Víkend v Trenčíně

Přestože se ze svého současného bydliště dostanu na rodné Valašsko docela často, většinou nemám čas cestu natáhnout ještě o kousek dál, aspoň do slovenského Pováží. 

Až letos jsme se s manželkou rozhodli to prolomit a strávili jsme víkend v Trenčíně. A možná i díky skvělému ubytování a wellnessu patřil tento výlet k těm, na které budeme vzpomínat. Ale popořadě. Z Valašska projíždíme skrz velkou část rázovitého regionu, projíždíme vesnicemi známými z valašských lidovek (jako je Valašská Polanka a Lidečko) a v Horním Lidči na kruhovém objezdu před moderním kostelem nás zaujme cedulka odkazující na Betlém. Máme čas, takže zastavujeme na parkovišti a jdeme si prohlédnout práci valašských, moravskoslováckých a trenčianských řezbářů.

Jsme příjemně překvapeni, docela velký pohyblivý Betlém s množstvím figurek statických i pohyblivých, a jak už to tak u podobných dílek bývá, vše zasazeno do místní krajiny a mezi známé místní stavby a památky. Část staveb známe z jiných cest (Hostýn, Velehrad), před chvílí jsme projeli kolem skalního útvaru Čertova stěna, kterým vyřezávaná krajina začíná, část památek nás teprve čeká – hlavně trenčianské památky včetně hradu nebo třeba Katova domku, ale i zámek v Bojnicích.

Bohužel namodralé nasvícení se nepříznivě projeví na fotkách (asi to chtělo zapomenout na automatiku a trochu si pohrát s vyvážením bílé, ale nějak se mně do toho nechtělo). Zajímavé je, že na videozáběrech z kamery není modrý odstín tak rušivě vidět. Ale stejně jsou nejhezčí detaily. Mně se nejvíce líbila scéna s kuchaným pašíkem.

Trenčín je poměrně velké město, ale jeho historické centrum se dá projít za chvilku. Máme trochu volna před obvyklým časem přihlášení na hotelu, takže parkujeme hned u hlavního náměstí (Mierové námestie), o nepracovních dnech zadarmo – pokud se najde volné místo. Projdeme jen pasáží a obdivujeme úchvatné panoráma starobylého náměstíčka se siluetou majestátného hradu na skále nad ním.

Trenčianský hrad je viditelný zdálky, i z bratislavské dálnice, ale až zblízka vynikne jeho impozantní velikost a rozlehlost. Nicméně chceme začít městem, takže prozatím po hradu jen pokukujeme a touláme se po pěší zóně hlavního náměstí a sousedních částí starého města. Samotné náměstí je hezky rekonstruované, domy mají nové barevné fasády, uprostřed (dá-li se to tak při nepravidelném tvaru náměstí říct) stojí známý Morový sloup z roku 1712. Západnímu okraji dominuje piaristický kostel sv. Františka Xaverského, mimo mši je sice zavřený, ale až jeho vnitřní část, oddělaná skleněnou přepážkou, skrze kterou se turisté mohou obdivovat bohaté barokní výzdobě interiéru.

Městskou (nebo také Hodinovou) věží s vyhlídkou se prochází na Štúrovo námestie a pokračování pěší zóny, kde historické stavby nahrazuje konstruktivistická architektura oblíbená v dobách reálného socialismu. Na první pohled žádná paráda, ale jde vlastně také o památku, byť na dobu ne tak minulou. A i mezi „moderními“ budovami se dají najít i nečekané perličky, jako tryskající fontána z fasády budovy banky.

Z těch zajímavostí je nutné zmínit židovskou synagogu (připomíná spíše mešitu), která je vlastně také relativně moderní budovou, protože byla ve svém historizujícím duchu postavena teprve roku 1913. A hlavně si všichni musí vyfotit vodníka, sledujícího cvrkot na náměstí ze své studny. V celém centru je nespočetně cukráren, kaváren, barů a restaurací, my si v jedné z nich dáme na oběd halušky a pomalu míříme k místu, které mě do Trenčína vlastně přitáhlo – ke slavnému římskému nápisu, který dokládá umístění nejsevernější osady na okraji Římské říše právě zde na území dnešního Trenčína.

