Někdy je prostě musíte nakopat do zadku

Ghana jistě nepatří k tradiční turistickým cílům. Ale právě proto tam můžete zažít příhody, které se vám už nikde jinde nestanou.

A tím nemám zrovna na mysli břišní tyfus, který tam hned první den chytil náš syn (naštěstí už dospělý), i když návštěva nemocnice v provinčním severoghanském městečku Bolgatanga by určitě stála za samostatné vyprávění. Ani tím nemyslím opravdu netradiční jídlo (o řekomyších a těstech fufu a banku už jsem psal). Ale třeba návštěva NP Mole je unikátní možností pořídit si zážitky, které na safari ve více turisticky zaměřených zemích většinou nezažijete.

NP Mole

Samozřejmě zde nemůžete čekat stáda antilop a velkou pětku, přece jen je zde trochu jiný biotop a vyšší urbanizace, než v takové Keni či Tanzánii, navíc safari tu nemá tak dlouhou tradici. Nepřipravení cestovatelé tak občas v hodnocení parku dávají najevo určité zklamání. Jenže právě ta jistá syrovost a nerutinní přístup k návštěvníkům jsou skoro až kouzelné.

Snahou je evidentně přebírat zkušenosti z jiných zemí a adaptovat je na místní podmínky. Takže v naší lodgi nás příjemně překvapila wi-fi, celkem slušný bazén a relativně pěkně zařízená koupelna s vanou a sprchou, což je v Ghaně mimo hlavního města spíše neobvyklé. Jenže ta sprcha zřejmě nikdy nebyla plně funkční a hygiena se odbývá tzv. „bucket shower“, tedy poléváním vodou nabíranou mističkou z kbelíku. Na rozdíl od méně „luxusních“ ubytování nám tady aspoň nechali v koupelně naplněné kbelíky, obvyklejší je, že si vodu nanosíte sami z barelů.

Dalším pokusem o napodobení postupů při safari jsou auta. Tradiční terénní čtyřkolky tu však nejsou cíleně přestavěné jako jinde, ale mají na střeše nádstavbu svařenou z kovových profilů a k ní přišroubované dřevěné sedačky. Takže turisté musí pěkně po žebříčku vyšplhat na střechu a složitě přelézat přes opěradla laviček. Cestou po polních cestách se pochopitelně musí dobře držet konstrukce, aby z kymácejícího se auta nevypadli.

Všechny následující obrázky jsou rozklikávací na vyšší rozlišení.

Ghana leží v pásu deštných lesů, byť se jich moc nezachovalo. Tomu odpovídá i skladba zvířat, spíše než na stepní tvory narazíte na lesní zvěř, která navíc není v hustém porostu nijak zvláště viditelná. Navíc místní průvodci dobře vědí, co chtějí turisté vidět a že za lesoni a buvolci (lesní antilopy) tu nejezdí, takže i když je nějaká antilopka v dohledu, tak ani nezpomalí. Antilopy, prasata bradavičnatá, kočkodany husarské a paviány prostě nepovažují za natolik zajímavé, aby se kvůli nim zastavovalo cestou za hlavní atrakcí parku, tedy slonům.

Tak teď si jistě řeknete, co tak výjimečného je na slonech, kteří jsou skoro ve všech subsaharských afrických parcích relativně běžní. Na slonech samotných samozřejmě nic, ale tím unikátním zážitkem je to, že protože sloni nejsou v husté flóře pozůstatků deštného pralesa vidět z auta, tak se za nimi musí pokračovat pěšky.

Rančeři vědí, kde se zhruba pohybují stáda slonů, dovezou turisty na kymácejících se střechách džípů co nejblíže to jde a následuje pěší stopování. Je lépe být připraven a mít na to pořádné boty a třeba i dlouhé kalhoty, ale když někomu nevadí nějaký ten trn v noze a škrábanec na lýtku, tak se to dá zvládnout i v sandálech a kraťasech.

Stopař má přes rameno asi stoletou pušku, nebudící moc důvěry v to, že by nás zachránila před rozzuřeným slonem, takže raději důsledně posloucháme jeho pokyny, abychom divokým zvířatům nezavdali příčinu k nějakým nepředloženostem. Takto se prodíráme co nejtišeji křovím a hledáme v dálce nějaký pohyb, kterým by se prozradili pasoucí se tlustokožci. Současně ale rančer velice pozorně sleduje okolí, abychom nepřekvapili nějaký zapomenutý kus, který by pak zase mohl překvapit nás. On totiž slon je sice velký, ale v husté vegetaci se lehce přehlédne.

