Víkend v Istanbulu

Když se řekne Eurovíkend, tak nějak automaticky počítáme s pár dny v některém z evropských měst. Ale kupodivu existuje i možnost strávit jej (alespoň částečně) v Asii.

Z historických důvodů se největší turecké město Istanbul počítá mezi evropská města, byť leží (snad jako jediné velké město světa) na dvou kontinentech. Ač největší turistické taháky leží skutečně na jeho evropské části, jistě si nikdo z návštěvníků nenechá ujít ani asijská lákadla. Istanbul má úžasnou a naprosto jedinečnou atmosféru nepodobnou žádnému jinému městu. Kdo má rád Orient, musí jeho kouzlu propadnout. Víkend v Istanbulu patří k těm nejhezčím, které lze zažít (za rozumných podmínek).

Při plánování cesty do Istanbulu se vyplatí nespoléhat se na osvědčené pravdy a metody. Záleží na mnoha faktorech. Když se uvažuje dopředu s dostatečně dlouhým předstihem, pak samozřejmě bude nejvýhodnější sledování cen letenek a podle nejlevnější varianty k nim zabukovat přes internet bydlení podle vlastních preferencí. Ale při rozhodnutí na poslední chvíli, třeba jeden-dva týdny před odletem, se může jako výhodnější ukázat i nabídka cestovních kanceláří, které mají jiné podmínky jak při nakupování letenek, tak u nasmlouvaných hotelových služeb a někdy i potřebují na last moment využít kapacity. 

Tak jsme k relativně levné cestě přišli i my - takže na rozdíl od většiny ostatních "Víkendů v ..." na mém blogu byl tento zorganizován CK (přestože jinak si letenky i hotely objednávám sám). To "zorganizován CK" znamená, že jsme si přes cestovku pořídili letenky a hotel, jinak eurovíkendy probíhají v režii cestovatelů, tedy žádní průvodci a prohlídky v organizovaných skupinách. Pobyt a program si každý organizuje sám.

Na orientální náladu je možné se pomalu začít připravovat už v letadle. Při letu s tureckými aerolinkami totiž v nabídce nápojů nechybí ayran, který si dávají hlavně Turci. Letušky jej nijak aktivně nenabízejí, ale když si jej objednáte, uznale pokývají hlavou. Ayran je něco jako řidší jogurt, hodně osolený. Vzdáleně snad může někomu připomínat kefír, ale mnohem slanější. Nevypadá úplně vábně, ale je výborný, zdravý a ještě pomůže správnému zažívání po necelých čtyřech hodinách nepohodlného sezení v letadle se stlačeným žaludkem.

Wikipedia: Istanbul neboli Konstantinopol (v 15. století vyslovováno [is tin polin], „do Města“) je největší turecké město, důležitá obchodní křižovatka a brána Orientu. Istanbul je proslulý především jako město, které se rozkládá na dvou kontinentech. Do historie se zapsal pod různými jmény: Byzantion, Konstantinopol nebo Cařihrad. Oba kontinenty spojuje a zároveň rozděluje úžina Bospor. V evropské části se nachází většina významných památek z dob byzantské říše a také historické centrum města, původem ještě z dob římské říše. Bospor je strategická mořská úžina, dopravně velmi využívaná. Její název znamená „Ten s úzkým hrdlem“. Hloubka tohoto průlivu činí 118 metrů, dlouhý je 31,5 kilometrů. Tato mořská cesta spojuje Černé moře s Marmarským. Podle pověsti přepluli Bospor jako první Argonauti hledající zlaté rouno.

Ubytování rozhodně doporučuji někde ve starém městě nad Zlatým rohem. Pak jsou hlavní památky víceméně v pěším dosahu. Pro ty línější zde jezdí jedna jediná tramvajová linka, takže je možné se občas i svézt bez rizika zabloudění. Je nutné počítat s tím, že úroveň ubytování v celém Istanbulu je zhruba o jednu hvězdu nižší, než ta hotelem deklarovaná, takže pokud se hotel chlubí ***, pak my bychom jej označili spíše **. Mám to ověřené z více pobytů ve více hotelech, není to nějaká náhoda, ale realita. Možná ta chybějící hvězda je přidaná za genius loci celého Zlatého rohu - pak je to zcela jistě zaslouženě.

Ale pojďme spíše za tím, co je v Istanbulu k vidění a k zažití. Nedělám si iluze, že bych mohl podat vyčerpávající seznam, takže zmíním aspoň ta nejvýznamnější místa, která se nedají vynechat.

