Byla jsem otrokyní

Recenze e-knihy: Byla jsem otrokyní (na základě skutečného příběhu súdánské dívky Mende Nazer pomáhal při napsání Damien Lewis). Šokující příběh. Ne tím, co autorka prožila, o všech těch hrůzách jsme mnohokrát slyšeli, četli a známe je. Jen jsme si mysleli, že to je historie. Ale není, to se vše děje dál i teď, v třetím tisíciletí.

Těžký život núbijské muslimky

V následujících odstavcích budu psát o ději knihy, ale myslím, že nic převratného potenciálnímu čtenáři neprozradím. Hlavní zápletku vyzradí totiž prolog už na první straně, další děj není tak důležitý z hlediska dějových zvratů, jako je spíše šokující konkrétními detaily a podrobnostmi života malé núbijské otrokyně.

Když pomineme různé prology, epilogy a doslovy, je kniha dělena na tři části podle tří nejdůležitějších částí života hlavní hrdinky, daných jejím věkem i místy, v nichž se postupně ocitá.

V první části núbijské děvčátko Mende žije šťastný život v hliněné chatrči v podhůří núbijských hor v Súdánu. Pro nás je její styl života poměrně dost drsný, málokdo si dokáže představit všechna ta úskalí a strádání takového života, ale Mende je se svými rodiči a sourozenci maximálně šťastná a spokojená. Dokonce se nějak vyrovná i s tak krutými zážitky, jako je ženská obřízka nebo zbytečná úmrtí známých a příbuzných, kteří bez lékařské pomoci umírají z víceméně banálních příčin. Mende se výborně učí a rozhodne se nemocem čelit - plánuje stát se lékařkou.

Jenže ve dvanácti letech přichází zvrat. Vesnici napadnou arabští mudžahedíni, své černé souvěrce částečně povraždí, ženy znásilní a děti ve věku Mende odvlečou do vzdáleného města. Holčičky od osmi let výše cestou znásilní, zničené, poraněné a zlomené je předají člověku, který je odveze do hlavního města Chartúmu a prodá je jako malé otrokyně do arabských domácností - píše se rok 1992. Otrokářství je samozřejmě zakázané, ale kdo by se zajímal o nenápadné holčičky, které nesmějí vycházet z domu svých majitelů, kde od rána do večera zastávají veškeré činnosti, kterým říkáme "práce" - uklízí, vaří, pere, stará se o děti svých pánů. 7 dní v týdnu, 12 měsíců v roce, od rána do noci. Bez dne volna, bez nároku na odpočinek, bez platu. Jí zbytky po své paní, bydlí v komoře bez oken, kde je na noc zamčená. Zlá paní Raháb ji kdykoliv zmlátí, doktora nezavolá ani při ataku malárie.

Znamená Evropa naději?

Nicméně po šesti letech se dospívající Mende stává nepohodlnou. Už není tak tvárná, pro návštěvy není tak neviditelná (hlavně pro muže), není tak jednoduché jako dříve ji fyzickým týráním udržovat poníženou a zlomenou. Takže ji Raháb daruje do Londýna své sestře Hanán, manželce vysoce postaveného úředníka súdánského velvyslanectví. Mende, která prakticky neopustila dům své paní, je už tak smířená se svým postavením, že nedokáže využít ani cesty do jiné země k útěku nebo vymanění z postavení otroka.

A v Londýně vše pokračuje ve starých kolejích, jen fyzického násilí ubylo. Zato ve větším domě s více dětmi přibylo více práce. Počáteční naději na lepší život střídá beznaděj, ze které Mende vidí jen dvě možná východiska - sebevraždu nebo útěk. Nakonec po dvou letech využije souběhu několika příznivých okolností a podaří se jí kontaktovat súdánsko-núbijskou komunitu v Londýně, s jejíž pomocí utíká.

Oproti všemu předchozímu jsou patálie s žádostí o azyl prkotinami. Mende se začleňuje do společnosti, stává se autorkou bestseleru ze svého života (který právě čteme) a i to ji pomůže se získáním azylu. V Súdánu by ji totiž nic příjemného nečekalo. Stává se mezinárodně známou postavou, celebritou a ikonou boje proti novodobému otrokářství.

