Jak málo (ne)stačí k životu - Himba

Před rokem měl neobvykle vysokou čtenost můj šestidílný seriál o těžkém životě etiopských přírodních kmenů "Jak málo stačí k životu". Mají to stejně těžké i Himbové v Namibii? A proč se jejich ženy nikdy nemyjí?

Asi se najde dost čtenářů - cestovatelů, kteří mně lehce dokáží, jak moc se mýlím. I Himbové ještě někde žijí tradičním způsobem života, ale jsou to hlavně kočovné kmeny u severních hranic Namibie s Angolou. K těm jsem se bohužel z časových důvodů nedostal, proto nemůžu objektivně soudit. Takže předem avizuji, že další řádky jsou věnované "civilizovaným" Himbům žijícím usedlým způsobem života v hustěji osídlených částech země.

U těchto jižnějších Himbů jsou patrné jasné známky přijetí civilizace. Zejména muži chodí oblékaní naprosto běžným způsobem, a když Himbu potkáte ve městě, asi ho nepoznáte. Zato jejich ženy odolávají aspoň částečně. Přes všechny snahy oficiálních (a církevních) míst si Himbky zachovaly tradiční oděv sestávající jen z velmi úzké kožené sukýnky (pod kterou ale mají další kus vydělané kůže na způsob plínky) a korálků. Zbytek těla včetně obvykle pevných prsou nechávají odhalený, a to i mimo vesnici, třeba při nákupu v městském supermarketu. I my jsme při nákupu křováckého sušeného masa Biltongu v samoobsluze mezi regály narazili na pěkně urostlou Himbku s nákupním košíkem oblečenou jen do své sukýnky a červené hlinky. Na první pohled až absurdní setkání, kdy nevěříte svým očím.

Dalším typickým znakem je účes. Mladé dívky si splétají vlasy do copu přes temeno hlavy, po první menstruaci dostávají druhý cop a jsou připravené na vdávání. Po svatbě už si splétají na vršku hlavy korunku, od níž spadají na záda pruhy vlasů zpevněné červenou hlinkou, na konci opět roztřepené do vlasových bambulek.

Třetím neomylným znakem je červená barva kůže. Ta není přirozená, ale ženy se denně natírají zvláštní směsí hlinky, která je chrání třeba před parazity. A nejen kvůli tomu, aby si hlinku nesmyly, se ženy nikdy (prý opravdu nikdy) za celý život nemyjí. Voda je nedostatkový artikl a je učena jen k pití a vaření, na mytí se jí neplýtvá. Místo ranní a večerní koupele zapálí Himbka večer v chýši speciální směs koření a dýmem (kupodivu velmi hezky vonícím) se nechá celá vykouřit.

My jsme kromě Himbek u supermarketu navštívili "kulturní vesničku" se školkou a školou, kterou jim na svých mnohahektarových pozemcích vybudoval osvícený farmář. Samozřejmě jsme tušili, že jedeme do skanzenu, ale bylo to horší, než jsme čekali. Až nám u toho bylo trochu stydno a smutno.

Ještě nejautentičtější jsou děti, které čekají před školou na zahájení odpolední výuky a volný čas si zpříjemňují skákáním šňůry, přes švihadlo a jinými hrami. Jen si člověk při jejich pozorování připadá tak trochu jako pedofil...

Pak už nás vede mladý Himba v džínách a tričku k hliněným chatrčím. Naučíme se himbské pozdravy a podávání ruky (stisk dlaně, zalomení palce a znovu stisk dlaně), budeme to potřebovat, každý (každá) se s námi bude chtít zdravit. Vzhledem k tomu, co už víme o jejich hygienických návycích, je to přece jen lepší, než kdybychom se třeba na uvítanou objímali a líbali :-)

U prvního domečku Himbka plete náramek či náhrdelník. Trvá na himbském pozdravu (který už jsem úspěšně zapomněl) a s každým si chce lámat palce. Jen je taková nějaká moc při těle, na fotkách, které jsem před odjezdem hledal na síti, vypadaly původní obyvatelky trochu sošněji. Himbky byly vždy brány jako jedny z nejhezčích žen, hlavně známé svými štíhlými a pevnými postavami. Zdejší první obyvatelka tedy štíhlostí zrovna nevyniká.

A netrvá dlouho a poznáváme, že bude hůř. Ocitli jsme se ve skanzenu, kde mají ženy jedinou práci - sedět a nechat se fotit od turistů. Těla historicky zvyklá na namáhavý způsob života v savaně rychle podléhají pohodlnému způsobu života, za takto lehce vydělané peníze je navíc možná koupit si více jídla (pokud možno méně zdravého), takže uprostřed vesnice sedí skupinka tlusťošek, snad s výjimkou jedné starší ženy a jedné "dvoucopánkové" dívky. A jedna z Himbek by dokonce z fleku mohla do Japonska zápasit v sumo.

Trpělivě sedí a pózují našim fotoaparátům. Náš "chief of guides" nás zve do šamanské chatrče (šaman prý je putovní pro několik vesnic a dnes je zrovna jinde), kde nám popisuje způsob života mužů i žen. Výklad je zakončen praktickou ukázkou ranní (či večerní) kouřové koupele, kterou nám přichází předvést jedna z žen. Naštěstí ten kouř opravdu voní, takže celou proceduru vydržíme sledovat, přestože jsme v chatrči dost namačkaní. Nakonec ještě zalomit palce (mám takový divný pocit, jakoby přitom na mě dělala oči, křestní jméno jí sice ještě prozradím, ale adresy už si raději nevyměňujeme) a můžeme vyjít zpět na světlo denní.

A samozřejmě tradiční kruh se suvenýry, ke kterému se mezitím obézní ženy převalily, aby z nás dostaly nějaké ty dolary. Ovšem kvalita suvenýrů je tak nízká, že ostrouhají.

A tak se omlouvám, že dnešní reportáž moc autentická nebyla. Bohužel jsme zvolili špatné místo nebo špatnou dobu (před pár lety by to třeba vypadalo jinak). Prosím nekamenujte mne za to, že tu píšu o skanzenu. Také bych raději viděl něco více autentického, ale bohužel. Tak snad příště.

Kratší video z himbské vesničky (5 minut)

Dlouhé video z celé Namibie (1:23) ve FullHD: