Další víkend z rubriky "Víkend v ...", který se zvládá po vlastní ose. A dokonce i když není prodloužený, tak můžeme stihnout dvě země.
Když už vyrážíme na poznávací víkend, ať už prodloužený či normální, do některé z okolních zemí, tak většinou volíme město. Jenže co když jsme většinu atraktivních měst v okolních zemích navštívili a ta zbylá celý víkend nepokryjí? Zkusili jsme to vyřešit kombinací pobytu ve městě s poznáváním jeho širšího okolí - tím myslím okolí dosažitelného autem v rozumném čase a vzdálenosti.
Ono je to trochu kacířské konstatování, že rakouský Salzburg nemá dostatek zajímavostí na pokrytí celého víkendu, on je samozřejmě má a dva dny se dají i tady strávit naprosto plnohodnotně. Jenže nám bylo líto při tak nádherném počasí, jaké náhodu na náš plánovaný termín na konci září vyšlo, strávit dva dny v muzeích, zámcích, pevnostech či zahradách. Takže jsme se cíleně rozhodli věnovat Mozartovu městu jen dlouhé víkendové večery, poslední teplé dny roku jsme si raději užívali v okolní přírodě. Takže milovníky starobylého města v rakouské solné pánvi (sůl mu propůjčila i své jméno) asi trochu zklamu.
Pokud tedy přistoupíte na můj návrh, tedy k atmosféře Salzburgu jen povrchně přičichnout, pojďme si probrat alternativní možnost, jak si užít jeho široké okolí. Začněme už po cestě. Záleží na tom, kde ji začneme. Pokud nejsme úplně zdaleka, můžeme teoreticky část programu stihnout už v pátek. Jen kousek za německými hranicemi můžeme udělat několikahodinovou přestávku na cestě, pokud odbočíme do bavorského městečka Neuschönau a vydáme se na zdejší lávky v korunách stromů národního parku Bavorský les (€9 + parkovné max €5 za den).
Už jsem o nich kdysi psal, takže jen stručná zmínka. Asi 1,5 km dlouhá stezka na kůlech, která se postupně zvedá až do korun okolních stromů, končí 44 metrů vysokou věží ve tvaru vajíčkoidu se spirálovým chodníkem. Až na schody k samotnému vrcholku věže absolutně bezbariérová, cesta je zpestřována zajímavostmi typu naučných tabulí, ale i adrenalinových odboček (chůze po vratké kladině, nataženém lanu, drátěné síti - vše nad propastí, byť samozřejmě jištěno záchranným pevným pletivem pod sebou).
Výhledy na všechny strany jsou očekávaně nádherné. Než slovní popis je lepší podívat se na fotky. Stezka končí ve volně přístupném návštěvnickém centru „Hans-Eisenmann-Haus“ s dalšími interaktivními atrakcemi. Cestou zpět k parkovišti se prochází (volitelně) geologickým parkem nebo bylinkovou zahrádkou, pro nás je ale největším lákadlem, srovnatelným se samotnými lávkami, Zvířecí stezka.
Kdo ji chce absolvovat celou, musí počítat nejméně s třemi hodinami intenzivní procházky lesem - odhaduji délku celé trasy tak na 9 km, samozřejmě se musí počítat se zastávkami u výběhů (resp. ve výbězích) zvířat. Takřka v původním prostředí tu žijí tradiční zvířecí obyvatelé Bavorského lesa. Ale není to ZOO. Výběhy jsou obrovsky rozlehlé a od sebe vzdálené, zvířata se mohou pohybovat v rámci výběhu kdekoliv, takže je určitě při jedné návštěvě neuvidíte všechna. My jsme třeba ani po několika návštěvách nezahlédli bobra nebo vlky. Zato jsme měli štěstí na zubry, rysa, medvědy, vydru či divočáka (návštěvníci procházejí přímo vnitřkem oplocené obory, kde prasata žijí, nejsou od nich nijak fyzicky odděleni - stejně je tomu u stáda jelenů a laní).
Do rakouského Salzburgu nám chybí asi dvě a půl hodiny cesty. Pokud máte ubytování ve městě (na periférii vyjde mnohem levněji), stačí vyjet třeba po 18-té a ještě stiháte noční život Salzburgu. Jen je třeba si domluvit pozdní příjezd v místě ubytování, levnější zařízení často pracují bez noční recepce. A noční Salzburg má určitě své kouzlo.
