Dobré prase všechno spase (aneb co se vše dá jíst) XXI

Třetí desítku netradičních pokrmů načneme ve Střední Americe. Svým způsobem to bude částečně opakování, o syrových rybách i hovězích steacích už jste si mohli přečíst dříve. Ale opakování je matkou moudrosti.

Střední Amerika poskytne amatérskému gurmánovi skvělý zážitek. Hlavně tedy, pokud je masožravec a rybožravec. Ovšem ani vegetarián by se necítil ošizen, srdíčka palmy palmito jsou možná nejlahodnější zeleninou do míchaných salátů. Taková pořádná porce salátu na večeři dostatečně zasytí a je určitě zdravější, než se nacpat polosyrovým masem (jak to pohříchu obvykle dopadlo u většiny večeří v Panamě, Kostarice i Nikaragui při naší středoamerické cestě). Srdíčka palmito jsou dužninou řapíku listů stejnojmenné palmy a vynikají lahodnou nakyslou chutí – přirovnal bych je chutí k mladým kukuřičkám naloženým v láku, jen jemnějším.

Salát palmito

Obě velké Ameriky spojuje úzký proužek země, v jehož nejužší části leží právě tři uvedené země. To znamená, že prakticky nikde není daleko k moři. Ve všech zemích jsou i velká jezera (Panama – Gatun na trase Panamského průplavu, Kostarika – Arenal pod stejnojmennou činnou sopkou, Nikaragua – jezera Nikaragua a Managua, opravdu se nepletu, takto se skutečně jmenují, jedno pojmenované po celé zemi, druhé po hlavním městě, nebo vše naopak?), to znamená, že není nouze ani o sladkovodní ryby.

Jednou z nejlepších a nejrozšířenějších ryb je chňápal dvoupruhý. To jméno asi nikdy neslyšela ani většina světaznalých turistů. Zato možná vy scestovalejší znáte populární rybu s neobvyklým jménem Red snapper. Tak to znáte i chňápala dvoupruhého, to je totiž české jméno červeného snappera. Na obrázku z nikaraguiského tržiště je vlevo nahoře (mimochodem pod ním leží snappeři černí, také výborní, jen trochu sladší). Pokud na snappery při cestách narazíte, tak neváhejte, červená i černá verze vám určitě bude chutnat. A ani nemá moc kostí.

Na trhu v nikaraguiské Granadě, vlevo nahoře červení a černí snappeři, česky chňápalové

Když už jsme na tržišti v Granadě, nádherném nikaragujském městečku, tak se podívejme, co jedí místní na rychlý oběd. Ve velkém igelitovém pytli vystlaném banánovými listy tu celý den na slunci při teplotě 35 stupňů leží podivná směs vařeného masa a zeleniny. Prodavačka směs nabere a zabalí do balíčku z běžného obalového materiálu na jídlo – tím nemyslím polystyrenové krabičky, ale banánové listy. Asi bychom to také zkusili, ale jsme právě po obědě, takže to necháme domorodcům.

A ještě jednou stejný trh

Teď se dostáváme ke slibovaným syrovým rybám. Ceviche je lahůdka. Kousky syrové bílé ryby jsou marinovány v citrónové šťávě spolu s nakrájenou zeleninou. Podle chuti je v marinádě i troška nějakého bylinného octu a ten spolu s citrónem rybu zatáhne a doslova uvaří. Výsledek je vynikající. Podává se s kousky tortily nebo sušenými banány jako takový zvláštní rybí salát. Kdo nezkusil, neuvěří. Pravda je, že Evropané mají k syrovému rybímu masu podvědomou nechuť a málokdy se nechají přesvědčit. První obrázek je Kostariky, druhý  Nikaragui.

Ceviche v La Fortuně (Kostarika)...

 ... a v Granadě (Nikaragua)

O ceviche už jsem psal, stejně jako i bistecu. Bistec je na jídelních lístcích do angličtiny překládán ze španělštiny jako beefsteak, ovšem kdo si jej objedná, může být zklamaný. Není to totiž nám známý biftek, ale tenký nevelký plátek hovězího s bohatou oblohou. Když víte, co objednáváte, budete spokojeni. Masíčko je kvalitní, oblohy tolik, že ji pravděpodobně ani nesníte (zvláště černé fazole turistům moc nejedou, takže po nich zbývají na talíři). Co by člověk chtěl za běžnou cenu kolem pěti dolarů. Skutečný steak stojí dvakrát tolik.