Dominantami starého centra jsou dvě navzájem si konkurující stavby, symboly dvou náboženství. Starší z nich je Hagia (Aya) Sofia, nejslavnější byzantská katedrála a křesťanský chrám v Istanbulu. Se svou 55 m vysokou kopulí a s plochou chrámu 7570 m2 je čtvrtým největším chrámem na světě. Současná stavba je vlastně třetím kostelem na stejném místě, první z nich postavil císař Konstantin v letech 325-360. Soudobá bazilika byla vybudována za Justiniána architekty Anthemiem a Isidorem z Milétu. 10000 dělníků a 1000 řemeslníků ji dokončilo v pouhých pěti letech. 27.12.537 císař Justinián I. slavnostně otevřel chrám a údajně zvolal: "Zvítězil jsem i nad tebou, Šalamoune."

Po dobytí města Turky vjel sultán Mehmed II. Dobyvatel do chrámu na koni a nechal zde r. 1453 konat první páteční muslimskou modlitbu. Ovšem předtím zakázal svým vojákům ničení a rabování chrámu (jaký to rozdíl od dnešních muslimských "dobyvatelů"). Nyní slouží chrám jako muzeum, je tedy přístupný turistům bez jakéhokoliv omezení (kromě zaplacení vstupného). Dokonce nejsou žádné mimořádné nároky na oblečení nebo pokrytí hlavy u žen.

Zvenku musel chrám dříve působit impozantně, nyní je jeho velikost vyvážena sousední stavbou Modré mešity. Ale po vstupu je asi každý ohromen výškou centrální kopule. Přestože je na to člověk připraven a několik podobných staveb již třeba viděl (např. vatikánského sv. Petra), zůstane stát hned za vchodem ohromen velikostí prostoru chrámu. Celý interiér je v tmavých barvách, mihráb (výklenek směrem k Mekce, který nahrazuje křesťanský oltář) je ozdoben zlatem, na stěnách je 6 kruhů o průměru 7,5 m se jmény Alláha, proroka Mohameda a čtyř kalifů v arabštině. Na stěnách a stropě se nečekaně dobře zachovaly mozaiky s křesťanskými motivy.

Hned naproti stojí další zajímavá a významná stavba. Modrá mešita (správněji mešita Sultan Ahmet, přídomek Modrá je víceméně turistický a většina místních obyvatel otázce na "Modrou mešitu" nebude rozumět) je jednou z ikon Istanbulu a většina návštěvníků města i prostých tureckých muslimů ji považuje za nejhezčí mešitu ve městě. Postavil ji architekt Aga pro sultána Ahmeda I. v letech 1609 – 1616. Výška dómu 23 m se sice nemůže měřit s Hagia Sofií, ale ve výzdobě i v estetickém působení asi svého předchůdce překonává. Navíc má šest minaretů. Stavitel prý špatně rozuměl slovům „pozlacené“ minarety, protože „pozlacený“ se řekne turecky velmi podobně jako „šest“. Tím ale způsobil problém, protože šest minaretů měla už jen nejposvátnější mešita v Mekce, kterou pak bylo potřeba udobřit financováním stavby sedmého minaretu. Přesto sultán do roka zemřel v nezvykle mladém věku na žaludeční potíže

260 vitrážovaných oken v pěti řadách s převažujícími modrými sklíčky spolu s 21.043 keramickými dlaždicemi použitými na obložení stěn, většinou také v odstínech modré, dává modlitebně magickou atmosféru. Ohromné sloupy podepírající kopuli jsou přezdívané „Sloní nohy“. Od stropu visí na řetězech skoro až k zemi ohromné železné kolo se žárovkami, které je jediným umělým zdrojem osvětlení. Asi by se nenašel člověk, na kterého by mešita nezapůsobila. 

Kousek od obou chrámů bylo kartografické centrum osmanské říše vytyčeno obeliskem, který znamenal Bod nula, od něhož se měřily vzdálenosti (podobně jako u římského Pupku světa na Forum Romanum). A hned za ním je vchod do jedné z nezaslouženě méně známých istanbulských památek, byť ji v poslední době trochu zpopularizoval Dan Brown ve své knize Inferno (ostatně stejně jako Hagia Sofii) - do Yerebatanské cisterny, největší zásobárny pitné vody starého Istanbulu.

