Víkend v Berlíně

Pěkný a plnohodnotný prodloužený víkend se dá strávit i ve městě, které ani s přivřením obou očí nelze označit za hezké. Stačí, když je dostatečně zajímavé. Jako třeba Berlín.

Berlín byl ke konci druhé světové války téměř zcela zničený bombardováním. Na rozdíl od takových Drážďan nebo Varšavy ale nebyl obnovený do původní podoby (až na výjimky), na troskách starého Berlína byl vybudován Berlín nový. To znamená, že převážná část budov má dnes kolem 70 roků. Tedy právě tolik, aby stihly zestárnout a zešedivět, aniž by disponovaly historickou patinou. Unifikované stavby z prefabrikovaných dílů, ať už betonových panelů nebo skleněných tabulí v železných konstrukcích. Kdysi snad moderní architektura stačila za 3 století zešedivět a proměnit se v nudné a nezajímavé stavby zabírající ty nejatraktivnější lokality čtyřmilionové německé metropole.

Na rozdíl od italských, francouzských nebo třeba rakouských měst po setmění nezískává žádný nový rozměr a atmosféru. Už přes den je plný „divnolidí“ (v takovém U-bahnu se snad přímo líhnou), kterých večer ještě přibývá. Po západu slunce drží čtyři z pěti lidí na ulici v ruce otevřenou láhev piva a je vidět, že není jejich první.

Má tedy význam do takového města vůbec jezdit? Překvapivě rozhodně ano. Návštěva Berlína není o kráse a atmosféře, ale o návštěvě zajímavých míst, o poznávání historie, neuvěřitelných muzeích a procházkách po místech, kudy kráčely dějiny (a ne ledajaké). Každému, kdo rád cestuje a poznává nová místa, lze návštěvu města jednoznačně doporučit.

Berlín má pro českého turistu zásadní výhodu v tom, že je relativně snadno dostupný. Cesta z Prahy až do centra autem nezabere o moc více než 3 hodiny, dopravit se dá i autobusem nebo vlakem. Letět letadlem by se kvůli čekání na letišti a dopravě z/na něj nevyplatilo. V centru se parkuje obtížně a draze, ale už pár stanic MHD od středu města je možné zaparkovat na ulici nebo u hotelu i zdarma. A i to ubytování je na periferii levnější, takže není co řešit.

Výhodou i nevýhodou dopravy po městě je velmi hustá a sofistikovaná MHD, zahrnující podzemku U-bahn, pozemní lokální vlaky S-bahn, hustou síť autobusových linek a jen o něco méně hustou síť tramvajovou (o lodích nemluvím). Člověk tak má pro přepravu z jednoho místa na druhé tolik možných kombinací, že slabší povahy propadají trudnomyslnosti a panice. My jsme třeba za 4 dny pobytu k cestě z hotelu do centra a zpět pokaždé jeli jinou kombinací MHD, z jiných zastávek a přes jiné přestupní stanice.

Na mapy, plány a jiždní řády hned zapomeňte. Jediná možnost, jak dopravu rozumně a pohodlně zvládnout, je navigace disponující údaji o MHD (snad neporuším pravidla, když napíšu, že jako ideální se jeví obyčejné Google mapy s trasami nastavenými na MHD). Vždy před hotelem jsem zadal trasu a nechal se vést, stejně tak při hledání dalšího postupného cíle. Navigace mne vždy poslala na zastávku takového dopravního prostředku, kde jsme nikde nečekali déle než 5 minut na příjezd a stejně tak na minuty jsou spočítané i přestupy (včetně popůlnočních spojů). Někdy jsme jeli přímo i poměrně dlouhé trasy, jindy jsme na pár kilometrech dvakrát přestupovali. Ale jsem si jistý, že to vždy bylo spojení optimální.

Stanice U-bahnu jsou podobně jako v některých jiných městech dělány tak, že na uzlech nemají společné vstupy (až na výjimky typu hlavní nádraží). Většinou se musí vyjít na povrch a najít jiný vstup, tedy dávat pozor na linku a nevlézt bezhlavě do první stanice U-bahnu, která padne do oka. Pak už je cesta podobná pražskému metru. S-bahn zase připomíná regionální vlakové spoje a malá nádraží s několika peróny. Tramvaje na některých zastávkách mají nástupy v opačných směrech na jiných místech – pokud se chystáme jet zpět spojem, kterým jsme přijeli, nemůžeme se spolehnout na to, že se bude nastupovat na stejném místě, někdy se zastávka se stejným jménem může nacházet i 100 metrů daleko nebo dokonce v jiné ulici. Ale s navigací se to dá zvládnout.

Lístky se dají koupit v trafikách (pak se musí označit v strojcích v prvním použitém dopravním prostředku), v autobusech u řidiče nebo v automatech přímo ve voze, v tramvajích je automat také. Na stanicích obou bahnů jsou automaty pochopitelně na peronech. Lístky jsou přestupné s omezenou časovou platností. My jsme cestovali ve 4 lidech a tím pádem pro nás bylo výhodné koupit si lístek „pro malou skupinu“, který platí v den označení a až do 3 hodin ráno následujícího dne pro maximálně 5 společně cestujících osob. Vyplatí se už při dvou a více jízdách za den a dá se koupit na konkrétní den předem přes internet (nemusí se pak už označovat, stačí mít vytištěný e-ticket v peněžence a mít s sebou doklad s fotkou). V autobusech se nastupuje předními dveřmi a ukazuje se řidiči, v jiných dopravních prostředcích je to jedno. Revizoři chodí prý často (také nás kontrolovali), na černo se nevyplatí.

Berlín je rozdělen do zón, nejmenší zóna A pokrývá jen centrum a prakticky nemá význam. B je rozšířené téměř na celý Berlín mimo letiště a přilehlých měst typu Postupim – toto širší okolí zahrnuje zóna C. Obvykle lze tedy vystačit s jízdenkou AB, pro malé skupiny do 5 osob při nákupu přes internet €19,90 (jaro 2018). Kdo chce na letiště nebo do Postupimi, koupí si ABC za €20,80. Individuální jízdenky pro 1 osobu si nepamatuji, ale každý si je umí dohledat.

Pozor při nákupu přes internet – právě u ABC jízdenky jsem chybně odkliknul typ doručení a lístek mně přišel až poštou (garance do 10 dnů), bohužel se tím trochu prodražil o poštovní náklady. Změnit včas odeslanou objednávku se mně nepodařilo.

K hotelům/hostelům asi není co dodávat, i v dalších oblastech je pro párdenního návštěvníka prakticky vše obdobně jako u nás (elektrické zásuvky apod.). Snad jen upozornění na obrovské mnohahodinové fronty na exponovaných místech, kterým se dá vyhnout rezervací přes internet. Rozhodně je nutné předem se objednat na prohlídku Reichstagu (i když je zadarmo), budete komunikovat s adresou bundestag.de, což vypadá v poště docela zajímavě. Mnoho hodin ušetříte při internetové koupi časového lístku do známých muzeí (Nové muzeum, Pergammon po €12 – může se stát, že jinak se na vás řada vůbec nedostane). Trochu jsem zariskoval a objednal pro studujícího syna zlevněný lístek €6, přestože na internetu není uvedeno, na koho se slevy vztahují. Naštěstí VŠ studenti do příslušné kategorie spadají. Je důležité mít s sebou ISIC s platnou validací, pečlivě je vše kontrolováno.

Naopak nepomůže předem koupený běžný lístek na TV věž. Tam by bylo potřeba koupit si VIP vstup za cca €20 (normální vstup kolem €15). Mimo sezónu stála před věží fronta asi na hodinu, ale na světelné tabuli běžel nápis, že po koupi lístku se dostanete na řadu asi za 4 hodiny. Takže my jsme věž obětovali a využili jsme jiné vyhlídky, je jich v Berlíně dost (Reichstag, Dóm, Vítězný sloup v ZOO parku, mrakodrapy na Postupimském náměstí, …).

