Amazonie IV – Jak chytit živého lenochoda

Nejsou tady tisícileté památky, nelze počítat se stády divokých zvířat jako v afrických národních parcích, nešplhá se tu do prudkých svahů s očekáváním neskutečných výhledů. Přesto je Amazonie i pro zhýčkané cestovatele neuvěřitelně zajímavá. Jen málokde je pocit sounáležitosti s přírodou tak intenzivní. My jsme si to ověřili na podzim 2006.

Už jsem zde o tom všem psal, ale v dřevních dobách blogu nebylo možné přidávat fotky. Text tedy ponechávám skoro v původní podobě, zato přidám pár fotek. Bohužel mně jeden foťák ukradli v San Salvadoru a druhý zničilo teplo a vlhko, takže vše je foceno jen přes videokameru. Omluvte proto tomu odpovídající kvalitu.

Pokračování z minulého týdne:

První den pobytu v Amazonii jsme se Samim prohlíželi knížku o zdejší flóře a fauně, Sami nám ukazoval lenochoda („slow monkey" říkal, i když správně to má být anglicky „sloth“) a ptal se, jestli bychom ho chtěli vidět a pochovat si ho. Samozřejmě se ani nemusel ptát. Od té doby jsme Samiho dvakrát denně otravovali, kdy už půjdeme hledat lenochoda a on to pořád podivně odkládal. Až dnes nastal ten správný čas.

Protože lenochoda budeme hledat v pralese, a to může být namáhavé, část výpravy to vzdává předem. Můžeme tak vyrazit jen na jedné lodi. Jsme více namačkaní než obvykle, sedíme ve třech na obou lavičkách, takže my prostřední po chvíli rezignujeme a sedáme si raději na podlážku na dně lodi, i za cenu občasného namočení sedacích partií. Předvčerejší piraně pod podlážkou už snad problémy dělat nebudou.

Plujeme podobnou trasou jako včera, zatáčíme do známého užšího ramene a po chvíli vystupujeme do trochu řidšího pralesa, ne moc vysoko nad hladinou, tedy opět je země vlhká a občas blátivá. Proto jsou zde i komáři, stříkáme na sebe poslední zbytky repelentu. Jedno balení stačí tak na tři dny pro jednu osobu. Sami sice hledí do korun stromů, ale nic nevidí, stejně jako my. Přikazuje tedy rozvinout rojnici a hledat v korunách „pomalou opici“. Rojnice je místy díky bažinám problém, jinde ji ale můžeme roztáhnout pěkně do šířky.

Hledíme a hledíme, ale kde nic tu nic. Tak jdeme hezký kus cesty, téměř hodinu. Sami se nám zdá poněkud nervózní a tušíme, že má obavy ze splnění svého slibu. Je nám to sice líto, ale co se dá dělat.

Pepa už to také vzdal a prohlíží si své oblíbené bromélie v korunách stromů. A to nás zachrání, protože za jednou bromelkou si všimne nepatrného pohybu. Až ve vrcholku stromu je opravdu lenochod, skoro neviditelný, je z něj vidět jen pár čtverečných centimetrů, a to jen když se ví, kam hledět. Když se nehýbe, což je u lenochoda většina času, tak si nejsme jistí, zda jsme vůbec viděli dobře. Ale Sami potvrzuje, že ho také vidí a že tam je. Pochvala Pepovi.

Vzhledem k výšce, ve které se lenochod pohybuje, začínáme pochybovat o reálnosti pochování. Jak by ho mohl Sami přivolat? To by musel být ochočený. Ale Sami nezaváhá. Podetne menší stromek a zbaví jej větví, do jeho konce zatne mačetu. Pak zouvá boty a jako opice šplhá na lenochodův strom. Dostává se do poloviny, dál to přes změť větví nejde. Franta mu podává kmínek s mačetou a Sami bez rozmyšlení začíná do stále celkem silného kmene sekat, zdánlivě nesmyslně. Ale ví, co dělá, skutečně lze i obyčejnou mačetou přesekat kmen stromu, jen musí být dostatečně ostrá.

