Víkend ve Vídni

Vídeň, nejbližší hlavní město sousední země, z dob Rakouska-Uherska vlastně větší sestřička Prahy a Budapešti, město s mnoha českými stopami. 

Moraváci do něj mají mnohdy blíže než do Prahy a i z té Prahy do Vídně autem dojedete za tři hodiny a kousek (pokud zrovna není páteční odpoledne, což u prodloužených víkendů obvykle bývá).

Parkování v centru Vídně je samozřejmě problém, většinou se doporučuje zastavit na některém z mnoha P+R parkovišť (kolem 3 EUR na den) a jezdit městskou. Ale pozor - na rozdíl od pražských zón se ve Vídni nemusí platit o víkendu a parkuje se takřka kdekoliv zadarmo, volné stání platí od pátku 22:00 do pondělí 9:00. Pražští radní by se měli inspirovat, když chce neabonent zastavit v sobotu třeba na Žižkově, krouží a krouží kolem prázdných modrých zón, aby nakonec stejně odstavil auto u metra, kousek se svezl a pak šlapal pěšky - to ve Vídni nehrozí, o sobotách a nedělích je místa všude dost.

To ovšem neznamená, že se obejdete bez dvoudenního (nebo třídenního) lístku na veřejnou dopravu. Kdo už četl některý z mých starších "Víkendů v ...", ví, že většinou při seznámení s městem cíleně vynechávám muzea a galerie. Ne proto, že bych byl úplný kulturní barbar (mám prochozených mnoho předních světových galerií a muzeí, určitě více, než běžný cestovatel), ale proto, že vše se prostě stihnout nedá. Na muzea zbývá čas při opakované návštěvě. Takže v tuto chvíli vynechávám Vienna Card, která je možná výhodnější než v jiných velkých městech a opravdu se s ní dá ušetřit. Pro první návštěvu města spíše doporučím 48 h lístek na metro, který se dá předem koupit přes internet, zaplatit kartou a vytisknout doma na tiskárně. Pak jen stačí mít jej v peněžence spolu s jakýmkoliv oficiálním osobním dokladem s fotkou (samozřejmě ideálně s občankou).

Tím, že cestujete v rámci paušálu "zadarmo", nejste tak limitovaní výběrem ho(s)telu, klidně si vyberte nějaký na periferii, hlavně aby byl blízko metra, to je asi jediné doporučené kritérium. My jsme bydleli kousek od Schönbrunnu, mohu doporučit - vede tu přímá linka k Opeře s možností vystoupit o stanici dříve na Naschmarktu, kde se dá například výborně najíst. A tady doporučuji začít v sobotu ráno s dvoudenní prohlídkou města (my jsme pak v pondělí před devátou vyrazili domů "zkratkou" přes Bratislavu, kde jsme dokončili víkend s tím výše zmíněným přívlastkem "prodloužený",  ale to už je jiný příběh).

Na tržnici se prodává hlavně ovoce, zelenina a jídlo. V sobotu dopoledne je vedle i neuvěřitelný blešák, kde si budete připadat jako v orientu (také tu prodává mnoho Arabů). Ale Naschmarkt je oblíbený i kvůli velkému množství restaurací, jídelniček, zahrádek a fast-foodů, kam místní chodí na vídeňskou i cizí kuchyni, hlavně arabskou a indickou.

Když se projdete mezi stánky a ochutnáte zadarmo různé locumy, oříšky, halvy, exotické ovoce, sušené plody a další pochutinky, posaďte se do některé ze zahrádek pod slunečník a dejte si pravý vídeňský telecí řízek s lehkým bramborovým salátem. Bude vás sice stát něco přes 10 EUR, ale porce jsou obrovské (řízek přes celý talíř, příloha samostatně, protože by se k němu nevešla) a jsou i vždy čerstvé - 15 vteřin po objednávce se rozbuší palička naklepávající maso a do deseti minut budete mít na stole výtečnou pochoutku. My jsme sem nelitovali přijet metrem na jídlo i z větší vzdálenosti. A když jsme jednou přijeli pozdě a bylo vše zavřeno, povečeřeli jsme v sousedním "beislu" stejně rychle a chutně (beisly jsou typické vídeňské pivnice s dřevěným táflováním a osobitou atmosférou, rovnítko mezi vídeňským beislem a pražským pajzlem je hodně nezasloužené).

Ještě jeden důvod k návštěvě Naschmarktu se nabízí - dva domy známého architekta vídeňské jugendstil (která zhruba odpovídá naší secesi) Otto Wagnera. Hlavně květinový Majolika Haus je považován za jeden z nejhezčích domů ve Vídni.