Důležité upozornění: v Německu je pepřový spray na listině zakázaných zbraní. Výjimkou jsou speciální spraye na ochranu před zvířaty (což na nich musí být zdůrazněně napsáno). Do Reichstagu se prochází přes rám a kontrolu, miniaturní pepřový spray velikosti ženského malíčku (zapomenutý ve vnitřní kapse batohu) znamenal kromě pochopitelného zabavení i absurdní hodinový výslech ve speciální místnosti (dva policisté v neprůstřelných vestách se zbraněmi) a obvinění z přestupku nedovoleného držení zbraně, které se následně posílá k dořešení na příslušné státní zastupitelství v ČR. Neznalost zákona neomlouvá. Docela by mne zajímalo, co si o tom myslí migranty obtěžované a znásilněné ženy, o kterých se psalo v tisku minulý rok. Možná kdyby ti policisté ve vestách nemuseli psát protokoly o pepřácích, mohli lépe chránit ženy na náměstích. Možná kdyby ženy mohly mít u sebe spray, mohly by se obtěžování ubránit samy.

Co se týká jídla a občerstvení, tak hlady nikdo neumře. Ve stáncích na náměstích a trzích je populární pro Berlín typický currywurst, náš párek opečený a nakrájený na kousky, podávaný s hranolky a omáčkou z kečupu a kari. Tím, že je nakrájený, tak se dobře jí i obyčejným párátkem nebo jednorázovou vidličkou. Cena kole €3-5, v lepších variantách (např. v jedlém košíčku z oplatku) i více. Za podobnou cenu jsou i různé klobásy, bratwursty, žampiony s hranolky, špecle se sýrem apod. Velmi časté jsou prodejny kebabů (obrovské porce, €6-7), pizza nebo pasta v pizzerii stojí od €8 do €15, podle velikosti, typu a úrovně restaurace. Masová jídla od €15 nahoru, pivo od €4.

Toalety jsou na očekávaných místech, jen výjimečně (v muzeích, ale ne vždy) zadarmo, většinou se platí €0,5 (i na nádražích apod.). Někdy na talířek, ale nejčastěji do automatu s turniketem. Naštěstí vedle na stěně je většinou měnič, který umí měnit mince nebo i menší bankovky na půleurové mince. Toalet je relativně dost i na náměstích a rušných ulicích, ale jsou to bezobslužné jednotky, takže když nemáte u sebe tu správnou minci, tak máte smůlu. V restauracích není problém si zdarma odskočit, pokud jste hosté, co si dají aspoň kafe. A když jsme jednou v noci neměli drobné na bezobslužný veřejný záchodek, tak jsem poprosili číšníka, který uklízel sousední už zavřenou restauraci, o rozměnění a on nás poslal na jejich čerstvě vytřený záchod (nějaká ta eura jsme mu tam nechali a děkovali jsme si s ním pak navzájem).

Kdo čte rubriku „Víkend v …“, ten ví, že většinou necháváme muzea a galerie až na druhou cestu do daného města, v Berlíně je tomu ale jinak, minimálně Pergammon je absolutně povinný, stejně tak Nové muzeum, Muzeum Berlínské zdi a East Side Gallery (pomalovaná Berlínská zeď). I když třeba nejste přívrženci muzeí, minimálně tato čtyři místa se prostě nesmějí vynechat!

Berlíňané mají dvě obrovská traumata, Druhou světovou válku a Berlínskou zeď. Kupodivu s tím prvním už se současná generace jakž takž vyrovnává a přistupuje k tématu s historickým nadhledem, s jakým my vzpomínáme třeba na Rakousko-Uhersko (možná trochu přeháním). Ale nečekejte při návštěvě Reichstagu něco víc než povinné připomenutí zakončení války, dokonce i u pověstného bunkru, kde se zasebevraždil Hitler s (už necelý týden) manželkou Evou, stojí dnes bez problémů nevelká cedule s popisem a fotografiemi (není to tak dávno, co u pověstného sídlištního parkoviště nestála ani ta, aby se místo nestalo nějakou legendou).

Zato Zeď je trauma stále živé. Narazíte na ni všude. Značky na dlažbě, zachované kusy zdi na původních místech (byť třeba jen 1-2 metry), muzea, památníky, témata graffiti na zdech domů.  Dokonce mám pocit, že pomalování zbytků zdi mezi roky 1989 – 1991 na místě dnešní East Side Gallery nastartovalo právě graffiti kulturu celého města, kdy malby se objevují na fasádách jakékoliv stavby, ale vždy v relativně slušné podobě, skoro umělecké. Nikoliv jen formalizované tagy sprejerů jako u nás, ale detailně provedené kresby, iluze třetího rozměru, skutečná místa realisticky vyvedená na zdech okolních domů. Ale na počátku je vždy Berlínská zeď a téma svobody člověka.

