Opisoval Rushdie od Grasse?

Recenze e-knihy: Děti půlnoci (Salman Rushdie). Zajímavou shodou okolností jsem v uplynulém půlroce přečetl dvě stěžejní díla světové poválečné literatury. Nejdříve (po menších problémech se začtením do ne zcela jednoduché knihy) známý Grassův Plechový bubínek, minulý měsíc jsem zase téměř celý strávil nad Rushdieho Dětmi půlnoci - skutečně celý měsíc, přestože obvykle čtu mnohem rychleji.

Dodržel jsem tak jednak návaznost chronologickou, jednak i myšlenkovou a inspirační. Protože ovlivnění "Bubínkem" pronásledovaný indicko-anglický autor zapřít nemůže - kdybychom se pohybovali na popkulturní hudební scéně, snad by se objevily i hlasy, které by toto ovlivnění prohlásily za určitý způsob plagiátorství námětu. Naštěstí v literatuře platí poněkud jiná kritéria.

Co je však zajímavé, na téměř totožnou zápletku a obecně i stavbu příběhu občas někdo nesměle poukáže, ale aby se Děti půlnoci označily přímo jako "remake" (pokud zůstaneme u těch jiných kulturních oblastí) poválečného Grassova románu, tak přímo se to nikdo napsat neodváží - zřejmě aby se nedotkl uznávaného autora s nelehkým životním osudem. Přitom podobnost obou románů je tak do oči bijící, jako je příbuznost zřejmá u Sedmi samurajů a Sedmi statečných, když už jsme zabrousili do světa filmu. Já přitom myslím, že to význam díla ani autora nijak nesnižuje, pro určitou kulturní oblast může být remake mnohem významnější než originál. V americké kultuře je Sturgesův film určitě divácky srozumitelnější než původní dílo Kurosawovo, určené spíše divákovi asijskému. A zrovna tak je pro čtvrtinu lidstva žijící na indickém subkontinentu (tím tedy kromě samotné Indie myslím i Pákistán a třeba Bangladéš) Rushdie kulturně bližší než Němec Grass, vznik tamních samostatných států se všemi porodními bolestmi s tím spojenými je pro ně živější než druhá světová válka a vyrovnání se s jejími důsledky pro germánskou kulturní oblast.

Porovnání slavných knih

Podobnost syžetu je už ve formě celé ságy (sledujeme rodinu vypravěče po několik generací) a stylu vyprávění, kdy v "ich" formě vypráví dospělý muž, kterak viděl svět dětskýma očima. Ovšem paralelu pozorujeme hlavně v osnově a postavách, tam je nejzřetelnější, ostatně posuďte sami, budu nejdříve citovat úryvky z Wikipedie o  Plechovém bubínku německého spisovatele  Güntera Grasse:

"Hlavní postavou rozsáhlého díla ...  je Oskar Matzerath. Román nám ukazuje obraz pokřiveného světa, díky Oskarovu pohledu vystupuje jasně nesmyslnost mnohého lidského jednání. Ale i hlavní hrdina Oskar reaguje často na nenávist nenávistí a na zlo zlem.Velmi důležitá je jazyková stránka díla. Kniha je bohatá na slovní hříčky, metafory, symboly. Zdánlivě důležité události - vražda, smrt, válka - jsou znázorněny jako banální všednosti a získávají tak komický nádech.Celá kniha je rozdělena na tři části. V úvodní části popisuje Oskar život svůj a své rodiny ve městě Gdaňsku do začátku druhé světové války. Druhá část se zabývá Oskarovými eskapádami během druhé světové války ... Třetí část líčí útěk Oskara ... do Düsseldorfu a poválečný život.Oskar zpětně, z postele Léčebného a zaopatřovacího ústavu, vypráví celý svůj život. Začíná u své babičky, vypráví příběh své maminky, věčně rozpolcené mezi dvěma muži ... a dostává se ke svému narození. Malý Oskar se narodil jako dítě s mozkem dospělého. I když to nedával najevo, jeho myšlenkové pochody byly už od narození na poměrně vysoké úrovni."

