Populismus zabíjí demokracii

Demokracie se přežila. Alespoň tedy tak, jak byla chápána v minulých stoletích. Zemřela, zabil ji populismus. Kdysi progresivní společenský systém střídající royalismus (vládu dědičného vládce – krále) dosáhl vrcholu svého potenciálu v Západní Evropě druhé poloviny dvacátého století a dnes se zdá, že jeho úspěšnost v globálním světě prudce klesá.

Foto: iDnes

Stačí se rozhlédnout kolem sebe a vidíme úpadek. Nejvíce do očí bijícím případem je kolébka myšlenky demokracie – Řecko. Lid, démos, volá po hlavách zástupců, které si sám zvolil a provolává hesla: „To ne my, to oni. Oni za to můžou, oni to musí zaplatit.“ A zapomíná, že sám volil vždy toho, kdo mu nejvíce slíbil, nikoliv toho, kdo by zemi řídil uvážlivěji, leč bez korupce voličských mas.

Ale i takové země, jako je třeba Velká Británie, se topí v podobných problémech – výdaje státu neodpovídají příjmům. Je to způsobeno ekonomickou krizí, nebo jen prostě tím, že byla lidem zvolená vláda, která více utrácela (tj. rozdávala), než si mohla objektivně dovolit?

A mohli bychom tak postupovat zemi od země, tedy alespoň ty, které volí demokraticky. Proto demokratickou Evropu válcuje Čína, která se západní demokracií nechává inspirovat jen velmi opatrně, proto si naopak jiho- a středoamerické země demokraticky volí populistické diktátory, kteří je vedou do marasmu a ekonomického chaosu (Venezuela).

Důvody jsou zřejmé. Zejména v období stability si lidé zvyknou na ekonomický standard, jehož úroveň stále roste, někdy až nekontrolovaně. V rámci solidarity bohatší přispívají svými daněmi těm méně šťastným (nebo méně schopným) na udržení životního standardu, který by si jinak nemohli dovolit – třeba na důchody, zdravotnictví, překonání krizových období typu ztráty zaměstnání nebo snížení příjmů z důvodu mateřské dovolené a výchovy malých dětí.

Ovšem ti, kteří od státu více dostávají, než mu přispívají, mají v rámci parity stejnou váhu svého hlasu při volbách, jako ti, kteří naopak státu přispívají více. Proto jsou logicky náchylní k hlasování pro ty politické strany, které jim slíbí požitků ještě více. Můžeme jim to zazlívat? Asi těžko, člověk je tvor nedokonalý a svůj okamžitý a krátkodobý prospěch upřednostňuje před hypotetickým (a nezaručeným) prospěchem dlouhodobým.

V okamžiku, kdy počet voličů „spotřebovávajících“ zdroje je větší, než počet voličů zdroje „tvořících“, otevírá se cesta populistickým stranám k moci. A těm po zvolení nezbývá nic jiného, než své voliče dále korumpovat i za cenu drancování rozpočtů, jinak by jejich úspěch byl krátkodobý a nepřekročil by jedno volební období.

Kam takový vývoj může asi pokračovat. V první třetině 20. století vedl k nástupu fašismu, po jehož porážce se vývojová spirála na chvíli vrátila k relativně rozumnějším a odpovědnějším výsledkům voleb v Evropě západní, což vedlo k ekonomickému rozvoji těchto zemí. A naopak k nepovedenému experimentu „socialismu“ v Evropě východní. Dnes, na konci první dekády století jednadvacátého, rozhazování vítězných stran (a jejich schodkové rozpočty v době ekonomického boomu) přivodilo krizi tradičně demokratických západních států a hrozbu bankrotu pro některé z nich.

Může to znamenat konec paritní demokracie, kde každý hlas má stejnou paritu, stejnou váhu (označení „paritní“ používám jako synonymum rovného hlasovacího práva všech, na rozdíl od běžnějšího porozumění pojmu „paritní demokracie“, které je zúženo na rovná genderová práva můžu a žen a jejich poměrné zastoupení ve volených či jmenovaných orgánech)? Jako možný další vývoj se jeví možnost zavedení demokracie meritní, zásluhové. Tedy takové, kde by váha hlasu, případně dokonce volební právo jako takové, byly závislé na poměru odváděných a čerpaných dávek. Takový systém by z principu vylučoval ekonomickou korupci voličů a dával by tak šanci na zvolení odpovědnější skupiny zvolených zástupců, kteří by měli zájem na co nejlepším řízení země jako celku.

Viz Za populismus může volební systém.

Samozřejmě hned přijde na mysl první a základní otázka: nebyl by takový systém likvidační pro chudší vrstvy obyvatel, právě na podpoře státu závislých? Odpověď je záporná. Nebyl. I ekonomicky úspěšnější část obyvatelstva by si uměla rychle a jednoduše spočítat, že sociální smír je nutný a dokonce výhodný pro další vývoj. Neriskovala by další sociální revoluci zbídačováním dělnické třídy ve smyslu Marxova Kapitálu a Leninovy revoluce. Výsledkem by bylo, že i „nevoličské“ vrstvy by na této situaci ekonomicky profitovaly, protože nepopulistické a voličsky nekorupční vedení země by vedlo k takovému rozvoji, že i chudší vrstvy by na tom byly mnohem lépe, než jim hrozí, že budou dnes nebo v blízké budoucnosti po státních bankrotech zemí, které podlehnou řeckému syndromu.

V souvislosti s meritní demokracií mne napadají dvě zásadní otázky. Je to vůbec ještě demokracie? A jak tento volební systém zavést přes odpor mas ovládaných populisty? Přiznávám předem – odpovědi neznám.

K první otázce. Meritní demokracie je teorií, která není ověřena v reálném světě, takže těžko můžeme soudit, zda by byla lepší, než stávající paritní demokracie, která je určitě nejlepší ze všech (špatných) volebních systémů. Varovná je zejména podobnost s fašizujícími ideologiemi, které ovšem při podrobnějším pohledu vznikají na přesně opačných základech – tedy právě na populismu, který by meritní systém měl odstranit. Ovšem obava je, aby z různých základů (populismus versus pragmatismus) nevzniklo stejné nebezpečí vzniku diktatury, tentokrát diktatury úspěšných. Ono diktatura úspěšných by mohla skončit v důsledku podobně, jako skončila diktatura proletariátu, tedy fiaskem.

A otázka druhá vede ještě k pesimističtějším závěrům. Přes hradbu populismu se nedá očekávat uvědomělý a dobrovolný přechod. Historie ukazuje, že systémy se mění revolucí. A všechny revoluce prozatím skončily prvotním utrpením a nespravedlností. Než tedy přivolávat revoluci „úspěšných“, bude asi lépe zůstat dále ve společnosti ovládané populisty a připravovat se na nebezpečí státního bankrotu. Co bude po něm, je ve hvězdách.

Prosím, aby tento příspěvek k předvolební diskuzi nebyl brán jako článek o Paroubkovi a ČSSD. Měl by být chápán obecněji, jako zamyšlení nad dalším směřováním zemí, souhrnně označovaných za země západní demokracie.