Stojí to Dagmar Havlové zato? Normal.

Francouzi se svou zpívající první dámou (kterou znají z fotek i neoblečenou) nejsou první. I naše bývalá první dáma, Dagmar Havlová, byla a je kulturně aktivní. Nejnověji hraje ve filmu Normal, který má zítra oficiální premiéru.

Všechny fotky: www.normalfilm.cz/Knažko nebo Hopkins?

„Thriller Normal je natočený podle skutečného případu sériových vražd, které ve 30. letech minulého století otřásly celou Evropou. Výpravný dobový film zachycuje vražedné řádění i dramatický střet uvězněného vraha a jeho obhájce. Od února 1929 do října 1931 připravil Petr Kurten o život 8 lidí a bezpočet dalších napadl. Zabíjel ženy, muže, zvířata. Vše, co mu přišlo do cesty. Způsobil stejnou paniku jako kdysi v Londýně Jack Rozparovač. Nyní se tento legendární vrah vzdal policii. Obhajoby se ujímá ambiciózní mladý právník, který je přesvědčen, že Kurten je psychicky vyšinutý. Aby to dokázal, ponoří se do vrahovy minulosti a poznává pozadí nelítostných činů. V průběhu pátrání potkává další tajemnou postavu, atraktivní Kurtenovu ženu. S přibývajícími důkazy je stále jasnější, že šílený vrah ještě neřekl své poslední slovo..." Tolik oficiální anonce.

Film má ambice být jednou z událostí roku, reklamu vidíme na internetu, v periodikách i na billboardech. Nicméně po shlédnutí předpremiéry se obávám, že tomu tak nebude. A to nejsem nijak náročný divák a líbí se mně téměř vše.

Stručně by se dal Normal charakterizovat jako Mlčení jehňátek po česku, natočené převážně v ateliérech se třemi herci a širokým komparsem (pane Táborský, promiňte). Na nedělní večer na ČT1 dobré. A nepomáhá ani trochu bezradná „noir" kamera Mexičana Antonia Riestry (například Frida nebo Amores Perros, byť jako druhý kameraman). Herci se snaží, ale místy jakoby neměli co hrát. Nicméně spolu s hudbou Jana P. Muchowa drží film nad vodou. Při závěrečných titulcích se dozvídáme, že předlohou byla divadelní hra a některé dialogy jsou z ní převzaty, což mnohé vysvětluje...

Pavel Gajdoš jako obhájce, snažící se svého klienta proti jeho vůli zachránit před provazem  dokázáním jeho duševní choroby (na to nemusí být žádný Perry Mason, když žádná jiná polehčující okolnost neexistuje), není špatný. Ale Milan Kňažko v roli zvráceného vraha je lepší - alespoň pokud mu to režisér dovolí. Je vidět, že Hannibala Lectera má dobře napozorovaného. Stejně se šouravě pohybuje se spoutanýma nohama a rukama, stejně dokonale a elegantně oblečen, stejně manipuluje svým okolím, stejně se češe dozadu (před oholením hlavy) a zajímá se o správný účes, jen místo decentního pomlaskávání jazykem kvičí při záchvatu amoku jako prase (proto prasečí kvičení si jej prý režisér do role vybral). A oběti mučí, zabíjí a pije jejich krev, třeba i z rozbité lebky malé oběti - toho zůstane divák ušetřen, jen to zazní při popisu zločinů.

Role vrahovy ženy je vcelku zbytečná. Ději nic nepřináší, žádné avizované tajemství se nekoná, tajemno vidí jen režisér a autor upoutávky. Dagmar Havlová je elegantní, ztrápená, politováníhodná, ale to je asi tak vše, co ji role předepisuje. Moc toho nenamluví a nenahraje. Jejím údělem je tvářit se. A to jí jde docela dobře. Kdyby její postava ve scénáři nebyla, nikomu by nechyběla. Takto se aspoň jméno Dagmar Havlové dobře vyjímá na plakátech.

Ostatní role jsou drobné. I když postava rasa z úvodu filmu potvrzuje, že není malých rolí. Kompars početný, dobově oblečený, ale jeho hemžení je až nepravděpodobně čilé. Kulisy stylové, evokace počátku třicátých let minulého století vychází.

Takže zbývá kamera a režie. Zřejmě rukou společnou a nerozdílnou vytvořili Antonio Riestra a Julius Ševčík takový malý český noir, hodně tmavý, mlhavý a zádumčivý. Polovinu filmu hledíme na detaily obličejů a detaily detailů obličejů, prohlédneme si póry Kňažkovy pokožky obličeje i rukou a počínající opar na rtu Pavla Gajdoše, bývalou první dámu Riestra trochu šetří. Nejprve se nás snaží o(c)hromit morbidní detaily týraných psů a vraždy holčičky, když ale chceme znát i další Kuertenovy oběti (vždyť se jedná o skutečné události), sledujeme jen pohybující se rty a hlavy žalobců, dramatickou hudbou jen občas pronikne „zavraždil", „bodal" a další fragmenty otřesných skutků.

Najednou se Kňažko jako mluvící busta s vyholenou hlavou objeví v neurčitém bílém prostoroprázdnu, stylizované fotky obětí jsou z nějakého záhadného důvodu promítány na dlaně, paže a následně i tělo vrahovy ženy - že by měla na rukou jejich krev? Děj tomu nenasvědčuje. Tak proč? Že by to byla součást noir-stylu?

Proč sebou nechá inteligentní obhájce Wehner bezostyšně a průhledně manipulovat? Jaká je vlastně role jeho rodičů, kteří se nejen neobjeví, ale ani neodpovídají na synovy dopisy (proč, když s ním asi dříve také úspěšně manipulovali)? A co je to za zvláštní vztah, který má obhájce k mnohem starší vrahově manželce? To se nedovíme. Nebo možná jen já nechápu?

Docela jsem zvědavý, co na to paní Spáčilová. U mě maximálně 50%. A to jsem se docela těšil.