A teď něco o Dětech půlnoci (už ne z Wikipedie, ale ode mne):

"Hlavní postavou rozsáhlého díla ...  je Salím Sináí. Román nám ukazuje obraz pokřiveného světa, díky Salímovu pohledu vystupuje jasně nesmyslnost mnohého lidského jednání. Ale i hlavní hrdina Salím reaguje často na nenávist nenávistí a na zlo zlem.Velmi důležitá je jazyková stránka díla. Kniha je bohatá na slovní hříčky, metafory, symboly. Zdánlivě důležité události - vražda, smrt, válka - jsou znázorněny jako banální všednosti a získávají tak komický nádech.Celá kniha je rozdělena na tři části. V úvodní části popisuje Salím život své rodiny ve městě Bombaji před přechodem Indie k nezávislosti. Druhá část se zabývá Salímovými eskapádami během štěpení Indie a vzniku nových států včetně válek o sebeurčení ... Třetí část líčí útěk Salíma ... zpět do Bombaje a poválečný život.Salím zpětně, z postele, vypráví celý svůj život. Začíná u své babičky, vypráví příběh své maminky, rozpolcené mezi dvěma muži ... a dostává se ke svému narození. Malý Salím se narodil jako dítě s mozkem nadaným nevšedními vlastnostmi. I když to nedával najevo, jeho myšlenkové pochody byly už od narození velmi neobvyklé."

Děti spojené s historií své země

Chvíli to trvá, než se dostaneme ke vzniku nezávislé Indie a jejích sousedů. Pod britskou nadvládou zde žije rodina vypravěčova dědečka, který získává slušné jmění a zaopatřuje rodinu. Velmi neobvykle se doslova po částech zamiluje do své budoucí ženy, části jejího těla poznává postupně dírou v prostěradle nataženém místo paravánu, když jako lékař má léčit různé neduhy, aniž by ji a její rodinu pohoršoval tím, že by si měl možnost mladou dívku nestydatě prohlédnout celou.

Sledujeme mladé manželství a jeho potomky, mimo jiné vypravěčovu matku (byť není vše takové, jak se na první pohled zdá - matka nemusí být vždy pravou matkou) a její nevyjasněný vztah ke dvěma mužům - přitom legálního manžela si po vzoru dědečka zamilovává postupně, když už není schopna milovat ho celého a najednou. Naučí se milovat postupně jeho ruce, hlavu a tak dále, až ho miluje celého. Tedy skoro, přece jen jednu část jeho těla si prostě ani vlastním příkazem zamilovat nedokáže.

Stěžejní zápletka začíná narozením Salíma přesně o půlnoci, od které získává Indie nezávislost. Spolu s ním se v první hodině nezávislosti narodí dalších 1000 dětí, z nichž každé má nějakou neobyčejnou schopnost, od určité telepatie vrozené Salímovi po takové bizarnosti, jako je změna pohlaví po ponoření do vody či cestování časem u dalších Dětí půlnoci. Salím díky svému nadání ostatní děti propojí do virtuálního parlamentu, kde spolu na dálku rokují bez předsudků daných pohlavím, společenským postavením, majetkem či náboženským vyznáním.

Hlavním Salímovým rivalem je zde Šiva, shodou okolností pravé dítě Salímových rodičů, kterým je Salím jen vyměněn a podstrčen chůvou. Salím vyrůstá se svým nadáním a současně prokletím - není vždy příjemné znát cizí myšlenky. Těžko navazuje vztahy s opačným pohlavím, a když už se konečně zamiluje pořádně, je objektem jeho touhy (ne)vlastní sestra Džamilla, která ovšem Salíma samozřejmě považuje za vlastního bratra a jeho lásku nepřijímá. Ve všech svých příštích vztazích bude už napořád Salím vidět v intimních chvilkách sestřin obličej, což ho jako muže těžce diskvalifikuje.

Útěk do Pákistánu

Salímovým přičiněním, těžko říct, zda skutečným či jen na sebe vztaženým, umírají důležití lidé z jeho okolí, několik mužů ho imaginárně adoptuje, aby na to většinou doplatili. V těžkých chvílích Indie se dostává do zdánlivě přátelštějšího Pákistánu, jehož osudy jsou s těmi indickými historicky propletené, tedy i půlnoční dítě zde prožívá paralely svého života se životem země. Poněkud dětinským zůstává Salím i v rané dospělosti a jeho talisman, stříbrné plivátko, ho připraví o paměť (když o jeho mimosmyslové schopnosti ho připravili lékaři pročištěním dutin, jež způsobovaly Salímovu věčnou nudli pod nosem a ještě dětinštější vzhled). Ovšem na oplátku získává nadpřirozený čich - a to i v přeneseném slova smyslu, tedy schopnost odhadu situace).