Ale kdyby kniha skončila útěkem, možná by jí to prospělo. Takto to trochu nastoluje pocit, že vše vždy skončí dobře, zlo je potrestáno a dobro vítězí. Ale ono to tak není. Ze "zlých" postav není potrestán nikdo, ba právě naopak na místo Mende nastupuje v Chartúmu ke zlé Raháb nová dvanáctiletá otrokyňka Nanu. A jí podobných jsou v Súdánu pořád tisíce dívek. I dnes, v roce 2015.

O knize

Jazyk vyprávění se zdá místy poněkud jednoduchý a naivní. Zřejmě to není chyba autorky ani jejího pomocníka Damiena Lewise, dokonce ani překladu do češtiny, jako spíše úmysl, který má přiblížit čtenáři pocity malé holčičky vytržené z kořenů a jistot svého dětství. S rostoucím věkem se nenápadně i vyprávění stává poněkud sofistikovanějším, byť je nadále maskováno udiveným pohledem otrokyně, když se setkává s vnějším světem.

Jak je vidět z komentářů a minirecenzí ke knize, nejen ženy čtou knihu na jeden zátah. Přestože je příběh od počátku jasně daný a umíme si odvodit i šťastný konec, překvapivě často se v komentářích objevuje slovo "napínavý". Asi tomu tak je, ono napětí nespočívá vždy v nečekaných zvratech, ale může pramenit i z pocitu určitého souznění a vcítění se do osudů malé otrokyně. Takže ano, kniha je i napínavá.

Ale pozor na pár drobností. Vezměme si třeba idylické Mendeino dětství. Co třeba právě ta zmiňovaná obřízka? Je zde popsána poměrně přesně a detailně, a to včetně následků v dospělosti. Malá Mende se jí zuřivě brání, dvacetiletá Mende ale odmítá možnost plastické operace, aby ji případný núbijský ženich neodmítl. Skoro to vypadá, že pokud by se vrátila do rodné vesnice, své dcery také této tortuře podrobí (i když to nikde není jednoznačně napsáno). Jakkoliv jsou zde Núbijci prezentováni kladně oproti svým arabským souvěrcům, jistě by šla napsat kniha o obřízce, kde by byli právě těmi největšími záporáky.

Podobně ke zjednodušení svádí pohled na muslimské mudžahedíny a na muslimské súdánské Araby. Vždyť to jsou právě oni, kdo Mende udělali ze života peklo. Ale i když to dnes není populární, ne za vše mohou muslimové. Mende je také muslimka (zůstává muslimkou i v Evropě) a na konci knihy jí přesto tleskáme. To otroctví nevychází z Islámu, ale ze zaostalosti. A ne každý bohatý Súdánec má doma malé otrokyně. Odsuzujme proto mudžahedíny, odsuzujme arabské otrokáře, ale nezevšeobecňujme.

Ukázka:

„A teď poslouchej,“ řekla. „Budeš tu bydlet a pracovat pro mě. Zůstaneš tu do konce života. Rozumíš mi? Teď si můžeš dát trochu čaje. Až ho vypiješ, ukážu ti, co všechno budeš dělat.“

Posadila jsem se k čaji a ona mi začala vysvětlovat, co všechno budu v jejich domě mít na práci. Nejraději bych se schoulila v koutě a rozplynula se do podlahy. Chtělo se mi umřít.

„Mám dvě malé holčičky, o které se budeš starat. Musíš se k nim chovat moc dobře. Budeš uklízet dům a udržovat tu naprostý pořádek. Musíš zametat dvůr a patio před domem.“

Řekla mi, že jim budu prát oblečení a „žehlit“ je. Neměla jsem tušení, co je to žehlička, ale pamatovala jsem si, co mi říkala Asha. A tak jsem jen přikyvovala a na všechno říkala „Ano, paní“.

Když jsem dopila čaj, Raháb rozkázala, abych začala s umýváním nádobí od snídaně. Ukázala mi, jak používat vodovodní kohoutky a saponát a jak vyjmout zátku, aby voda mohla odtéct. Předvedla mi, jak všechno opláchnout a jak odložit na odkapávací plochu. „Jakmile ti jednou něco ukážu,“ dodala, „nebudu to opakovat. Zítra vstaneš a začneš pracovat sama.“

Celkově kniha předčila mé očekávání a mohu ji doporučit.

Kniha Byla jsem otrokyní vyšla na Knihách iDNES:

http://knihy.idnes.cz/byla-jsem-otrokyni-152308.html

312 stran, cena 149,- Kč, pouze ve formátech ePUB a Mobi