Samotný nápis je samozřejmě z kategorie „musí se vidět“. Bohužel nebo spíše bohudík je před povětrnostními vlivy i před vandalismem chráněn tím nejbezpečnějším způsobem – není úplně volně přístupný, ale kdo jej chce vidět, musí zamířit na terasu za kavárnou Sissy v hotelu Elizabeth. A právě tady máme rezervované ubytování – když už sem jedeme hlavně kvůli nápisu, tak ať jej máme po ruce a můžeme si jej prohlížet dle libosti.

Samotný hotel je nepřehlédnutelný – barokní budova byla postavena baronem Popperem na počátku XX. století, nedávno byla rekonstruovaná a její secesní žlutá fasáda s bílými štuky je doslova přilepena ke skalnímu ostrohu přímo pod hradem. Už samotné průčelí vzbuzuje pocit určitého luxusu ve stylu starého mocnářství, nicméně interiér je zcela moderní, k nápisu se musí přes recepci v proskleném atriu ve stylu „sklo a nerez“.

My se nejprve ubytujeme v pokoji odpovídajícím kategorii hotelu, ale samozřejmě nás to hned táhne do prvního poschodí. Římský nápis má na terase vyhrazenou prohlížecí komůrku, odkud je zpoza prosklené stěny hezky vidět. Hlídá jej socha římského vojáka (že by to byl sám legát Maximianus, který jej nechal vytesat?), na stěnách je překlad latinského nápisu do slovenštiny a běžných světových jazyků a historie jeho znovuobjevení.

Nápis samotný je trochu menší, než jsme čekali, ale pohled na něj v nás vzbuzuje podobné pocity, jako další místa, kudy šla historie. Prostě trochu příjemného mrazení v zádech, které asi znáte z okamžiků výjimečných zážitků různého druhu. Hledám v nesrozumitelné změti slov a písmen jméno osady Laugaricio, ale dlouho jej nenacházím, než se mně v mysli spojí třetí řádek se čtvrtým a vidím, že osada  LAV GARICIONE skutečně existovala (více v jiném blogu).

Jsme tak unešení tím geniem loci místa, že si musíme dát v secesní kavárně Sissy (jak z Vídně za doby Franze Josefa) espresso s dortíkem, čímž zážitek ještě umocníme…

Pokračujeme prohlídkou města a vydáváme se uličkou k hradu. Nemineme Katův dům, který známe už z hornolidečského betlému – zvenčí vypadá docela malebně, uvnitř provází sympatická průvodkyně, která z prohlídky dvou komůrek dokáže udělat exkurzi do historie celého Pováží – myšleno v dobrém, výklad stojí zato si vyposlechnout, je to vynikající průprava před návštěvou hradu, jehož místopis si tady můžeme nastudovat na modelech.

Do Trenčianského hradu už to je jen kousek, jen musíme v úzké uličce uhýbat několika dodávkám, které vyvážejí hůře pohyblivé svatebčany na obřady konané v hradní kapli. Přestože je pozdní sobotní odpoledne, na hradě probíhá jeden obřad za druhým. Sice se tak nedostaneme do kaple, ale máme zase levnější vstup (€5 namísto €7 při nekonání obřadů). Chodíme si sami, ale je možné zaplatit si i prohlídku s průvodcem po dvou možných okruzích.

Hrad je obrovský a dobře zrekonstruovaný, byť jen co se týká stavby samotné, se zařízenými interiéry nepočítejte. Z hlavních taháků se nedá minout Studna lásky, známá z pověsti o pracovitém Omarovi a krásné Fátimě, kterou zajal Štefana Zápoľský a Omar ji musel vykoupit vykopáním studny 80 metrů hluboké přímo do skály.

V jedné ze strážních věží lze nahlédnout do hladomorny a prohlédnout si pár mučicích nástrojů (skřipec, kláda, kolo, …), v hlavní budově navštívit galerii s muzeem (a infocentrem s plánky a mapami), po různých nádvořích a hradbách se dá procházet možná i hodiny. Kdo se drží logické cesty po imaginární pravotočivé spirále, skončí na hlavní Matúšově věži s neskutečnými výhledy na široké okolí města, na město samotné, na jeho historickou část přímo pod hradem a v neposlední řadě na prosklenou část hotelu Elizabeth, kde tušíme terasu s výhledem na nápis, který je samozřejmě mnohem starší než sám hrad.