Celé centrum je velkou pěší zónou, která za teplých večerů žije. My jsme měli štěstí nebo smůlu na pivní fest, po celém městě jsme potkávali mladší i starší domorodce v kožených kraťasech s padacími mosty, kamizolkách a kloboučcích s pérem, ženy zase v barevných sukních s nabíranými bělostnými živůtky a napěchovanými dekolty. Město žilo po setmění na náš vkus až moc, trochu to stíralo starobylou atmosféru města. Zase ale bylo pořád na co se dívat, co poslouchat, kde si dát tradiční "bratwurst hot-dog".
Samozřejmě takto večer se nedá vyjet lanovkou na impozantní pevnost tyčící se na skalním hřbetu přímo ve středu města, nedají se navštívit zahrady zámku Mirabell nebo Kapucínský vrch. Zato zvenku si klidně můžete prohlédnout Mozartův rodný dům, největší tahák města. A po úzkých uličkách a zastrčených náměstíčkách se můžete toulat podle nálady klidně několik hodin.
Ráno bych doporučil vyrazit co nejdříve opět do Německa směrem na Berchtesgaden, ke známému Orlímu hnízdu to je autem asi 3/4 hodiny. V sobotu se samozřejmě musí počítat s davy jiných turistů, kteří měli stejný nápad, proto je časný příjezd výhodnější. Ale vše se dá zvládnout i při vysoké návštěvnosti, byť jindy pečliví Němci zde jako organizátoři trochu selhávají. Už značení příjezdu není ideální, na místě samotném pak čekají přeplněná parkoviště, kam vás klidně nechají zbytečně vjet a objíždět se v milimetrových odstupech s podobnými zoufalci, kteří se snaží z pasti zase vyjet. Nakonec stejně většina řidičů skončí zaparkovaná po straně cesty nad areálem s malou dušičkou, zda nebudou odtaženi či jinak perzekuováni. Asi nebudou, aspoň my jsme nebyli.
Ono se totiž za parkování v takových případech neplatí, závory parkovišť jsou otevřeny, takže policie má pochopení, ví, že návštěvníci nejsou motivováni šetřením za parkovné. Jen je to trochu dál od zastávky autobusové kyvadlové dopravy, kterou se pokračuje dále. Cena za tento shuttle je sice horentní, ale je v ní rozpuštěno parkovné, zpáteční jízdné, Hitlerův výtah, vstupné a všechny další myslitelné hypotetické poplatky. Prostě na Orlím hnízdě se platí jen bus a nic dalšího (tedy kromě restaurací, samozřejmě).
Orlí hnízdo věnovali Hitlerovi jeho spolustraníci ke kulatým narozeninám (za cenu olbřímích stavebních nákladů a otrocké práce dělníků v nelidských podmínkách), ovšem moc se mu tím nezavděčili. Hitler už tou dobou měl přeci jen trochu jiné starosti s vývojem války, neměl prý rád výšky a obával se atentátu (proto nesnášel výtah, ze kterého není úniku). Nakonec Orlí hnízdo navštívil snad jen třikrát.
Za hezkého počasí je úchvatná už cesta nahoru po uzoučkých serpentýnách nad propastmi skrz 5 tunelů, jeden panoramatický výhled stíhá druhý. Lepší pro cestu vzhůru se zdá být strana vpravo, ale i druhá strana si nakonec přijde na své. Z údolí sevřeného mezi majestátnými kopci se brzy dostaneme nad jejich vrcholky a za dobré viditelnosti se až tají dech.
Speciálně upravené autobusy (spojky, motor, brzdy) jezdí vždy jedním směrem, už při koupi jízdenky dostává cestující číslo autobusu, tedy místenku. Po příjezdu na vrchol se hned hlásí požadavek na cestu dolů (doporučuje se setrvat minimálně 2 hodiny, což potvrzuji).
Dlouhým tunelem se z parkoviště pokračuje do samotného nitra hory, v pěkných víkendových dnech se musí počítat s frontou před výtahem na jeho konci. Ta může sahat i dost velký kus před klenutou nástupní místnost kruhového půdorysu, ke které se dalo dojet autem (a zde jej otočit). Samotný původní výtah (který se nesmí fotit) působí ještě dnes luxusním dojmem, celý v kombinaci tmavě zeleného plyše a zlata. Pojme snad až padesátku lidí a vyveze je nečekaně vysoko až na samotnou horní hranu útesu těsně pod vrcholkem hory.