Pokračujeme pěšky ve směru příjezdu metra od Schönbrunnu na "Karlák" (Karlsplatz) - v blízké pasáži tu jsou na zemi oslavné hvězdy věnované významným hudebním skladatelům, jen tak mimochodem jsme narazili na Leoše Janáčka. Ale našim cílem bude budova světoznámé Vídeňské opery, jednoho ze čtyř světově nejvýznamnějších a premiérových operních domů. Jsou možné i placené prohlídky interiéru, ale tolik času na dnešek nemáme - přestávku plánujeme až o kousek dál a už u Opery se začínáme těšit. U Opery de facto začíná Inner Stadt, něco mezi pražským Starým městem a Malou stranou. Síť úzkých uliček lemovaných vysokými starobylými domy rozdělená několika majestátnými pěšími zónami s drahými značkovými obchody, pravé centrum města.

Asi nejdůležitější radiálou do středu Inner Stadtu je Kärtner strasse, po které se chystáme pokračovat. Nicméně když obejdeme Operu kolem známé galerie Albertiny a zahneme doprava na Philharmoniker Strasse, nastává čas na očekávaný krátký odpočinek v místě téměř legendárním. Na rohu stojí majestátná budova hotelu Sacher, v jejímž přízemí jsou dvě kavárny Café Sacher. Do jedné se vchází z lobby hotelu a portýři nám velmi slušně vysvětlí, že naše tílka (je 35 stupňů) se tam tak úplně nehodí. Ale nahlédnout že můžeme, což uděláme. A portýr nabídne aspoň posezení v zahrádce, ovšem když vidí naše zklamané obličeje ("to přece není ta pravá atmosféra Café Sacher"), tak opustí své místo před vchodem a vede nás jen o kousek dále, kde je úplně stejná kavárna. Jen se do ní vchází přímo z ulice, takže dress code tu tak přísný není.

Asi jste už četli, že Sacher dort v Praze se od toho samého dortu ve Vídni poněkud liší. A já to mohu potvrdit. Je pravda, že 7 EUR za nevelký kus dortu je poněkud více, než když si dáte v kavárně v nákupním centru v Praze větší kousek za 45 Kč. Ale ručím za to, že nebudete litovat. A není to jen tou atmosférou, látkovými tapetami, křišťálovým lustrem a servírkou v černých šatech s bíle vyšívanou zástěrou a čelenkou.

Dalších 7 éček stojí kafe Sacher, vídeňská káva do skla se šlehačkou a Sacher likérem, specialitou podniku. A i když si dáte džus, vodu (nebo džus s vodou), vše bude mít etiketu Sacher.

Perlička - my jsme zde potkali i jednoho ze štamgastů, který je evidentně pravidelným hostem, uctivě ho zdraví veškerý personál. Nikoho zjevně ani nenapadne, že by se měl podivovat tomu, že starší muž je v těch 35 stupních tepla oblečen do košile s dlouhým rukávem a silné kožené (!) bundy, kterou si nesundá ani v kavárně. Ještě nesedí a už stojí před ním bez objednání espresso, když po zaplacení hází servírce nějaké mince do kapsy, klaní se mu za to skoro až k zemi. Docela by mne zajímalo, kdo to byl. Btw., cizinci včetně nás dávají dýško tak, že zvednou placenou částku (v cashi nebo na terminálu platební karty), kdežto Vídeňané si nechají vrátit do centu a spropitné hází obsluze do kapsy.

Ale už jsme se tu zdrželi dost dlouho, pokračujeme kousek po Kärtner strasse, abychom odbočili na Neuer Markt k velmi nenápadnému kapucínskému kostelu, v jehož suterénu čeká překvapení, o němž mnoho turistů vůbec netuší - Kaisergruft, habsburská hrobka, ve které jsou pohřbeni prakticky všichni Habsburkové (146 šlechticů, z toho 12 císařů a 19 císařoven). Poslední byl prozatím pohřben korunní princ Otto von Habsburg v roce 2011. Všichni v bytelných kovových rakvích nádherně zdobených - kdo byl v Mikulově v Dietrichsteinské hrobce, ať si zdobnost znásobí třikrát až pětkrát a bude si to umět představit. Vrcholem je obrovitánská truhla Marie Terezie a jejího manžela Františka I. Štěpána Lotrinského, která je sama o sobě úžasným uměleckým, ale i řemeslným dílem. Nejvíce květů je před trojicí rakví císaře pána Františka Josefa I. (1830 - 1916), jeho manželky Alžběty "Sisi" a syna, korunního prince Rudolfa, který spáchal známou sebevraždu v Mayerlingu. Návštěvu císařské hrobky určitě vřele doporučuji.

Wikipedie:

Když došel pohřební průvod se zesnulým ke Kapucínské hrobce a dorazil k bráně, muž v čele průvodu na ni zaklepal. Za bránou se ozvalo:„Kdo žádá o vstup?"
Muž představil zesnulého se všemi jeho tituly: „Císař římský, král český a vévoda rakouský...“
„Toho neznám,“ odpověděl mnich.
Muž poté zaklepal znovu a na stejnou otázku odpověděl zkráceným titulem zesnulého.
Mnich znovu odpověděl: „Toho neznám.“
Vůdce průvodu zaklepal potřetí a nyní na tutéž otázku odpověděl: „XY, kajícný hříšník.“
Na to mnich odvětil: „Toho znám.“ a vpustil průvod dovnitř.

Při návratu na Kärtner strasse se lehce mine velmi nenápadný a malinký American Bar. Bohužel u jeho vchodu je poněkud nerudná cedulka se zákazem prohlídek a focení, na kterou bez váhání upozorní ještě nerudnější obsluha. Ono to má svůj důvod, bar je opravdu velmi malý, takže když se tam nahrnou 4 turisti (jako my) na čumendu, tak už nikdo neprojde dovnitř ani ven. Ovšem stojí zato risknout nelibost personálu a na 10 vteřin omrknout dřevem obložený interiér navržený architektem Loosem a známý z několika filmů odehrávajících se v rakouském hlavním městě (např. Třetí muž).

A už se před námi zjevuje moderní stavba Haasova domu na Štěpánském náměstí, jedna z nejdražších kaváren a vyhlídek ve městě. To už je levnější vyhlášená cukrárna Aida opodál, byť tvrzení o nejlepších zákuscích a dortících ve Vídni se mně zdá po omrknutí sortimentu poněkud odvážné. My jsme po Sachru, takže ji míjíme bez pocitů lítosti a míříme do Katedrály sv. Štěpána, symbolu Vídně.

Co o katedrále napsat - asi je lépe se na ni zajet podívat. Já osobně dávám přednost české gotice, ta rakouská mně přijde zbytečně barevná, viz střecha katedrály se znaky Vídně, Rakouska a c.a k. dvouhlavé orlice. Ale to může být můj ryze subjektivní pohled. Doporučuji za 5 EUR se nechat vyvézt na severní věž s nádhernými výhledy na město a okolí, současně si zblízka můžeme prohlédnout druhý největší zavěšený zvon v Evropě, Pummerin. My jsme si z nedostatku času pouze odsud prohlédli známou Hundertwasserovu spalovnu a teplárnu ve Spittelau, ke které jsme jinak už nestihli zajet a podívat se na ni zblízka.

Za katedrálou chvíli bloumáme romantickými uličkami, nalézáme tu mj. potvrzení toho, že Vídeňané jsou výjimečně pravdomluvný národ :-) .

Ale už se vracíme zpět na náměstí a jako v Praze se vydáváme na Příkopy, tedy zde do Graben. Na rohu se do dnešních dnů zachoval pařez, do kterého zatloukali pro štěstí hřebíky tovaryši odcházející na zkušenou do světa. Ulice má podobnou atmosféru jako její pražská sestra. Za zmínku stojí podzemní veřejné záchodky navržené opět Adolfem Loosem. Samozřejmě je využijeme a zhruba na jejich úrovni opouštíme Příkopy, abychom se podívali na typicky barokně zdobný interiér Peterskirche.

S menší zacházkou přes náměstí Am Hof se vracíme na Uhelný trh (Kohlmarkt) a míříme kolem cukrárny/kavárny Demel (pořád ještě jsme po Sachru, takže míjíme) Michalskou bránou do sídla rakousko-uherských císařů, centra císařství, majestátného a mohutného Hofburgu. Tomu by se dal věnovat samostatný blog, takže se jím nebudu zbytečně zdržovat, projdeme přes několik nádvoří mezi rozlehlými a vysokými paláci kolem několika soch a pomníků až k poslední sedící Marii Terezii mezi zrcadlově identickými budovami Přírodovědného a Uměleckohistorického muzea.

Když budeme pokračovat rovně, nemůžeme minout MuseumQuartier. V rámci svých předsevzetí s těžkým srdcem jen zvenku prohlížíme MUMOK (muzeum moderního umění) a hlavně Leopold Museum se sbírkami Klimta a Schieleho. Díla druhého jmenovaného jsme měli možnost vidět na jaře v Českém Krumlově, ale ten Klimt zamrzí, zvláště když je plná Vídeň suvenýrů s jeho motivy (většina z nich je dokonce poměrně vkusných).