Zdrželi jsme se déle, než jsme čekali, už nás personál musí popohánět, že v 18 se zavírá. Díky pořád pokračujícím svatbám můžeme pod hradem nahlédnout i do Farského kostela Narození Panny Marie, naproti kterému stojí jedna z nejstarších městských staveb kromě hradu (z druhé třetiny XV. století) – tzv. Karner sv. Michala, oblíbené místo na svatební foto. Krytými Farskými schody (někdy uváděné jako Hradní schody) seběhneme na náměstí a pomalu se vracíme do hotelu na večeři s výborným, slovenským červeným vínem.

Ovšem ještě předtím relaxujeme v hotelovém wellnessu, jedním z nejhezčích, se kterými jsme se na našich cestách setkali (už název Caracalla Spa nás připravil na bazének v antickém stylu s vířivkou, perličkami a chrliči, které si sami spouštíme tlačítky, ale na efektní a dokonalé saunové centrum se čtyřmi saunami nás připravit nedokázal).

Ráno vyrážíme do širšího okolí – letos trochu zanedbáváme turistiku, takže jsme se rozhodli vyrazit do Súlovských skal. Okruh s naučnou stezkou vypadá na mapě jednodušeji, než je v reálu, ale určitě se vyplatí jej obejít, už kvůli jednomu z největších skalních oken na Slovensku. Ze Súlovského hradu se zachovalo jen pár kousků zdi, ale výhled do okolí z vrcholku hradního útesu na okolní kopce a pastviny plné oveček uklidní lépe než homeopatika.

Jen autem projíždíme Manínskou a Kostoleckou tiesňavou, ve zdejším motorestu je bohužel motorkářská akce, takže na oběd nečekáme a pokračujeme do Bojnice, kde si teprve na salaši nad městem dáváme plněné pirohy s brynzovou omáčkou.

Bojnický zámek je velice malebný, všichni jej známe třeba z Pyšné princezny nebo z Princezny Fantagirro, přesto nejsme dostatečně připraveni na okamžik, kdy vykoukne mezi stromy cestou od horního parkoviště. Právě probíhá setkání strašidel, takže Bojnice jsou plné návštěvníků. Hlídač na parkovišti nás varuje, že v 19 hodin zamyká a neodjetá auto ho nezajímají, takže při pohledu na frontu do zámku je nám jasné, že my se dnes dovnitř nepodíváme. Máme tedy dost času na procházku kolem hradu a na prohlídku stánečků se vším možným (zboží relativně vkusné, většinou rukodělné výrobky). Ještě si dáme kafe a asi po hodině a půl se vracíme k autu a zpět do Trenčína. Wellness v hotelu už čeká.

Poslední den ráno opouštíme neradi hotel Elizabeth a jedeme vyzkoušet další saunový svět, tentokrát ve vyhlášeném areálu Zelená žaba v Trenčianských Teplicích. Sezóna ještě nezačala, takže neplatíme ani na parkovišti, ani do areálu, ale až do samotného saunového světa, což je oddělená část areálu mezi vysokými stromy. Kolem centrálního termálního bazénku je do svahu zabudováno sedm tubusů – ženská a mužská převlékárna, odpočívárna (s pitnou vodou na dodržování pitného režimu) a čtyři sauny – finská, parní, bio (?) a infra. Venkovních lehátek by mohlo být trochu více, i teď v předsezóně se občas musíme spokojit s posezením na palubkovém schodišti kolem kruhového bazénu, ale jinak skvělý zážitek – výborné sauny uprostřed krásné přírody.

A tím končíme. I když jsme navštívili různá hezká místa, tak ani zdánlivě obyčejné Pováží a město Trenčín nás rozhodně nezklamalo.

Video z prodlouženého víkendu:

Další blogy na téma Víkend v ...jsou k přečtení a prohlédnutí ve stejnojmenné rubrice.