Války se svou rodnou zemí se účastní jako příslušník tajných pákistánských sborů, oficiálně neexistujících. A když dezertuje, daří se mu za pomoci další ze svých osudových žen, čarodějky Párvatí, "emigrovat" zpět do Indie. Znalci hinduistické mytologie ovšem tuší, že bohyně Párvatí byla manželkou boha Šivy, takže i knižní Párvatí se knižnímu Šivovi nevyhne. A Salím bude vychovávat syna, který nebude jeho synem. Historie se prostě ráda opakuje.

Smutný osud Dětí půlnoci

V Indii se k moci dostává  Indira Gándhíová, která se od Šivy dovídá o zázračných vlastnostech některých dětí. Podle vypravěče (a i Rushdieho) sama touží po zbožštění a zázračné děti jsou pro ni těžkou konkurencí. Ministerská předsedkyně si nebere servítky a se Šivovou pomocí se postará o to, aby děti svázané s historií Indie dále neměly možnost vynikat svým nadáním a aby své schopnosti nepřenesly na své potomky - jednoduše je nechává zbavit možnosti rozmnožování (oboupohlavní dítě musí kastrovat dvakrát - jako muže i jako ženu).

Salím prostě doplatí na další osudovou ženu. Naštěstí mu zbývá ta poslední, která se o něj stará při psaní knihy o svém životě. Dokonce je srozuměná i s jeho handicapem a s tím, že Salím zřejmě postupně pomalu umírá, smířen i nesmířen s osudem svým i osudem země řízené diktátorsky premiérkou Gándhiovou.

O knize

I do Plechového bubínku jsem měl problém se začíst, ale tam se mně to povedlo lépe. U Dětí půlnoci má evropský čtenář jeden zcela zásadní problém, totiž velmi nedostatečnou znalost indických reálií, jejichž pochopení je pro porozumění knize zcela určující. Panoptikum bizarních postav a jejich příběhů se obtížně sleduje už kvůli exotice jejich jmen, jednotlivé postavy se proplétají Salímovým životem a mají důležitý vliv na jeho průběh, ovšem po pár okamžicích své knižní slávy mizí, aby byly připomenuty o desítky a stovky stran později, kdy už si čtenář jen těžko vybavuje, kdože to vlastně byl a co způsobil.

Kapitoly mají téměř konstantní délku (26-32 stran na mém tabletu) a já jsem byl jen málokdy schopen zvládnout více než jednu najednou. Přesto se nedá říct, že bych se do čtení musel vyloženě nutit, zvláště ke konci už se člověk s podivínským Salímem docela sžije a začíná mu rozumět a vciťovat se do jeho myšlenkového světa (že by ta telepatie fungovala až takto?).

Překlad musel být těžkým oříškem, tomu rozumím. Jednu pro mne docela velkou výtku bych k němu měl zejména u osoby babičky hlavního hrdiny, která do každé věty vkládá své "jaksemenuje" - neznám originál, ale podle mého by se v češtině mnohem lépe uplatnilo slovo "jaktoříct", "jaksetojenřekne" nebo něco v tomto duchu, protože o jména se rozhodně nejedná a ve spojitosti s věcmi babiččina vsuvka působí naprosto neústrojně a pro mne tak rušivě, že jsem měl problém její přímou řeč vůbec číst.

Ukázka:

„Není ti divné, jaksemenuje, že ta malá si říká Emeralda? Anglicky, jaksemenuje? Ten chlap mi ty děti zkazí. Nedávej tolik kmínu, jaksemenuje, měl by sis víc hledět vařečky a míň strkat nos do cizích věcí.“

Celkově nejsem bezprostředně po přečtení schopen knihu pořádně ohodnotit. Možná se po čase, až se dojmy usadí a utřídí, budu na knihu dívat jinýma očima. Ovšem nyní ji řadím o hvězdičku níže než Grassovu knihu. A ani té bych pět hvězdiček nedal, takže Rushdiemu dávám hvězdy jen tři. Tím se ovšem asi řadím k literárním barbarům, protože Děti půlnoci získaly mnoho ocenění včetně  Man Bookerovu ceny, dokonce v letech 1993 a 2008 byly zvoleny jako nejlepší kniha oceněná touto cenou po 25 a 40 letech její existence. Takže závěr zní: doporučuji s výhradami.

Kniha Děti půlnoci  vyšla na Knihách iDNES:

http://knihy.idnes.cz/deti-pulnoci-1-1.html

506 stran, cena 199,- Kč, ve formátech ePUB, Mobi a PDF