Takto jsme při večerním safari narazili na slony asi po dvaceti minutách prodírání se buší. Nejdříve jsme zahlédli jednoho celkem zřetelně, k němu nás průvodce pustil asi na třicet metrů. Na dalších několik kusů nás musel upozornit, přestože sloni nebyli o moc dále, jen prostě byli schovaní ve vegetaci. Celé stádo bylo v pomalém pohybu, což jsme využili k přesunu na cestu, která ležela ve směru pohybu stáda.

A tady se nám ukázali v celé své kráse, jen vyšli o něco blíže, než rančer čekal, takže nás velice důrazně (byť šeptem) posílal „back, back!“. Neradi, ale s pochopením jsme poslechli. Vedoucí samec totiž velice razantně začal mávat ušima a nabral směr k nám. Náš rychlý ústup do uctivé vzdálenosti ho uklidnil a nechal nás, ať si ho i ostatní slony v klidu nafotíme.

Podobně pak probíhalo i ranní safari, kdy jsme se ke slonům dostali snad ještě blíže, i když už ne na otevřeném prostranství, ale jen v hustém porostu. Nejmenší vzdálenost odhaduji asi na dvacet metrů, ale raději jsme ji rychle o něco zvětšili.

Musím za sebe říct, že pěší safari za slony je mnohem hlubší a bezprostřednější zážitek, než tradiční pozorování slonů z bezpečí safari-aut. Pokud už člověk má za sebou nějaké zážitky z jiných safari, kde se dostatečně nabažil Velké pětky, antilop, žiraf, zeber, opic, hrochů, krokodýlů a další havěti, tak pěší výprava za slony je další cestou, kudy se dá v pozorování zvířat pokračovat.

Ale zpět k těm neobvyklým zážitkům. Přeskočil jsem ve vyprávění o slonech celou noc. Tu jsme strávili v bungalovech, já s manželkou v jednom, syn a dcera v druhém. Právě tyfem týraný syn s horečkami přes 39 nás trochu znepokojoval, takže když nás v noci vzbudilo sípání a funění, tak nás nejdříve napadly nějaké komplikace s nemocí. Jenže brzy bylo jasné, že ty zvuky určitě nejsou lidské, takže jsme nějak dospali do rána, kdy nás zase vzbudil jekot dcery. Když víte, že její bratr aktuálně trpí relativně nebezpečným onemocněním, tak vás takový výkřik velmi rychle probere.

Naštěstí byla příčina jinde. Přímo před našimi dveřmi se v úzké chodbě upelešila tříčlenná rodinka prasat bradavičnatých-savanových, takže když si k nám dcera šla ráno něco půjčit, tak na ně málem šlápla. Protože už také má něco odcestované, tak moc dobře ví, že prase bradavičnaté je zlostné a popudlivé zvíře, které dokáže ublížit i mnohem větším tvorům. To pak při takovém neočekávaném setkání face-to-face s nebezpečným zvířetem zaječí asi každý.

Naštěstí v okolí lodge jsou prasata neobvykle pacifistická, přes den se volně pohybují po okolí a spásají trávu mezi sruby, v noci pak takto přespávají. Nejsou tedy agresivní, ale spíš oprsklá. Poprvé jsem je vyhnal mohutným křikem a nadávkami, jenže za chvíli byla zpátky. Křik pomohl i napodruhé, ale potřetí už si zvykla a nejevila nejmenší ochotu se zvednout. Protože jsme potřebovali jít na snídani, nezbylo nic jiného, než je prostě nakopat do zadků a popohánět je dalšími kopy až kus dál, aby už neotravovala. No uznejte, kde to zažijete – vyhánět prasata bradavičnatá od svých dveří kopáním do jejich špinavých štětinatých zadků…

Takže když pak na nás z verandy někdo zabouchal na dveře a my z okna viděli, že to jsou jen paviáni, tak už nás to prakticky nepřekvapilo. Jen jsme měli obavy z bagáže vyskládané před dveřmi, aby je nenapadlo hledat tam nějaké jídlo, které jsme jim přes jejich velmi slušné zaklepání odmítli nabídnout. (Komentáře manželky jsou dobře slyšet v přiloženém videu :-) .)

Video (cca 5 minut) včetně původních originálních komentářů manželky :-), lépe je ale rozkliknout do pořádného rozlišení na odkazu:

  https://youtu.be/K7tI0dva2_4