Rjókany, tradiční japonské penziony. Oč méně pohodlné oproti hotelům, o to dražší. Mají mnoho nedostatků (z našeho pohledu), ale dva zásadní klady: staletou tradici a vynikající jídlo.
Japonec se v rjókanu ubytuje mnohem raději než v obyčejném hotelu, i když za to zaplatí o polovinu více. Zřejmě se v něm cítí více jako doma než v neosobním hotelu. Ubytování zde totiž připomíná to, co jsme viděli v Japonských Alpách při cestě malými vesničkami při nediskrétním nahlížení do obydlí místních obyvatel otevřenými dveřmi – velmi jednoduše zařízené domečky, kdy jsou vnitřní stěny tvořeny pohyblivými stěnami z papíru napnutém do dřevěných rámů, podlaha z rákosových rohoží tatami, spí se na futonech srolovaných i s přikrývkami do nějaké niky ve stěně, vybavení nábytkem veškeré žádné. Místo skříní různé výklenky a police (ale opravdu jen v minimálním množství), jeden stůl vysoký pod kolena, křesla a židle nejsou. Jako solitérní kus vybavení slouží většinou televize s nesmyslně velkou úhlopříčkou v rohu některého z pokojů, jinak jsou pokoje prázdné. A přesně tak to vypadá i v rjókanu.
Zouvá se hned za vchodem před recepcí. Kdo nevěří zdejší veřejné polici na odložení bot, může si ty své vzít a odložit je až na obdobné polici před vchodem do pokoje. Po celé budově se chodí buď bosky, nebo jsou k dispozici velmi nepohodlné japonské dřeváky, často pro našince malé. Jen na společných toaletách jsou speciální „záchodové“ trepky – jedno z největších faux pas, kterého se cizinci dopouštějí, je to, že v záchodových trepkách dojdou až do pokoje. To je naprosto neodpustitelné, asi jako kdybychom u nás vzali použitý toaletní papír a procházeli se s ním po hotelu.
Papírové stěny jsou sice exotické a typické, nicméně nejsou moc diskrétní. Trochu průhledné, vůbec nebrání hluku. Proto i rjókany přecházejí na tenký sádrokarton, který posuvné stěny jen imituje. Aspoň okna tak zůstávají nadále dřevěná, místo skla neprůhledný papír v posuvných rámech. Na hosty čeká v pokoji košík s vybavením – jukata (nesprávně jim říkáme kimono), kartáčky na zuby s pastou, ručníky. Na chodbě na každém patře je koutek s konvicí horké vody a neomezeně k dispozici káva, zelený čaj, pitná voda. Kromě toho jsou tu i různé sušenky, sendviče, nápoje a další drobnosti s cenovkami, host si sám eviduje, co spotřebuje, při odjezdu vše nahlásí a zaplatí. A nezřídka je návštěvníkům k dispozici i knihovna (jen japonských knih, vedou jednoznačně komiksové série o desítkách dílů).
Je zvykem chodit v areálu (a někdy i mimo něj na ulici po blízkém okolí) v erárních jukatách. V těch se jde i na jídlo nebo do koupelny. Ty jsou, podobně jako toalety, společné. Jsou samozřejmě označeny jako ženské a mužské, když chce ale pár jít do (zamykatelné) koupelny s bazénkem společně, tak se na označení neohlíží. Koupelna má většinou velmi jednoduchou sprchu, někdy nahrazenou jen hadicí. Je celá kachlíčkovaná, takže je možné se kdekoliv pečlivě namydlit a umýt. Pak teprve se postoupí k bazénku plnému horké vody, pro nás až moc teplé, který se prakticky nevypouští, jen se doplňuje horká voda. Japoncům naprosto nevadí jít do bazénku po někom cizím, vždyť podmínkou pro vstup je pořádné předchozí umytí.
Japonci s tím mají problém při cestách do světa. I naše luxusní hotely zažívají situace, kdy japonský host vytopí celé patro, protože se sprchuje před vanou, místo aby vlezl do ní. A v hotelu bez vany se vůbec neubytuje.
Vybavení pokoje, jak už bylo řečeno, je veškeré žádné. Jen nízký stoleček, u kterého se sedí na zemi, a velkoplošná televize. Ve výklenku za stolem srolované futony s přikrývkou. V lepších rjókanech obsluha futony nachystá na spaní a ráno sbalí (zatímco host v restauraci večeří a snídá), v těch obyčejnějších, jako jsme byli my, to zůstává na hostech.
Proč tedy spát při pobytu v Japonsku aspoň jednou v rjókanu? Samozřejmě jde o tu tradici – vyspat se na futonu rozloženém po tatami, zažít obecně ten trochu orientální přístup. Ale pro člověka, který jí tak rád, jako já, je zcela zásadní důvod pro ubytování možnost ochutnat tradiční večeři a snídani tak, jak ji jinde nevychutnáte.
Opět je to trochu rozdílné podle typu a ceny. Ne vždy je strava v ceně ubytování, je třeba vše včas dohodnout s obsluhou na recepci, protože jídlo se často donáší odjinud. V těch lepších a dražších rjókanech se servíruje večeře přímo na pokoji, my jsme ale spali v levnějším ubytování s jídelnou, což nebylo na škodu. Už to, jak jsme se všichni sešli v pruhovaných jukatách a skládali jsme svá neohrabaná těla k nízkým stolečkům, byl zážitek sám o sobě. Japonci to vydrží vsedě na patách, my natahujeme nohy pod nízké stoly (tak kolem 20 cm nad tatami) a vzadu se opíráme rukama, abychom ulehčili zádům.
