Skalní rytiny Twyfelfontein

Upozornění: v následujícím textu budou použita nekorektní označení „Křováci“ (správně „Sanové“) a „prdelatá černoška“ (správně „Afrikánská baculka“). Pokud byste se tím cítili uraženi, raději dále nečtěte.

Křovácké skalní rytiny v severonamibijském Twyfelfontein patří sice mezi kulturní světové dědictví UNESCO až od roku 2007, ale místní legislativa je chrání už od roku 1952 – když si promítneme jihoafrickou realitu a mírně nestabilní územní uspořádání (např. samotná Namibie vznikla až 21. března 1990), tak je to skoro zázrak.

Rytiny jsou známé už od roku 1921, nicméně blíže popsány byly až roku 1950. K jejich uchování nepochybně přispělo, že jsou situovány do poměrně odlehlého místa uprostřed skal v polopouštní pustině, kde ani v minulosti kromě Křováků a jejich předchůdců nikdo nedokázal přežít. Až moderní doba s rozvojem masové turistiky zpřístupnila tato místa i běžným turistům, ovšem to už byly nastaveny ochranářské mechanismy, které vzácné rytiny dostatečně chrání před vandalismem. Před přírodními podmínkami se rytiny chránit nemusí, suchá nehostinná krajina kolem to dělá za nás.

Do Twyfelfonteinu se dá dojet jen po nezpevněných cestách, ovšem suché podnebí je udržuje po většinu roku bez problémů sjízdné i běžnými auty s náhonem na jednu nápravu, jen je nutné počítat s nebezpečím občasného proražení gumy. A člověk se nesmí bát prachu, který se nad šotolinou drží dobré půl hodiny po projetí každého auta – kterých naštěstí moc nepotkáte, průměrná hustota provozu je tak 1 protijedoucí auta za 2 hodiny, dojet pomalejší vůz nebo být dojetý někým rychlejším jsme dokonce vůbec nezažili.

Obrázky jsou klikatelné do lepšího rozlišení

Do blízkosti rytin se nedostanete bez doprovodu rangera z nedalekého informačního centra (a samozřejmě zaplacení vstupného – je třeba si uvědomit, že i ochrana něco stojí a bez příjmů z turistiky by domorodí obyvatelé k ochraně rytin nebyli motivováni, takže proti vstupnému nemá cenu reptat). My jsme měli současně štěstí i smůlu na naši průvodkyni, skoro americky prdelatou malinkou černošku, která byla zadýchaná už po dvaceti metrech chůze a nechala nás chodit více méně samotné (to je ta pro nás příznivá zpráva), na druhou stranu některé její teorie o původu a důvodech vytvoření rytin, kterými nás častovala, když jsme na ni někde počkali, nám přišly poněkud přitažené za vlasy (to je už méně příznivé).

Rytiny vyryli Křováci do svislých skalních ploten uprostřed skal, je třeba k nim vylézt trochu výše po kamenitých stupních, upravených uměle tak, aby to zvládli i méně zdatní turisté, kteří mají dokonce vyhrazenu speciální odlehčenou „light“ trasu (prý „pro americké důchodce“). Ale ani „adventure“ verze není nic složitého, co by běžný turista nezvládl – tedy kromě naší rančerky, která na nás vždy čekala na dohodnutém místě pod skalami, kresby a zajímavosti nám popsala hezky předem zpaměti. Aby se trochu rehabilitovala, předvedla nám ukázku mlaskavého křováckého jazyka, což se nám opravdu velmi líbilo, na rozdíl od vyfabulovaných teorií o tom, proč někdy vznikaly kresby a jinde rytiny. Tam logika poněkud pokulhávala, ale budiž ji odpuštěno, stejně asi jen memorovala naučené cizí texty.

Už samotná krajina Damarlandu (vlastně také nekorektní slovo, správně se zdejšímu kraji má říkat ponovu Kunene, což samozřejmě kromě puristů nikdo nepoužívá) je úchvatná, výhledy do polopouštní savany v pozdním odpoledni jsou téměř kýčovité. A když se k tomu přidají siluety zvířat vyrytých do oranžově zbarvených skalních desek, člověk se pocitově skoro dostává o 6000 let zpět do minulosti, k lovcům a sběračům doby kamenné, kteří je tehdy vytvořili. Ano, nejstarší rytiny jsou skutečně takto staré. Zachycují převážně divoká zvířata – lvy, nosorožce, žirafy, slony, pakoně, antilopy a dobytek. Ale najdou se i lidské siluety, dlaně a chodidla. A kupodivu i zvířata, která zde nikdy nežila – lachtani, plameňáci, tučňáci. To dokazuje, že tehdejší lovci se dostávali až k více než 100 km vzdálenému pobřeží Atlantského oceánu.

Symbolem oblasti Twyfelfontein je nejznámější rytina lva se zvláštně zalomeným ocasem na tzv. Lví desce. Deska je krásně plochá, její sklon zabraňuje deštné erozi při výjimečných deštích, které zde téměř nejsou. Na ploše zhruba 3 x 1,5 metru je vyryto asi 15 zvířat včetně slona, žirafy, domácího dobytka, antilop a zeber. Ovšem nejznámější rytinou je symbol zdejšího parku, který i dal desce jméno, rytina tzv. Lvího muže.

Naše prdelatá feministka zdůrazňuje, že se jedná o lvici, protože mezi domorodci prý vždy vládnul, vládne a vládnout bude matriarchát, a proto i zobrazená zvířata jsou zásadně ženského rodu. Proč se rytina jmenuje Lví muž? Prý se jedná o šamanský rituál ztotožnění lovce s lovenou zvěří, což provází zlidštění zobrazeného zvířete. To se projevuje tím, že místo lvích tlap má prý lidské ruce. No, já bych to spíše viděl na kombinaci projekce pohledu na zvíře zboku a zobrazení tlap zepředu, něco jako když staří Egypťané zobrazovali těla faraonů zepředu a hlavu z profilu. Ale já nejsem odborník na dobu kamennou.

Na závěr ještě dvě zvířátka, aby bylo vidět, že i v krajině zdánlivě pusté žijí živočichové, kteří si s těmito extrémními podmínkami poradí.