Každý nahoře zamíří nejdříve ke kříži nad budovou Orlího hnízda, odkud pocházejí nejznámější pohledy na Orlí hnízdo samotné i do okolí. Kupodivu je Orlí hnízdo přístupné po turistických trasách přes okolní kopce a hory, nicméně šlapat bych to nechtěl. Ovšem kdo se chce trochu protáhnout, má zde možnost využití několika tras od hodinových po téměř celodenní. V prostředí úchvatných horských scenérií.
Samotná budova dnes slouží jako soukromá restaurace. Ze zasklené monumentální terasy s obloukovými okny se dá naposled pokochat výhledem na jezero Könnigsee hluboko pod sebou, skrz tmavým dřevem obloženou jednací místnost se přejde do někdejší jídelny, dnes restaurace. V prosluněném dni na konci léta člověka žádné negativní konotace nenapadají, chmurná historie jeho stavitelů a obdarovaného diktátora jsou protentokrát zapomenuty, zbývá jen pocit přírodní nádhery.
Komu se nechce čekat na výtah, může sejít po klikaté cestičce pěšky, cedulka udává 15 minut, já bych řekl spíše 20, nikdo cestou neodolá zastávkám a focení, tak je lépe počítat s delším časem, aby nahlášený autobus neodjel.
Co s načatým dnem? Určitě zajet do Berchtesgadenu a navštívit zdejší solné doly. Takových je v okolí více, ale ty zdejší patří k nejznámějším a máme je takřka po cestě. Pro jazykově méně zdatné turisty jsou výhodné i tím, že zde dostanou na prohlídku elektronického průvodce s českým výkladem.
Každý dostane podle své postavy kombinézu, zavazadla může nechat ve skříňkách na mince €0,5, které samozřejmě po odemčení vypadnou zpět. Jede se kus cesty vláčkem, na kterém se sedí obkročmo za sebou a ze kterého by čeští bezpečnostní technici dostali psotník. Hornický vláček uhání docela slušnou rychlostí úzkou a nízkou štolou, které je od hlav turistů vzdálena jen pár centimetrů, neopatrné upažení rukou by nevyhnutelně znamenalo zlomeninu, pokus o vztyčení pak minimálně otřes mozku.
Moderní audiovizuální pojetí ostře kontrastuje s našimi podobnými atrakcemi, kde maximálně uvidíme původní hornické nástroje. Zde nám laserová show zprostředkuje pohled na fiktivní jezero zaplňující jeskyni obřích rozměrů, jehož vysycháním se ukládá do vrstev sůl, vidíme laserem vytvořené staré horníky těžící sůl ručně, na dalších zastávkách mluvící figuríny, interaktivní filmy, nástroje a stroje používané v současnosti. Projedeme se na voru solným podzemním jezerem a největším zážitkem je pochopitelně skluzavka.
Dřevěná dvojdráha možná přes dvacet metrů dlouhá, kterou sjíždí jednotlivci až trojice návštěvníků, to by opět naši ochránci bezpečnosti nerozdýchali. Starší lidé mají obavy, je tu možnost sejít pěšky oklikou po chodníčku, ale průvodce je všechny přesvědčí o bezproblémovosti jízdy, nejstarší návštěvnici pak sám opatrně sveze dolů před sebou. Mnozí ani neregistrují blesknutí světla při automatickém vyfocení, fotka bude u východu ke koupi za €5.
Celý důl je opravdovým zážitkem, který lze doporučit jako takřka povinnou součást cesty k Orlímu hnízdu. Kdo si dá v hornické restauraci oběd, třeba bratwurst se zelím a kaší, tak má pro dnešek s programem vystaráno, nezbývá než se po plodně stráveném dni vrátit do Salzburgu a užít si zdejšího nočního života.
Poslední den se pak dají navštívit resty: salzburgská pevnost s pozemní lanovkou, Kapucínský vrch, zámek Mirabell se zahradami, které jsou ikonou města. Kousek stranou leží další zámek Hellbrunn se zahradami plnými vodních atrakcí - fontán, vodotrysků, skrytých trysek máčejících neopatrné turisty.
Další články z rubriky "Víkend v ..."