Podzemní zásobárna je 141 metrů dlouhá a 73 metrů široká. 12 řad po 28 sloupech (celkem 336) podepírá strop ve výšce 8 metrů. Kapacita dosahovala až 80.000 m3. Dnes slouží cisterna k turistickým účelům. Nad vodní hladinou jsou vybudovány lávky, prostor je velmi decentně osvětlen do intimní atmosféry, dotvořené dramatickou hudbou. Ze stropy sice občas trochu kape voda, ale nijak hrozně. Hladina je naprosto nehybná, takže se v ní vše odráží jako v zrcadle.

Prohlídka bývá občas nárazově zpestřena různými atrakcemi. Před několika lety ze stropu viselo v jednom místě několik průhledných válců s barevnými motivy, které po nasvětlení ze správného úhlu promítaly abstraktní obrazy na kamenné stěny. Jinde byly promítány staré týdeníky, na dalším místě obličeje náhodných chodců doprovázené absurdními zvuky. Na zadní stěně se neustále bez přestání vlnily abstraktní stromy s drobnými větvičkami připomínajícími drobné hady ve vlasech Medúz (dva ze sloupů úplně na konci haly stojí potupně na starých kamenech s reliéfy hlav Medúz, což mělo v křesťanské době symbolizovat pokoření pohanských tradic). Při mé poslední návštěvě byla ale cisterna ponechána prázdná jen v decentním nasvětlení. Určitě stojí na návštěvu!

Na samé špičce poloostrova Starého města mezi Zlatým rohem a Marmarským mořem stojí dřívější sídlo sultánů, 700.000 m2 rozsáhlý areál  paláce Topkapi. Vchází se do něj Imperiální bránou. Palác byl vybudován za Mehmeda II. Dobyvatele v letech 1459 – 1465, za sultána Suleymana Nádherného se stal oficiálním sídlem sultánů, kterým byl až do roku 1853, kdy se sultánové přestěhovali do nového paláce Dolmabahce na břehu Bosporu.

Na prvním nádvoří se kupují vstupenky a je volně přístupné. Druhé nádvoří se jmenuje Nádvoří Divánu, podle budovy Divánu, za sultánů sídla městské rady. Krásně malované místnosti s klenutými stropy sloužily k jednáním rady za sultánovy přítomnosti, ovšem i když sultán nebyl přítomen osobně, měl k dispozici místnost za zamřížovaným (čili neprůhledným) okýnkem, takže rada si nikdy nemohla být jistá, zda sultán nenaslouchá.

Na třetím nádvoří stojí Audienční síň sultánů se zlatým trůnem, z posledního čtvrtého nádvoří je možné se pokochat výhledem na Zlatý roh. Nenápadnou brankou podél budovy s muslimskými relikviemi se projde na prostranství s jezírkem a fontánkou, ohraničené několika pavilony se stěnami obkládanými mozaikami z drobných kostiček převážně modrých odstínů, za kterým stojí Bagdádský kiosek – trochu větší altánek s výhledy do zahrad i na město pod palácem. Na terase s cimbuřím je nad svah pod hradbami vysunutý baldachýn s pozlacenou střechou, ze kterého se naskytne asi nejhezčí pohled na starý Istanbul pod palácem, záliv Zlatý roh s Galatským mostem a na novější istanbulskou čtvrť Galatea za zálivem.

Na druhém nádvoří můžete navštívit palácovou klenotnici. Jsou zde jen originály šperků jistě nevyčíslitelné ceny. Mezi nejznámější exponáty patří skvělá dýka Topkapi se smaragdy a diamanty na jílci, několik šperků s obrovskými diamanty, patřícími k největším na světě, několik nebroušených diamantů (ty jsou údajně úplně největší nalezené diamanty), zaujme i skleněná skříňka o rozměrech schránky na chleba plná nebroušených zelených diamantů různé velikosti až po kusy tvaru a velikosti jako menší vejce – úplně jako kašírované "poklady" z televizních pohádek. Ohromí dva velké svícny z ryzího zlata (49 kg každý) posázené celkem 6666 diamanty. Jsou zde i křesťanské relikvie, kus paže a lebky Jana Křtitele.

Z klenotnice se projde do pavilonu s islámskými relikviemi. Atmosféra je tu vytvářena za pomoci muezína sedícího v prosklené kukani v rohu místnosti, který neúnavně zpívá z rozevřené knihy arabské posvátné texty. Exponáty by jistě potěšily Karla Maye – každý muslim dokáže dlouhé minuty meditovat nad pláštěm Prorokovým, na nemuslimy skoro směšně působí několik skleněných ampulek, každá s jedním vousem Prorokovým (Karel May, Divokým Kurdistánem: „U vousu Prorokova!“, zvolal Hadži Halef Omar ben Hadži Ábul Abbás Íbn Hadži Dáwud al Gossarah). Najdeme zde i jiné posvátné předměty typu pantu vrat ze svatyně Kába v Mekce. Určitě jedna z nejexotičtějších expozic v paláci.

Další výstavy ukazují sbírku portrétů a miniatur všech vládnoucích sultánů, sbírku osmanského oblečení, stříbrné a bronzové kuchyňské nádobí, porcelán v bývalých kuchyních (více zaujme architektura kuchyní s mnoha kupolemi, z nichž každá na svém vrcholku pokračuje svisle vzhůru vysokým komínem) a další expozice.

Ovšem jednoznačným vrcholem je prohlídka harému. Harém je složitý komplex 300 místností spojených labyrintem průchodů, schodišť, nádvoříček a chodeb. Kromě sultána zde žila vždy jeho matka, několik hlavních manželek (kolem 4), několik hlavních tzv. favoritek (asi 15) a i několik desítek nebo stovek dalších žen, čekajících na příležitostné povýšení do vyšší kategorie. Muži zde nesměli, dohled zajišťovali eunuchové.

Většina žen žila v místnostech pod úrovní terénu, jen favoritky měli své ložnice nad nádvořím s výhledem na město (ovšem pohled z města do těchto prostor byl velmi omezen), přes den trávily volné chvíle ve společných místnostech. Manželky a matka pak měly své nádherné komnaty v sousedství sultánových pokojů.

Většina místností je zde obložena keramickými mozaikami, vše je pěkně barevné a pozlacené, v Evropě by podobná výzdoba působila až nevkusně, ale zde je vše prodchnuto duchem orientu. Ve zdech jsou otvory na lampy a vonné oleje, nábytek je obvykle nízký, určený k tureckému posezení na zkřížených nohách. Zaujme sultánova koupelna vyvedená v mramoru se zlatými kohoutky, toaleta byla nad kanálkem s proudící vodou, přímo z koupelny se překvapivě vchází do hlavního audienčního sálu.

Když se sejde dolů s kopce až úplně ke břehu Zlatého rohu k dvoupatrovému Galatskému mostu (horní patro je klasická ulice, kolem obou zábradlí desítky rybářů chytají ryby, spodní patro tvoří restaurace a obchůdky), z rušného náměstíčka je možné nakouknout do Nové mešity. Ta sice rozhodně není nová, ale z velkých istanbulských mešit je nejmladší. Další velkou mešitou je Sulejmánova mešita kousek za Velkým bazarem, známá je Tulipánová mešita a samozřejmě je možné navštívit mnohé další mešity. Všude je mimo modliteb vstup dovolen, jen musí být zahalená ramena a kolena, boty se nechávají před vchodem (kupodivu to je bezpečné, není třeba se obávat ztráty či krádeže).

Ovšem ze zmíněného náměstíčka se také vchází do Egyptského bazaru s kořením a sladkostmi. Uprostřed orientálního nepřehledného mumraje se ocitáme v království vůní. Desítky a stovky druhů barevného koření nabízeného v úhledných hromadách, čaje, sušené houby, ořechy, datle, fíky a další nezbytnosti turecké kuchyně útočí na naše smysly – zejména čich a zrak, ale můžeme i ochutnat a nechat se ohlušit vyvoláváním prodavačů, kteří se s talentem na obchod už rodí. Jen hmat asi přijde zkrátka, i když zejména koření a čaje lákají k ponoření ruky do pestrých hromádek. Ale k těm sladkostem – polovinu sortimentu tvoří turecké pochutinky, různé druhy baklavy a lokumů, tureckých medů, ořechů v medu a karamelu. Vše si nejdříve ochutnáte a pak teprve přemýšlíte, zda chcete koupit a podstoupit martýrium smlouvání o ceně, ze kterého stejně vždy odejdete beznadějně poraženi a ochuzeni o mnohem větší částku, než s kterou jste původně počítali.

Mnohem větším kolegou tohoto bazaru je známý Velký bazar, který zabírá plochu několika domovních bloků. Komplex budov, náměstí, uliček a dvorků pod společnou střechou. V tomto městě ve městě je na 4000 obchůdků (z toho prý polovina se zlatem), ve kterých je zaměstnáno 20.000 lidí, a který každodenně navštíví půl milionu návštěvníků/zákazníků.