Ale ani lenochod neváhá. Když vidí, co se děje, začíná sprintovat na jiný strom, naštěstí lenochodím tempem, takže Sami je rychlejší. Než lenochod natáhne chápavou končetinu k větvím sousedního stromu, ozývá se praskání lámaných větví a koruna stromu se i s lenochodem pozvolně snáší k zemi. Koruny okolních stromů jsou tak husté, že pád je pomalý a dokonce se musí našemu stromu dolů pomáhat. Lenochod tak přežívá bez úhony a na zemi už před Samim nemá nejmenší šanci. Sami se snaží ochránit ho před šokem, proto ho nebere do rukou hned přímo, ale odsekne kus jím objímané větve a nese nám ho i s ní.

Na prudkém slunci focení kamerou nelze příliš doporučit

Jsme unešeni. Nejdříve myslíme, že máme mládě, ale zde žijí dva druhy lenochodů, jeden velký a druhý menší. Právě samičku menšího druhu lenochoda tříprstého jsme odchytili. Sami nám podává základní výklad, ukazuje tři prsty s drápy, vysvětluje, jak se podle zabarvení srsti pozná samec od samičky, prohlížíme si srst prorostlou zelenými řasami. A pak si naši lenochodku po jednom bereme do náručí a chováme ji. Přes počáteční obavy se jí to asi začíná líbit, roztahuje tlamičku do širokého úsměvu, zvláště, když ji Sami pošimrá pod krkem. Už víme, kde sebral Spielberg inspiraci pro vzhled svého E.T. mimozemšťana. Jsme z lenochoda úplně vedle, teď je to pro nás nejhezčí zvíře, jaké jsme kdy viděli.

Lenochod je neuvěřitelně roztomilé zvířátko

Už víme, kde sebral Spielberg inspiraci pro vzhled svého E.T. mimozemšťana

Naše společnost se mu evidentně líbí

Lenochod je rozená manekýna, ochotně pózuje do aparátů a rozdává úsměvy na všechny strany. Mazlíme se možná ¾ hodiny, než Sami zavelí k návratu. Bere lenochoda a zavěsí jej na nejbližší strom. Po chvíli váhání vyráží zvíře naprosto nelenochodí rychlostí vzhůru. Nadšeně je povzbuzujeme, jediné zaváhání při přelézání na sousední strom nám připomene, že s tou rychlostí to není až tak žhavé.

Nejdřív se pomazlit...

...a teď se dívej do kamery, budeme se fotit

Lenochod vyráží naprosto nelenochodí rychlostí vzhůru

Na Frantu mezitím odněkud skočila žabka pralesnička, do rukou ji raději nebereme, co kdyby byla šípová (= jedovatá, např. curare). Vracíme se k lodi, shodujeme se, že dnešní „lov na lenochoda" bude patřit k naprostým vrcholům nejen Amazonie, ale celé letošní dovolené. Najít si v pralese vlastního lenochoda, sundat ho ze stromu a spřátelit se s ním, to vše se ukazuje jako velmi nevšední zážitek, který v nás zanechává nesmazatelné dojmy.

Do oběda zbývá dost času, zamíříme tedy ještě k dalším domorodým obyvatelům, potomkům indiánů. Přirážíme ke břehu, první dům mineme, Sami nás vede k vedlejšímu přístřešku, kde stojí lis na maniok a Sami nám vysvětluje jeho funkci a technologii výroby maniokové moučky. Stezkou mezi křovinami přicházíme k dalšímu domu, od řeky krytému stromy. Tady nás Sami zve dovnitř, bez rozmyšlení nás přivádí rovnou do kuchyně mezi překvapené ženské osazenstvo strouhající maniok.

Tomu říkám bydlení na samotě u lesa

Lis na maniok (šťáva je jedovatá a musí se odlisovat)

Žena s dcerami se nenechá rušit v práci, se Samim se přátelsky pozdraví a otočí ryby na plechové pánvi nad ohněm. My zatím nahlížíme do druhé (a poslední) místnosti, asi spíše noční, panuje zde sice strašný nepořádek, ale to je vzhledem k chybějícímu nábytku, kromě postele, celkem pochopitelné. Sami se nás snaží úspěšně zabavit, přináší nám na ukázku dvě velké želvy a snaží se přesvědčit nejmenší dceru, aby nám předvedla, jak se na nich dá jezdit. Ta ale nechce, nabízíme jí zbývající sáček bonbónů, tím jí uděláme znatelně radost. Ale na želvě dnes jezdit nebude.

Strouhání manioku

Indiánky už nechodí v palmových sukýnkách

Na té želvě dnes prostě jezdit nebudu a hotovo

Nečekali hosty, neměli naklizeno

Pak přináší plechovku a pokouší se z ní vytáhnout malého hroznýše, ten ale ven nechce, přestože ho Franta odvážně chytá holýma rukama za krk. Nakonec se povede, ale hroznýšek (boa) je skutečně malý. Možná více nás zaujme kůže prý čtyřmetrové anakondy, kterou Sami roztahuje. Jestli tahle měla čtyři metry, jak pak asi vypadá osmimetrová, to musí být tedy nestvůra.

Mladý hroznýš

Sami vybíhá ven a za chvíli stojí na okenním parapetu zelený ara papoušek. Snažíme se ho vzít na ruku, ale má příliš ostré drápy, nakonec ho tedy bereme na kus větve, kterou Sami zvenku podává.

Loučíme se a vycházíme před dům. Sami přináší čerstvý paraořech, mačetou jej rozsekává, vybírá z něj ořechy a odsekává z nich skořápku. Na každého se dostane, chutná podstatně lépe, než z našeho obchodu. Skořápka hlavního ořechu se stává vítaným suvenýrem. Mezitím obdivujeme tropickou květenu kolem, nejhezčí jsou květy připomínající strelicie. Ale jestli to jsou skutečně strelicie, nebo se jim jen podobají, to netušíme.

Spíše než strelície to bude něco z rodu zázvorovitých

Kolem domu je plno stromů, většina z nich jsou užitkové ovocné stromy, pro nás ale exotické. Vidíme velký strom s paraořechy, jen o něco menší cupuaçu, s plody jako malý hnědý ragbyový míč, občas z nich pijeme v restauracích džus. Známe mango a avokádo, další názvy nám nic neříkají. Celkem je zde kolem dvaceti druhů stromů, každý přináší nějaký užitek.

Cupuaçu - vyrábí se z něj vynikající džus suco cupuaçu

Poslední strom je kalebaša, s plody připomínajícími grapefruit, které lze ale vysušit do pevné skořápky. Ty se pak používají jako misky (jednou z nich vybíráme vodu z naší lodi, později je nakoupíme na trhu jako suvenýry) nebo jako ozvučnice hudebních primitivních domorodých nástrojů.

Kalebaša (to zelené)

Domácí paní ještě rychle vybíhá z domu a nese nám na ochutnání dva čerstvě smažené rybí filety, většina si kousne jen ze zdvořilosti, ale vzpomínka na hygienu ve stavení je odradí od dalšího ochutnávání. Chlapi nacházejí hadrový míč, za domem stojí branka, Jarda si do ní stoupá a chytá částečně úspěšně pár střeleckých pokusů. Když ale míč mizí nad brankou ve křoví, raději končíme a vracíme se do lodi.

A tím prakticky končí náš amazonský program. U oběda si dáme ještě poslední caipiriňu, někteří i několik, asi všichni bychom ještě zůstali déle. Nejvíce dojatý je asi Pepa. Podivně se mu lesknou oči a není to jen caipiriňou, když naposled nasedáme do lodí, teď už opět do větších a krytých, a vyrážíme na zpáteční cestu. Naposled vidíme náš srub a kondory na nejbližším stromu, míjíme plovoucí obchod, na soutoku nám skočí na pozdrav pár delfínů, na březích sledujeme poslední kajmany, ve větvích kurovité ptáky s korunkami, ledňá(č)ky a volavky.

Sbohem Amazonie

Dostáváme se blíže k civilizaci, u mostu přesedáme do dodávek, které nás převezou transamazonskou magistrálou k přístavu převozních lodí na hlavním toku Amazonky. Tady musíme chvíli čekat, nakoupíme si ve stánku banánové chipsy, které budou mít úspěch i doma v ČR. Bez zpomalení profrčíme soutokem Solimoes/Rio Negro a taxíky nás dovezou do hotelu Manos, kde nás čekají na recepci uložená zavazadla. Venku je tma, zde na rovníku slunce vychází v šest a zapadá v osmnáct, a to celoročně.

Konec seriálu

Video je stejné jako u předchozích částí: