Za populismus může volební systém

Před každými volbami se rozjede volební kampaň, kde se politici všech stran (bez výjimky) předhánějí ve slibech. Obvykle jasně nesplnitelných, přesto se pak jejich voliči diví, proč své sliby neplní

Nejvíce slibů musí být vždy co nejjednodušších, aby je i prostší voliči pochopili. Proto se ty hlavní body volebních programů obvykle netýkají zahraniční politiky, ekologie či kultury, ale vedou jednoznačně peníze. Levice slibuje dávky, někdy až absurdní (pastelkovné, mobilné), pravice by nejraději zrušila daně. Po volbách se pak ty levnější sliby částečně splní (aby se neřeklo), přece jen pastelkovné je oproti nákladům na důchody zanedbatelné. Případně se zavedou, aby se rychle zrušily (stoupající a klesající porodné). V horším (tedy obvykle pro ekonomiku lepším) případě se ani nezavedou s poukazem na koaliční neprůchodnost.

Velmi záporným důsledkem pokusu aspoň část slibů splnit je nesmyslný nárůst nesmyslných výdajů ze státního rozpočtu, zadlužování státu, žití na úkor dalších generací. A než nastane čas tyto úmyslné chyby napravit, přiblíží se další volby a další pastelkovné, další snížení daní.

Jenže jak tomu zamezit, když voliči na tyto sliby opravdu slyší a bez nich nemá šanci uspět opravdu nikdo?

Řešení není složité. Má jen jednu drobnou sérii nedostatků - není zcela demokratické, není zcela solidární, není zcela průchodné zákonodárnými orgány a hlavně není nikde ve světě vyzkoušené. Ale nebuďme úzkoprsí detailisti a zkusme se zamyslet:

Vše lze řešit úpravou volebního práva. Stejně je volební právo subjektivně závislé na každé zemi, někde nemůžou volit určité skupiny či menšiny, někde se volí od osmnácti let, jinde jsou jiné věkové hranice. Tak proč nepřidat další kritérium k udělení volebního práva.

Původně jsem uvažoval o povinné hranici IQ, třeba 120, aby se „chytřejší" voliči nenechali ovlivnit předvolebními řečičkami. Ale znám spoustu velmi, velmi hloupých lidí s IQ vyšším a zrovna tak hodně lidí formálně podprůměrně inteligentních, ovšem třeba s emoční inteligencí nadpozemských výšek. A hodně univerzitně vzdělaných lidí věří, že peníze stačí natisknout. Naopak hodně obyčejných lidí s vzděláním pouze základním věří, že peníze se vydělávají poctivou prací a odmítat nabízenou práci, protože dávky od státu jsou výhodnější, je nemorální, stejně jako simulování kvůli nemocenské nebo invalidnímu důchodu „na záda" (kde se simulace dokazuje obtížněji než u třeba ztráty zraku). Takže IQ to nebude - ve skutečnosti jsem o tom nikdy neuvažoval vážně, ale mezi intelektuály (zejména hospodskými) je to oblíbené téma.

Zrovna tak kritériem nemůže být majetek nebo výše příjmů. Tady by samozřejmě chudí nadržovali chudým a bohatí bohatým. V prvním případě by to vedlo asi zpět k ještě většímu rovnostářství, které by skončilo novým socialismem, v druhém vytunelováním státu.

Až jsem na to kápl. Volební právo by měl mít jen ten, kdo odvede státu více (na přímých daních a povinném pojištění), než od státu dostane na dávkách (jejichž čerpání by samozřejmě bylo dále nárokové, ale nebylo by povinné, šlo by dávky odmítnout). Na první pohled to nevypadá moc demokraticky a solidárně, ale jaké by to mělo důsledky:

• Volební sliby slibující nesmyslné peněžité dávky by oslovovaly většinou nevoliče, ztratily by smysl, strany by se mohly ve svých programech soustředit na skutečně vážná a seriozní témata, řekněme státotvorná, než aby jejich „tvrdalíci" vymýšleli ještě blbější podlézání voličům (porodné a pohřebné už není in, určitě se před příštími volbami objeví „pubertovné" nebo něco podobného).
• Místo vyplácení dávek by se v programech stran objevily propracovanější varianty daňové politiky, prací s daňovým systémem se dá státní ekonomika řídit určitě efektivněji než vyplácením mandatorních dávek. Případný populismus spočívající v přílišném snižování daní by vyřešily další volby - každým snížením daní by se zvýšil počet nevoličů, voliči by zůstali ti, kteří by žili a volili zodpovědně.
• Strany by podporovaly zaměstnanost - zaměstnanci by totiž byli potenciálními voliči, na rozdíl od dobrovolně nezaměstnaných (tedy těch, kteří mají čerpání dávek jako životní styl), kteří jsou nyní velmi důležitou volební silou, která svými životními postoji ekonomice příliš nepomáhá. Podporou zaměstnanosti by práci lépe získali nedobrovolně nezaměstnaní. Například zákoník práce by jistě brzy vypadal jinak, společnou podporou všech stran. Jistě lépe by se rozhodovalo o investorských pobídkách nejen cizím, ale i domácím firmám (snad by už firmy po ukončení pobídkové fáze projektu neutíkaly jinam).
• Zrušení všech dávek nehrozí. I nepříliš sociálně citliví architekti volebních programů by rozuměli tomu, že dostat příliš velkou masu lidí (byť nevoličů) do kritické životní situace by skončilo vzpourou, revolucí, defenestrací a podobnými kratochvílemi. Nejsme v Africe, u nás by jistě nikdo hlady neumíral. Jen by se třeba místo některých dávek, nyní prolitých hrdly a prokouřených, vydávaly poukázky na jídlo. Místo uplácení voličů by se budovaly sociální byty (další práce, další zvýšení zaměstnanosti, tedy další voliči).
• Kdo nechce pracovat, nemusel by. Ale ani by nevolil. Dnes volí. Volí stranu, která mu slíbí dávku podporující jeho rozhodnutí.
• Ubylo by práce na černo a šedé ekonomiky. Nevyplatila by se tolik. Kdo by nechtěl platit daně, ztratil by brzy volební právo (protože by neodvedl více, než dostává třeba na přídavcích) a volili by jen ti, kdo daně poctivě platí. Ti by volili s vysokou pravděpodobností takové politiky, kteří placení daní upřednostní před měkkými zákony umožňujícími šedou ekonomiku.
• Vymizel by pro státní ekonomiku nevýhodný systém vyplácení minimální mzdy a další částí výplaty placenou „na ruku". Viz předchozí bod. Tím by ubylo lidí s potenciálním problémem v důchodu, kteří v dnešním systému budou mít důchod vypočtený z minimální mzdy, přestože jejich životní standard je jinde. A stěžovat si budou na to, že se stát o ně špatně stará.
• Volební právo by muselo zůstat studentům vysokých škol do 25 let a důchodcům od 65 let, kde poměr přijatých a odvedených prostředků nemůže fungovat z principu.
• Výhod by se jistě našlo více. Ale kdyby mělo odzvonit volebnímu populismu, pak už tato jediná výhoda hovoří za vše.

Celé téma by bylo nutné dopracovat. Jistě by se musely zachovat výjimky a stanovit přesná pravidla. Ale to už není práce pro jednoho člověka.

Prosím, neberte tento článek vážně. Ani na chvíli jsem nevěřil tomu, že by něco podobného mohlo kdekoliv na světě fungovat. Nechci tento systém zavádět a podporovat. Je mi jasné, že demokracie se všeobecným volebním právem je nejlepším ze všech špatných volebních systémů, přestože mnohé voliče subjektivně nechápu a nejraději bych je z volebního procesu eliminoval. Na druhou stranu mnoho jiných nechápe mé názory a upřeli by volební právo naopak mně. Takže to nechme tak, jak to je. A dál se bavme nad slíbeným „pubertovným" v dalších volbách, ať už s ním vyrukuje Tvrdík nebo Dalík.