Už jsem zmínil téma „divnolidí“. Vyskytují se po celém městě, nejvíce v MHD a po setmění na ulicích. Podivně oblečení, divně se chovající, mluvící si sami pro sebe. Typicky chlapík s vizáží Otíka z Vesničky mé střediskové stojí v U-bahnu u dveří a předříkává hlášení o 5 vteřin dříve před automatem z reproduktorů. Nebo chlápek prodávající zcela vážně zlomený deštník na zastávce tramvaje. Nejsou zřejmě nebezpeční, ale člověk se při pohledu na ně necítí moc příjemně.

Počátek noci znamená, že se vyrojí stovky lidí mezi 15 a 30 roky, každý v ruce otevřenou láhev piva. Jsou trochu hlučnější, vypadají nebezpečněji než „divnolidi“, ale do žádného konfliktu jsme se nezapletli, přestože jsme se vracívali do hotelu i po půlnoci a přes vylidněná sídliště. Ale opět spíše nepříjemné pocity.

Na migranty jsme ve středu města nenarazili, ale domestikovaných obyvatel nějaké arabské národnosti je mnohem více než u nás. Během necelých 4 dnů jsme potkali nejméně 10 svatebních autokolon, všechny arabské, všechny v nejluxusnějších automobilech včetně R-R. Všichni bez přestání troubí, ale styl jízdy se liší – buď jedou celou šíří několikaproudé ulice dvacítkou, nebo naopak za kvílení pneumatik soutěží, kdo mezi dvěma červenými bude u druhého semaforu první.

Ampelmann – typicky berlínský panáček ze semaforu. Berlíňané ho milují, stavějí mu sochy, malují ho na obrazy a graffiti, na nejvýznamnějších turistických místech má speciální velké obchody. Paříž má Monu Lisu, Florencie Davida a Berlín Ampelmanna.

*****

Místo klasického popisu památek nabídnu naše trasy, které jsme si naplánovali a skutečně pak prošli. Vymyslel a naplánoval jsem je sám, takže určitě nejsou optimální, ale protože jsem žádný jiný rozumný návrh tras nenašel, tak je zde předkládám jako určité vodítko, kterého se dá při plánování chytit.  Vesměs se jedná o minimálně 15 km nachozených na den při maximálním využívání MHD. Ale dá se to vydržet. Nebudu unavovat historií, rozměry a dalšímu údaji, které si každý najde na internetu, přečte v bedekru nebo přímo na mapách v mobilu. Dvě berlínské trasy a jedna postupimská zahrnují asi nejdůležitější místa města, která by měl každý vidět (i když samozřejmě vždy se musí něco obětovat, my třeba ZOO, zámek Charlottenburg a několik dalších míst, která máme uložena v paměti na plánování případné příští cesty).

První den, centrum

Počítejme s rozumnou hodinou příjezdu, ubytováním a cestou MHD na výchozí turistický bod města, náměstí Alexanderplatz. My jsme zde začali stylově currywurstem v oplatkové mističce, jsou zde i veřejné toalety. Zaujme velká nadzemní stanice S-bahnu na východním okraji náměstí. Většina návštěvníků začíná u Světových hodin, zvláštního reliktu předchozích nedigitálních dob, dříve symbolu Berlína.

TV věž sice patří mezi místa, která by se měla navštívit, ale při čekacích dobách na vstup se při pobytu na víkend nevyplatí ztrácet čas čekáním.

Projdeme kolem věže k Neptunově fontáně, symbolizující 4 největší německé řeky (ovšem německé v době vzniku kašny, dnes už to neplatí). Za kašnou se nedá přehlédnout červená budova radnice.

Parkem kolem sousoší Marxe a Engelse (foceného hojně Japonci, kdo ví proč – asi proto, že oni fotí vše) se dostaneme na most na Muzejní ostrov, kde nás ohromí impozantní stavba s kopulí známá pod ne zcela správným názvem Berlínský dóm. Interiér není nijak uchvacující, za něj by se vstup €7 snad ani nevyplatil, ale v ceně je výstup na kopuli, ze které je vyhlídka, která nám může nahradit vynechanou TV věž. V suterénu je zase krypta významných členů císařské rodiny v mosazných truhlách, je v trochu jiném stylu, než známe krypty od nás (snad mimo mikulovské dietrichsteinské hrobky). Když je fronta u pokladny, vyplatí se koupit lístek v automatu v úschovně zavazadel ve vstupním loubí.