My jsme v domluvený čas přišli k už částečně prostřeným stolům, mohli jsme pomalu začít, zatímco obsluha s úklonami přináší další a další mističky s různými chody. Stolu dominuje mísa společná vždy všechny strávníky, na které je naaranžovaná vykuchaná ryba, do výše trčí její ocas a hlava, místo těla jsou vyskládané sashimi – kousky syrového masa, v našem případě pět druhů tuňáčího. Liší se barvou a mírně i chutí. Přestože syrová ryba někomu nemusí připadat jako něco extra, tak u tuňáka, který se ještě ráno proháněl po japonském Vnitřním moři, je opak pravdou. Syrové kousky ve všech pěti odstínech od bílé přes růžovou po krvavě červenou jsou šťavnaté a plné chuti, kterou by jistě tepelnou úpravou ztratily.
Polévku miso přinese obsluha o něco později a obvykle nevzhledná polévka tentokrát nadchne už vzhledem. Škoda, že kromě houbiček neumíme ostatní ingredience poznat, i když se určitě bude jednat o něco obyčejného, jen s upravenou vizáží. Zeleného čaje dostaneme plnou konvici a v průběhu večeře si ji necháme doplnit. Rýže plný hrnec, ani doplňovat nemusíme, dokonce zbude. Plno různých mističek se zeleninou, někde jako salát, jinde kousky volně na talířku a zase jinde v mističce s omáčkou. Čerstvá křupavá tempura (zeleniny a mořské plody v těstíčku).
Impozantní je keramická mísa na kahanu, v silném hovězím vývaru směs zeleniny a široké kulaté nudle udon, nahoře prozatím syrové tenké plátky japonského hovězího wagyu (tzv. Kóbské hovězí). Hovězí z Kóbe a okolí prý je nejlepší na světě, zejména díky mramorování tukovými žilkami, které je opravdu extrémně husté. Kvality masa je dosaženo i tím, že skot se napájí pivem (prý existuje i varianta se saké) a ve stájích má nad hřbetem kovové hroty, které mu masírují ochablé svalstvo. Když obsluha kahan zapálí, pochopíme i smysl syrového vejce na talířku opodál. Kahanová svíčka je vypočtena tak, aby právě stihla dokonale uvařit ve vývaru plátky masa, ke kterému se ke konci přihodí rozklepnuté vajíčko. Výsledkem je něco jako hustá polévka s plátky čerstvě uvařeného masa.
Kóbské hovězí jsme okusili i přímo v Kóbe ve formě steaku (naporcování na jednotlivá sousta už při přípravě, aby jej bylo možné jíst hůlkami, působí poněkud směšně), ale po steakových hodech například ve všech Amerikách nebo v jihoafrických státech si vůbec nejsem jistý tím, že japonské hovězí je nejlepší. Možná se jedná o zvyk, ono je určitě výborné, což o to. Ale na takovou pravou brazilskou churrascarii podle mých plebejských chuťových buněk nemá.
Třetí hlavní chod (po syrovém tuňákovi a vlastnoručně uvařeném hovězím) přichází na stůl nakonec. Poznáváme rybu, podle velikosti zřejmě tuňáka, ale vůbec netušíme, co za část těla to vlastně na míse leží. Masité „véčko“ tak 25x25 cm, opečené do křupava. Je to ocas, kterému se to podobá nejvíce? Asi ne, tam by přece nebylo tolik masa. Na podkovu z těla to určitě nevypadá, tvar je jiný. Ještě mne napadají žábry z nějakého většího jedince (tuňák může mít i několik set kilogramů). Neřešíme to, hlavně že je maso vynikající a je ho nečekaně hodně.
Než spořádáme všechny mističky, kterých nám na stole leží několik desítek, jsme najedeni úplně do dosyta, rýži na doražení ani nepotřebujeme. Prostě večeře v rjókanu patří k jednomu z kulinářských vrcholů cesty po Japonsku.
Ráno nás čeká ještě snídaně ve stejné místnosti a v podobném duchu. Už jsem o ní psal v díle věnovaném japonským snídaním, takže jen v rychlosti zopakuji.
Součástí snídaně je samozřejmě konvice zeleného čaje (obsluha ochotně doplní), mistička polévky miso a neomezeně rýže. A kromě toho pak velké množství miniaturních talířečků s drobnými chuťovkami, třeba tři malinké houbičky (něco jako naše špičky), malá nakládaná švestka, kousek tofu. Jenže talířků je tolik, že i těmi drobnostmi se člověk zasytí. Z větších porcí je na stole talířek s volským okem, velmi tenký plát ryby opečené do křupava (aby nevadila občasná kůstka, která pečením zkřehne tak, že pak není ani cítit) a mistička nakvašených fazolí, kterými prý Japonci testují cizince. Kdo ji dokáže sníst, má jejich uznání. Ovšem na Čechy přivyklé olomouckým tvarůžkům si nepřijdou. Vše je vynikající jak chuťově, tak především esteticky, tady skutečně platí, že se jí i očima.
Pokud to tedy mohu shrnout, zavěje-li vás někdy osud nebo cestovatelské pudy do Japonska, tak si alespoň na jednu noc zařiďte ubytování v rjókanu a objednejte si i tradiční večeři a snídani. Za více peněz dostanete sice méně pohodlí, ale o to přece nejde. Jde o to, že to nikde jinde na světě nezažijete (možná ještě v Jižní Koreji). A na tradiční japonské jídlo budete ještě dlouho vzpomínat.
Krátké video z večeře a snídaně v tradičním rjókanu v městečku Katsuura na poloostrově Kii:
Dobrou chuť.
Rubrika Dobré prase všechno spase