Tak takto vypadá středoamerický biftek, tedy "bistec"

Ale zpět k moři. Milovníci mořských plodů si skutečně ve Střední Americe užijí. Pod sopkou Arenal (tedy ne úplně blízko k moři) jsme si dali polévku z darů moře a byla moc dobrá. Zrovna jsme se nechtěli přejíst, takže jsme si s manželkou dali jako předkrm právě výše zmiňované ceviche a dohromady jednu Sea food polévku. Číšníka jsme nezaskočili, automaticky přinesl dvě lžíce a kotel  plévky postavil doprostřed, abychom mohli jíst společně. A přestože jsme se přejíst nechtěli, tak to nakonec skončilo jako obvykle. Dostáváme tedy velkou mísu polévky a menší mističku s kopečkem rýže (!), v červené polévce plavou krevety, mušle, kusy kalamárů, chapadélka chobotniček i s přísavkami, zelenina a vše korunuje velký bílý krab trůnící uprostřed mísy. Najíme se a pochutnáme si, opravdu stylový a exotický oběd.

Polévka z darů moře

V Nikaragui pro změnu zkoušíme chobotnicový salát a krevetí koktejl. Obojí nás překvapí, čekali jsme pokaždé něco jiného. Salát z chobotnice není ve skutečnosti žádný salát, ale pořádný kus chapadla s oblohou, vše nádherně nazdobené a hlavně barevné. Až se nechce věřit, že barvy jsou přírodní. Skoro to vypadá jako umělohmotná atrapa. Ovšem chuťově výborná. Ani koktejl není ve skutečnosti koktejlem. Dostáváme umělecké dílo s tygřími krevetami elegantně stočenými do kroužků i s kusy skořápek na ocásku, o vynikající chuti se netřeba ani zmiňovat.

Chobotnicový salát (?)

A krevetový koktejl (?)

Jednou se stane, že si z jídelního lístku nevybereme. Zachováme se tedy barbarsky a objednáme jediné „rozumné“ jídlo – hamburger speciál. Nejsme ve fastfoodu, takže hamburger tady vypadá poněkud jinak, než jsme zvyklí. Má průměr minimálně 15 centimetrů, flák hovězího masa uprostřed by člověka nasytil i samotný, k tomu půl talíře hranolků. Ten talíř na obrázku je ohromný, takže rozměry housky nevyniknou, ale mrkněte na tu pivní flašku v pozadí – vypadá v porovnání s burgerem jako třetinka, ale ve skutečnosti je to sedmidecka. Prostě nic normálního ani tam, kde člověk hledá jistotu. Ale je to příjemné.

Obří kostarický hamburger

Než se dostanu k těm skutečným steakům, tak ještě jedna sladká morbiditka. Zrovna na Dušičky projíždíme kolem významného hřbitova, kde mají hrobky kromě obyčejných lidí i nejvýznamnější nikaraguiské rodiny (třeba rodina Chamorro, kterou proslavila bývalá prezidentka). Dušičky jsou tu pojaty trochu jinak, než u nás. Latinská Amerika uznává kult smrti a mrtvých, celá oslava je pojata v téměř veselém duchu, domy si lidé zdobí kostrami a lebkami, mrtvým na hroby nosí jídlo a veselí se s nimi na jejich náhrobcích. A rozdováděné děti se uklidní například cukrovým jablíčkem na špejli.

Dušičková pochoutka

To vše, co je popsáno výše, je samozřejmě typické a normální. Ovšem nejtypičtější jídlo je pořádný steak z místních hrbatých krav. Asi neuplynul den, abychom na oběd nebo večeři neměli tenderloin (bývá o něco menší a levnější, s přílohou kolem USD10) nebo churrasco (do USD15), tedy hovězí panenku nebo skoro půlkilový kus Rib Eye steak z grilu.

Tenderloin se obvykle podává pěkně navysoko, obtočený plátkem slaniny. Je jemnější a na jazyku se příjemně rozplývá. To churrasco je naopak výrazný kus pořádného masa, 300 gramů je minimum, někdy je v menu napsáno i půl kila, ale to bude asi přehnané. Okraj bývá poněkud prorostlý a žvýkavější, celý steak je dělaný přímo na grilu. První způsob se obvykle popisuje jako ženský, druhý mužský, ale já bych to tak nepaušalizoval. Záleží na chuti a na momentální náladě. Celkově jsem i já asi častěji zvolil panenku, přestože mám rád pořádnou krvavou flákotu. Ovšem když ji má člověk mít každý den, tak možná více přijde k chuti ta soft verze steaku.

Půlikilové churrasco (Rib Eye steak na grilu) v obyčejné hospodě

Ne příliš povedená fotka, ale lepší nemám, pokaždé když nám takový steak přinesli, tak jsem se neovládnul a pustil se do něj dříve, než jsem si vzpoměnl na focení.

Ještě poznámka: výše uvedená jídla byla focena obvykle v běžných restauracích, kam chodí i místní lidé. Přestože to někdy vypadá, že tak nazdobit talíř dokáží jen v drahé turistické restauraci, nemusí tomu tak vždy být, i levnější jídlo může být servírováno hezky upraveně. Jí se i očima.

Dobrou chuť.