedostatkem jídla a těžkou fyzickou prací. Celý život jim bylo vtloukáno do hlavy, že kdo bude obětován bohům, bude pak žít věčným šťastným a pohodlným životem v mayském ráji, takže neměli problém se nechat obětovat a na svou oběť se vyloženě těšili. Prý.

El Castillo - pyramida a chrám boha Kukulkána, symbol Chichen Itzá. Devítistupňová pyramida má strany dlouhé 55 metrů a je vysoká 33 metrů (vypadá vyšší), na každé ze čtyř stran je 91 schodů, což spolu s posledním stupněm dává dohromady 365 jako dnů v roce. Schody jsou poměrně strmé (Američani je lezou po zadku), středem hlavního schodiště vede proto pomocné lano. Kolem schodů jsou zídky zakončené hadí hlavou, což prý v den letního a zimního slunovratu způsobuje zvláštní úkaz, kdy se jakoby plazí hadi z vrcholu pyramidy do země. My jsme tam ještě mohli, dnes už prý je snad výstup na pyramidu turistům zakázán. Američani a Japonci padali z prudkých schodů jako švestky a tím schody ničili.

Sacred Cenote, posvátná studna. Na poloostrově Yucatán se nevyskytuje povrchová voda. Ale pod pórovitým povrchem existují podzemní řeky a jezera, když se u takové jeskyně s podzemním jezerem zřítí strop, vzniká tzv. cenote. Tu si Mayové občas doupravili, aby byla přístupnější a hezčí. V Chichen Itzá jsou dvě, ale jen jedna je svatá. Prý do ní házeli panny, aby si naklonili bohy a ti jim seslali trochu deště. Při průzkumech v minulém století se skutečně na dně studny našly kostry, na rozdíl od romantických panen to byly ale kostry mladých chlapců. Ne že by házení chlapců do studny bylo méně kruté než shazování slečen, ale „panny" zní tak nějak erotičtěji než „kluci".

Obětování - oběťmi byli nejčastěji váleční zajatci, jsou známé války, které byly vedeny jen kvůli získávání zajatců pro role obětí. Obě strany se dohodly, že si zabojují, zajmou pár protivníků a až jich budou mít dostatek, tak skončí. I to mohlo být jedním z důvodů, proč Mayové prohráli rozhodující válku s hrstkou krutých španělských dobyvatelů, které rozhodně nenapadlo brát zajatce a ještě je živit. Naopak, hrozba obětování velela Evropanům bojovat za každou cenu do vítězného konce.

Oběti byly před samotným aktem asi omámeny či opity. Na vyvýšených místech pak byly před zraky početného domorodého publika položeny zády přes obětní kámen, takže hruď byla vypjata vzhůru, končetiny byly fixovány níže. Živé oběti byla otevřena hrudní dutina obsidiánovým nožem a roztaženými žebry bylo vyňato ještě tlukoucí srdce. Stále živý mozek oběti se jistě občas stihl pokochat pohledem na vlastní tepající srdce na plošince-talířku v klíně sochy Chac Moola.

Dalšími metodami oběti byla již zmíněná cenote, mezi prostým lidem bylo oblíbené i stahování kůže obětí (samozřejmě také zaživa) a její oblečení obětujícím knězem.