Většina obchůdků zde je na rozdíl od obchodů mimo komplex orientována turisticky. Tady se dá potulovat hodiny a hodiny, pořád je co sledovat, ani není třeba nic nakupovat (ale my jsme zde už pár drobností koupili, mne například potěšila bronzová perská lampa, přesně jako z pohádek o džinovi z 1000 +1 noci, bohužel v té naší asi džin není, protože na tření nereaguje).

Celý komplex Velkého bazaru stojí ve svahu, což je výhodné pro orientaci, která by jinak byla ve spleti uliček velmi obtížná. Stačí jít do kopce a dojde se ke kolejím tramvaje, cesta dolů dovede nakonec ke Zlatému rohu.

Když už jsem psal o Galatském mostu, musím zmínit i druhý břeh s čtvrtí Galatea, která stojí za navštívení kvůli Galatské věži (61 m výška, průměr 9 m). Je z ní nejhezčí výhled na historickou (evropskou) část Istanbulu, jsou odsud pořizovány asi nejznámější pohledy s panorámatem města. Pod sebou uvidíte chudou čtvrť Galateu s dvorky a uličkami, můžete sledovat normální život Turků včetně třeba věšení prádla na střechách. Galatea spadá do vod Zlatého rohu, přes zátoku vedou tři mosty, na poloostrově na druhé straně je zleva od strany Marmarského moře vidět palác Topkapi, čtyři minarety s kopulí Hagia Sofie, Modrá mešita, vodárenská věž, dole u zálivu Nová mešita s Egyptským bazarem, trochu výše nejrozsáhlejší areál Sulejmánovy mešity s Islámskou univerzitou, zbytky akvaduktu a mnoho dalších mešit menších a méně významných. Minarety se ježí samozřejmě téměř všude. Z opačné strany věže je výhled i do Asie a na dva kilometrové mosty přes Bospor (ale pořádně je vidět jen část jednoho z nich).

Aspoň část jednoho odpoledne určitě musí být využita k prohlídkové plavbě po Bosporu. Přístaviště lodí je u Galatského mostu a lze vybírat z několika variant podle velikosti lodi, délky plavby, zastávek po cestě apod. Při plavbě se nabízejí nové pohledy na město, lodě doprovázejí hladoví racci čekající na nějaké zbytky pohozené turisty. Bójky okupují kormorání a budete-li mít štěstí, uvidíte ve vodě obrovské medúzy (některé i 3/4 metru v průměru). Lodí se dá přepravit i k paláci Dolmabahce z konce XIX. století, jehož stavba zruinovala Osmanskou říši a přispěla k jejímu pádu. A samozřejmě se při vyhlídkových plavbách podplouvají oba mosty spojující Evropu s Asií, každý s více než kilometrovým rozpětím.

A co k jídlu? Samozřejmě kdekoliv na ulici si koupíte kebab - drůbeží nebo skopový, vždy vynikající. Pouliční prodavači roznášejí čerstvé chleby a preclíky, případně jejich sladkou variantu namočenou v medu a obalenou sezamem. Oblíbená je "turecká pizza", placka ohrnutá po stranách do oválu naplněná vším možným. V sezóně se na každém rohu prodává opečená kukuřice, pražené kaštany a šťáva z čerstvě vylisovaných granátových jablek - je sice drahá, ale naprosto bezkonkurenční. A pro nás vyhrál nade vším "rybí kebab", pro mne asi největší kulinářské překvapení města. Do rozpečené bagety (stejné jako u kebabů klasických) dostanete čerstvě ogrilovanou rybu zbavenou páteře, k tomu salát, zelí, cibuli a jednu dlouhou feferonku, vše posolené a zalité citrónovou šťávou. Naprosto geniální rychlé občerstvení. Jinak jsem stravování v Istanbulu věnoval samostatný článek.

Co říci na závěr? Můžu se jen opakovat. Naprosto originální orientální atmosféra jak z pohádek 100+1 noci, neuvěřitelné genius loci. Není moc měst, která tak na člověka zapůsobí. A přitom je pro nás v porovnání třeba s takovým Riem, Singapurem nebo Kapským Městem skoro za rohem.

Další blogy na téma Víkend v ... jsou k přečtení a prohlédnutí ve stejnojmenné rubrice .