Pokračujeme po známé Ringstrasse k vídeňskému Parlamentu a Radnici. Cestou míjíme několik semaforů, kde světla pro chodce ukazují vídeňskou toleranci a cit pro genderově menšinové orientace, takže dvojičky chodců nejsou jen typicky kluk s holkou, ale zde na nás občas juknou i dva kluci vedoucí se za ruce nebo dvě dívky se vše vypovídajícím srdíčkem.

Radnice (Rathaus) je mnohem větší atrakcí v zimě před Vánocemi, kdy jsou zde asi největší vánoční trhy ve městě. Letní nabídka stánků s mezinárodními kuchyněmi je předražená a nezaujala nás, na večeři sjedeme tramvají a metrem do Naschmarktu. Čekání na tramvaj si krátíme prohlídkou Burgtheatru, kde hrál v dobách své emigrace Pavel Landovský.

A večer si ještě nedáme pokoj a pokračujeme v prohlídce města, teď na téma Hundertwasser. Prvním cílem je Kunst Haus Wien, asi nejtypičtější stavba architekta (a malíře či grafika), který nenáviděl přímé linie a rovné plochy, obdivovatele Gaudího, Friedensreicha Regentaga Dunkelbunta Hundertwassera, vlastním jménem Friedricha Stowassera. Ten označil rovnou čáru za bezbožnou, jež se v přírodě nevyskytuje, a nárokoval v jednom ze svých manifestů, aby byly rovné čáry zakázány. Právě jeho stavba Kunst Hausu vše potvrzuje. Ostatně mrkněte na fotky. Hundertwasser se svým zásadám nezpronevěřil ani na toaletách. Možná právě jim věnoval speciální pozornost, protože ke svým výtvarným ambicím přidával i svéráznou záchodovou filozofii.

O kousek dál stojí domovní blok tzv. Hundertwassrhaus. Prý jedna z nejdražších adres ve Vídni. Domy patří magistrátu, není možné koupit si tu byt, pronájem je jediná možnost. Otázkou pro mne je, komu se tu chce bydlet s davy japonských turistů pod okny ve dne v noci, na úmyslně zvlněné dlažbě ulice před domy.

Míříme pěšky směrem k Belvederu, ale při obhlídce jedné z věží protiletecké obrany z druhé světové války (Flaktürme, je jich ve Vídni více, každá vypadá úplně jinak a využívá se aktuálně k jiným účelům) vidíme, že čas pokročil natolik, že zahrady kolem obou Belvederů už nemusí být otevřené. Měníme operativně plán a večer trávíme v Prateru, stejně jako mnoho obyvatel Vídně.

Druhý den vezmu už jen velmi stručně, strávíme jej prakticky celý v areálu Schönbrunnu, což je opět skoro na samostatný blog. Vypíchnu jen nejstarší ZOO na světě a jednu z nejhezčích v Evropě. Založil ji už r. 1752 manžel Marie Terezie František I. Štěpán Lotrinský. Kromě všech očekávaných zvířat tu najdeme i několik rarit, jako jsou medvídci koala či jihoameričtí mravenečníci a kapybary, ovšem největší bombou a trhákem jsou samozřejmě dvě pandy velké s mládětem, které však bude brzy vráceno do Číny, protože všechny pandy na světě patří čínskému státu a do různých ZOO jsou jen pronajímány.

Přes různé pavilony, které známe i z našich zoologických zahrad, vystoupáme až na vrcholek pahorku k romantické Gloriettě s výhledem na zámek Schönbrunn. Pokocháme se výhledem a volně přes parky a kolem fontán scházíme dolů k zámku.

A posledním bodem programu je dluh ze včerejška, areál Dolního a Horního Belvederu. Nechal si jej pro sebe vystavět jako letní rezidenci vojevůdce princ Evžen Savojský a záviděli mu jej i samotní Habsburkové, kteří Belvedere po Evženově smrti koupili. Dnes je tu největší sbírka Klimtových obrazů včetně nejznámějšího Polibku, ale k vidění jsou i významná díla Schieleho a Kokoschky.

Třetí den prodlouženého víkendu věnujeme blízké Bratislavě, ale při vší úctě k hlavnímu městu slovenských sousedů nebudu Bratislavu trápit srovnáváním s Vídní.

Další blogy na téma Víkend v ... jsou k přečtení a prohlédnutí ve  stejnojmenné rubrice .