Za mostem z ostrova začíná slavná ulice Unter den Linden. Po pravé straně máme Novou strážnici (Neue Wache) s působivou sochou matky držící mrtvého syna zabitého ve válce, po levé zase Státní operu.

Další kus hlavní třídy leží mezi budovami Humboldtovy univerzity po obou stranách. Levá půlka tvoří západní část Bebelsplatzu, kde jednak stojí kostel sv. Hedviky Slezské, jednak je na zemi prosklené okno do místnosti s prázdnými policemi. Je na nich místo pro zhruba 20.000 knih spálených nacisty v květnu 1933.

Projdeme kolem jezdeckého pomníku císaře Viléma, mineme rohový obchod s Ampelmannem a Ruskou ambasádu (v době naší cesty pokládají Berlíňané k plotu kytice na památku dětí, které nedávno uhořely při požáru v Rusku).

Míjíme další velvyslanectví a blížíme se ke konci ulice, kde stojí hotel Kempinsky, proslavený nechvalně Michaelem Jacksonem, který zde s rouškou přes ústa málem pustil svého syna z balkonu mezi hrůzou křičící dav.

A to už stojíme před dalším symbolem města, Braniborskou bránou, dlouhá léta nepřístupnou kvůli kolem procházející Berlínské zdi. Projdeme a míříme doprava k budově Reichstagu, protože se blíží čas, na který máme objednanou prohlídku střechy a skleněné kopule.

Do budovy se prochází přes bezpečnostní rám, ale to už jsem psal výše. Kolem jednacího sálu (ten známe z TV zpráv) se dojde k výtahu, který nás vyveze na střechu budovy. Ano, na tu střechu, kde se nadvakrát vztyčovala sovětská vlajka po dobytí Berlína v květnu 1945. Poprvé se fotka nepovedla, protože už bylo šero, takže si to vojáčci ráno zopakovali. Dnes tu stojí fascinující kopule s unikátním výhledem nejen na sousední Braniborskou bránu, ale i na celý Berlín. Kopule slouží zároveň jako světlovod a světlík pro jednací sál, nasvícený soustavou zrcadel na trychtýři visícím z vrchlíku kopule.

Ze střechy je pěkně vidět i sousední moderní budova Bundestagu. Na rozdíl mezi Reichstagem a Bundestagem se mě neptejte. U nás také máme vládu, poslaneckou sněmovnu a senát, takže Němci mají zase Reichstag a Bundestag.

Vracíme se k Braniborské bráně a skrz Památník obětem holokaustu procházíme k pizzérii, kde si dáváme pozdní večeři. Tmavé fotky nejsou moc vypovídající, takže Památník si ještě necháme na zítra. 

Jen podle navigace trefíme k místu Hitlerova bunkru, kde prožil poslední dny války i své. Oženil se s Evou B. a spolu s ní tu spáchali párovou sebevraždu. Aby se z bunkru nestalo poutní místo, byl zničen a zasypán a na jeho místě stojí dnes parkoviště pro okolní paneláky. Na bunkr upozorní jen nepatrná cedule asi 1,5 x 1 metr s fotkami a krátkým textem. Bunkr nebyl žádný luxus, betonové malé pokoje pro dva (všechny stejné), železné postele, jediný společný záchod pro Vůdce i jeho vojáky. 

To na pohled vizuálně zajímavější než parkoviště na místě bunkru je o křižovatku dále lampa ve tvaru obličeje. Máme štěstí, je úplněk, což umožní udělat zajímavou kombinaci lampy s měsícem jako pomyslným okem.

Ještě nemáme dost, takže pokračujeme k Check-pointu Charlie, jedinému místu, kde bylo v Berlíně možné přejít z východní do západní části a naopak. Ještě dnes upozorňují cedule na opuštění amerického sektoru. Každého na místě asi překvapí, jak je přechod malý. Uprostřed ulice pár pytlů a malinká budka s praporem. Na fotkách to vypadá mnohem majestátnější, než tomu je ve skutečnosti.

Posledním místem první trasy je prý nejhezčí náměstí Berlína - Gendarmenmarkt, náměstí tří paláců. Uprostřed Palác koncertního sálu, po stranách dvojčata Německé a Francouzské katedrály. Noční fotky focené z ruky raději nepřikládám.

*****

Druhý den, muzea a moderní Berlín

Na ráno jsme měli časové vstupenky do muzeí na Muzejním ostrově. Do Nového muzea bychom se asi ještě nějak dostali, ale fronta do Pergammonu byla mnohahodinová, tu bychom určitě nestáli. Takže doporučuji si vstupenky včas objednat přes internet. Cena €12 normální, €6 slevněná (studenti s ISICem). Do muzea se dá dostat nejdříve 10 minut před termínem ze vstupenky a nejpozději půl hodiny po termínu, pak propadá. Samotný pobyt v muzeu už nijak kontrolován ani omezen není. Batohy, tašky, bundy, svetry a mikiny musí do úschovny nebo skříněk (zadarmo, jen €1 depozit ve skříňkách).

Já jsem na Nové muzeum nechal hodinu a hned měl navazovat Pergammon, ale ta hodina nestačí, poslední čtvrtinu Nového muzea jsme jen proběhli, doporučuji minimálně 90 minut, spíše ale dvě hodiny. Hlavně egyptská sbírka je naprosto fascinující. Škoda, že její hlavní tahák - busta královny Nefertitty - se nesmí fotit, jinde se může fotit a natáčet dle libosti, jen selfie tyče nejsou povoleny. Proto jsem si její fotku jen vypůjčil na internetu (z volně použitelných zdrojů).

Do Pergammonu se obtížně dostává i s časovou vstupenkou, protože se musí prodrat skrz čekající šestistup, který si myslí, že se předbíháte. Ale je třeba nasadit asertivní výraz a vynutit si průchod, podlézt zábradlí, seskočit ze zídky, vydrat se na zídku a přesvědčit ostrahu u východu (!), že máte právo na přednostní vstup. Pak už jen zkontroluje ISIC a dá pokyn ostraze u vstupu, aby vás pustila. Poněkud překombinované, ale stojí to zato. Pergammon patří ke špičce světových muzeí!

My jsme nakonec strávili v Pergammonu kolem tří hodin, a to je letos (2018) v rekonstrukci hlavní tahák - obří Pergammonský oltář. Už brána do tržnice v Milétu je monumentální, mnohem věší oltář tedy musí být úžasný. Škoda, snad někdy příště.

V muzeích nám vyhládlo, ve stánku si dáme spätzle a pokračujeme (či spíše se vracíme) k zajímavým dvorkům Hackesche Höfe s butiky, kinem, restauracemi, obchůdky se suvenýry. Jen škoda, že nám sněží s deštěm...

Památník Berlínské zdi je kus stranou, vyplatí se využít MHD. Celý otevřený areál je přes kilometr dlouhý, tyčemi o výšce zdi je vytyčena její původní trasa, na domech jsou velké obrazy z dějin zdi, na zemi zase vyznačené směry útěkářských tunelů. Všude jsou informační tabule jednak s obecným popisem historie, jednak s naprosto konkrétními a osobními příběhy lidí buď zdí oddělenými od rodiny, nebo přes zeď prchajícími. Po zbouraných domech bránících výstavbě zdi zbyly někde aspoň základy. 

Kus zdi je ponechán v restaurovaném tvaru tak, jak vypadala v době své funkčnosti. Dokonce včetně strážní věže, písečného území nikoho a tzv. "malé", vnitřní předsunuté zdi, která měla bránit obyvatelům východní části v pohledu na západ. Samotné muzeum je pak několikapatrová moderní stavba s vyhlídkovou plošinou na střešní terase. V muzeu je dostatek infotabulí s fotkami a příběhy, na velkoplošných obrazovkách běží smyčky s filmy a videa. A dole v suterénu je veřejné WC :-) .

Už minulý den večer jsme se probloudili bludištěm kvádrů v Památníku obětí holokaustu, nicméně to nebylo moc na focení, takže když dnes můžeme naplánovat cestu kolem, tak se samozřejmě zastavíme. 2711 kamenných kvádrů různé výšky v pravidelných rozestupech na mírně zvleněném terénu má hodně zvláštní atmosféru. I když je zde v samotném centru Berlína vždy hodně návštěvníků místních i turistů, mezi vysokými kvádry si každý své tiché místo najde. Jen na děti atmosféra nepůsobí a mezi kvádry běhají, křičí a hrají na schovávanou, ale na ty se nikdo zlobit nemůže. Prý občas pietu ruší i turisté, ale za naší návštěvy evidentně všichni věděli, co je účelem tohoto místa. V infocentru a podzemním interiéru památníku jsme nebyli.

Poblíž (přes cestu) je ještě památník homosexuálním obětem nacismu (altán, kde je možné škvírou pozorovat na obrazovce smyčku záběrů s homosexuálními motivy), ten ale zdaleka tak působivý není.

Jen relativně kousek je to od památníku na Postupimské náměstí, moderní části centra, takže se dá jít pěšky. Je zde ještě větší ruch než jinde, protože tady se žije. Za zmínku stojí mrakodrap s prý nejrychlejším výtahem v Evropě - nevím, nevyužili jsme. My jsme jen nahlédli do monumentálního zastřešeného atria Sony-centra, které je netradičně kruhové a jeho střecha se nechala inspirovat cirkusovým šapitó. Původně jsme plánovali, že si dáme něco k jídlu, ale ještě jsme neměli hlad, tak jsme hned pokračovali dále.

Do moderné části města jsme popojeli kolem obrovského ZOO parku, vystupovali jsme na dohled od stanice ZOO, známé z knihy i filmu My děti ze stanice ZOO. Dnešní stanice ZOO ale s tou starou nemá nic společného, byla úplně přestavěna. My jsme sem mířili kvůli Pamětnímu kostelu Viléma I., který byl za války rozbombardován a zůstalo jen torzo. Vyplatí se nakouknout dovnitř, přestože tam bývá docela tlačenice, ale ten zlatý strop stojí zato. Namísto dostavby do původního vzhledu byla zvolena cesta zakonzervování torza a dostavění dvou  moderních církevních staveb, aby funkce kostela zůstala zachována. Těžko hodnotit, nakolik se to povedlo. Větší z budov, nazvaná lidovou tvořivostí Rtěnka, je pod lešením, menší Pudřenka z barevných luxferů (převážně modrých) už byla zavřená.

Prý se při návštěvě této části Berlína nesmí vynechat největší obchodní dům na kontinentu KaDeWe (v Evropě je větší jen londýnský Harrods). Já myslím, že se s klidným svědomím vynechat může. I když musím přiznat, že jsme tu nakoupili různé drobné dárky z Berlína, hlavně čokoládové. Asi by nebyla špatná i rybí restaurace, ale už zavírala, takže jsme skončili za rohem v docela dobré pizzerii. Na hotel jsme tentokrát dorazili už před půlnocí.

*****

Třetí den - Postupim

Do Postupimi se musí autem nebo (jako my) S-bahnem s jízdenkou na zóny ABC, cesta trvá asi hodinu. Přímo před hlavním nádražím staví autobusy kyvadlově svážející turisty k největšímu taháku města - zámku Sanssouci s okolím a zahradami. Jak obvykle chválím termíny mimo hlavní sezónu, tak tady bych to nedoporučil. Sice tu není tolik lidí a ani na vstup se nijak dlouho nečeká, ale skoro se mně chce napsat, že zámek mimo jarní a letní měsíce ani za mnoho nestojí. Budova místy oprýskaná a zešedlá, zimní park smutný, fontány, sochy a exotické rostliny skryté za dřevěným bedněním. Navíc my jsme ani ne před rokem obdivovali paláce v Petrohradu a okolí (Kateřinský palác v Carském selu, Peterhof, Ermitáž, Yusupovský palác), před půl rokem jsme zase až ztráceli dech v Dóžecím paláci v Benátkách - a to vše je opravdu těžká konkurence, která Sanssouci brutálně válcuje. Prosím ať mně v diskuzi kritizují jen ti, kteří uvedená místa navštívili. Jo, a byli jsme i vevnitř. Chodí se individuálně a bez lidského průvodce jen s elektronickými audioguidy (čeština chybí, angličtina pochopitelně ne). Až na výjimky žádný zázrak.V létě snad aspoň zahrady vypadají lépe, možná kvůli nim se vyplatí sem zavítat.

Na rozdíl od Berlína je Postupim vyloženě hezké a příjemné městečko, čisté, klidné, možná i trochu levnější. Poobědvali jsme kebab v jedné z arabských restaurací na pěší zóně a popojeli (pořád na berlínskou síťovku) k druhému zámeckému areálu. Zámek Cecilienhof vypadá spíše jako větší statek než zámeček, ale přišel nám mnohem zajímavější než Sanssouci. Opět je množství návštěvníků regulováno vstupem na konkrétní čas, ale chodí se také bez lidského průvodce jen s audioguidy. Focení a kamerování je za příplatek, zaplacení je indikováno červeným papírovým náramkem. Je úplně stejný, jako ten ze Sanssouci, čímž nechci  nikoho k ničemu navádět, já si zaplatil oba poplatky.

Zámek byl postaven pro princeznu Cecílii, vášnivou cestovatelku, která si i svůj pokoj nechala zařídit jako kajutu záoceánského parníku, na kterém se plavila do Ameriky.

Ovšem zámek je vyhledávaný především kvůli jiným souvislostem. Když se měla těsně po skončení druhé světové války dohodnout pravidla pro rozdělení Evropy, rozbombardovaný Berlín byl prakticky nepoužitelný, proto padla volba na nedalekou Postupim, bombardováním nezasaženou. Právě na Cecilienhofu se uzavřela a podepsala Postupimská dohoda mezi Stalinem, Churchillem (později nahrazeným Attleem) a Trumanem. Místnost i stůl zůstaly zachovány ve stejném stavu, jako byly při podpisu smlouvy.

Nám i díky tomu připadal Cecilienhof mnohem atraktivnější a zajímavější než známější Sanssouci.

V blízkém okolí Cecilienhofu uprostřed rozlehlého parku stojí další zajímavé stavby - Pyramida nebo Mramorový palác. O kus dál překlenuje řeku známý Glienicker Brücke - most, na kterém se vyměňovali východní a západní špioni. A na návrší opodál poskytuje vyhlídku na město zámek Belvedere.

Celý den nám sněžilo, což výborně dotvářelo atmosféru Ruské čtvrti Alexandrovky s pravoslavným kostelem a několika desítkami roubenek. V jedné z nich je i restaurace, ceny ale poněkud vysoké (polévky jako boršč nebo soljanka od €6).

Ale nejhezčí a nejpůsobivější čtvrtí města je Holandská čtvrť s pravoúhlými ulicemi stejných červených domů bez fasády, prý v holandském stylu - asi jo, i když já si holandská města pamatuji trochu jinak.

Město má i své staré náměstí (trhové) s dominantním chrámem, ale na to už nám nezbylo moc času, takže jsme touto částí jen proletěli při návratu na nádraží. Tam jsme si dali večeři a S-bahnem se vrátili na hotel.

*****

Čtvrtý den - East Side Gallery

Ještě před cestou domů jsme se stavili na posledním povinném místě návštěvníka něměcké metropole - tzv. East Side Gallery. Na nejdelším zachovaném úseku Berlínské zdi (necelého jeden a půl kilometru) tu pozvaní umělci v letech 1989 - 1991 vytvořili desítky maleb přímo na Zdi, všechny s tématem lidské svobody a naopak strastí útisku. Přímo před malbami se dá zastavit autem (zdarma) a galerii si obejít.

Posledních pár kilometrů a cesta domů.

Za (nebo před, jak se to vezme) galerií je možné malebným mostem Obaumbrücke přejít na druhou stranu Sprévy, prohládnout si Watergate (propusť) a malby na fasádě (jak jinak) - Růžového muže a o kus dál Žlutou ženu.

Nejznámější malbou na Zdi je slavný vítací francouzák Brežněva s Honeckerem.

A chybět nesmí ani trabant.

Video - doporučuji si jej rozkliknout do plného rozlišení, např. zde.

Další blogy na téma "Víkend v ..." jsou k přečtení a prohlédnutí ve stejnojmenné rubrice.