Víkend v Nizozemsku

Žádnou zemi nemůžete poznat za víkend, ani když je prodloužený. Natož takovou zemi, jako je Nizozemsko. Ale i za pouhé tři dny můžete zkusit nasát jeho atmosféru a vidět aspoň to nejdůležitější. 

Víkend v Nizozemsku

Ono tři dny jsou málo na samotný Amsterodam nebo Haag, pokud neučiníte (tak jako my) zásadní rozhodnutí, že vynecháte kompletně všechna muzea a obrazárny. Přijdete tak o hodně, raději to ani neříkejte před Nizozemci, nemuseli by vám to odpustit. Vždyť takovou Rembrandtovu Noční hlídku nebo Vermeerovu Dívku s perlou považují za národní poklad, a pokud je při návštěvě Nizozemska vynecháte, tak je téměř urážíte. Ale třeba na ně dojde při dalších návštěvách.

Když jsme se tedy takto rozhodli stát se kulturními barbary, zbude nám čas na zhuštěné poznání více míst, která bychom jinak museli obětovat. Do našeho třídenního itineráře jsme tak dostali Haag, Utrecht, Rotterdam, Delft, větrné mlýny v Kinderdijku a samozřejmě Amsterodam. Vše jen veřejnou dopravou - vlaky a autobusy. Pochopitelně s návraty do hotelu pozdě v noci, ale ono takový Delft nebo Amsterodam je stejně zapotřebí vidět potmě.

Do Nizozemska (tedy nikoliv Holandska nebo Nizozemí) jezdí autobusové linky, vlaky a létá tam několik leteckých linek včetně nízkonákladových. Když plánujete trochu více s předstihem, letadlo nevyjde dráž než autobus - a jste v Amsterodamu za hodinu a čtvrt, kdežto autobusem pojedete celou noc. Jen počítejte s tím, že u nejlevnějších letenek není v ceně zavazadlo do úložného prostoru a rozměry kabinového zavazadla jsou přísně hlídány, proto je lepší měkká taška než třeba kufřík a kolečky, který se často o dva centimetry do kontrolního rámu nevejde a jeho přeprava v úložném prostoru stojí skoro totéž, co celá letenka.

My jsme z osobních důvodů za základnu zvolili Haag (dcera Jana tam studuje na univerzitě v rámci programu Erasmus). Takže po příletu na amsterodamské letiště Schiphol musíme pokračovat vlakem dál. Naštěstí je letiště současně velkou vlakovou stanicí a křižovatkou několika tras, takže k vlaku se sjede přímo z letištní příletové haly krátkým eskalátorem.

Není nic jednoduššího, než systém veřejné dopravy v Nizozemsku. Stačí si přímo v příletové hale u okýnka koupit kartu a nechat si ji nabýt na dostatečnou sumu (kdykoliv si ji můžete na libovolném nádraží či metru v automatu na kreditní karty dobít, při odletu vám nevyčerpanou částku u přepážky zase vrátí, nechají si jen manipulační poplatek). A můžete cestovat vlakem, metrem, MHD ve všech městech, meziměstskými autobusy, tramvajemi atd. Jen mezinárodní rychlíky potřebují dokoupit místenku. Karta se při vstupu na nádraží označí přiložením ke snímači, kterých je všude dost a dost, takže se netvoří fronty. Při výstupu se u stejného snímače odhlásí a na displeji vidíte, kolik jste projeli a kolik na kartě zbývá. V autobusech a tramvajích jsou snímače vždy u všech dveří. Na nástupištích, ve vlacích a v autobusech jsou obrazovky, kde můžete sledovat trasu a připravit se včas na vystoupení. Ve vlacích chodí průvodčí, který kontroluje, zda je karta označena, a zároveň ochotně poradí a pomůže s jakýmkoliv dotazem či problémem. Prostě geniální pro domorodce i turisty.

Železniční síť je neuvěřitelně hustá, intervaly krátké. Vlaky typu Intercity staví jen ve větších městech, Sprinter staví na všech zastávkách (což není překážkou dosažení rychlosti 140 km mezi stanicemi). Koleje nedrncají, vlak se rozjede tak plynule, že si toho ani nevšimnete. Takže my 20 minut po přistání sedíme v pohodlném patrovém vlaku a frčíme do Haagu. Kolem půl šesté večer jsme odlétali z Prahy a o půl deváté vybalujeme na pokoji v hotelu v samém centru Haagu. Paráda.

Nebudu se rozepisovat podrobně o jednotlivých místech, nechám to spíše na fotkách, jinak by to bylo na dlouho. A začneme hned naplno. Přestože jsem byl znalci varovaný, že mám nereálné cestovní plány, nakonec vše stíháme. I návštěvu 4 měst v jednom dni, kterou jsem naplánoval na první den. Z Haagu po deváté ráno vyrážíme vlakem do Utrechtu.

Utrecht

Z Utrechtu zmíním květinové trhy, pomníček Anny Frankové, centrum města s katedrálou a nejvyšší kostelní věží v Nizozemsku (je možné si koupit organizovanou prohlídku s průvodcem a v jejím rámci vystoupit až nahoru), kanály a vafle se sirupem (ty se dají sehnat i jinde a jsou neskutečně dobré).

Celé město je stejně jako ostatní nizozemská města protkáno kanály. Jejich nábřeží láká k procházkám a voyeurskému nakukování do soukromí obyvatel města, kteří bydlí podél kanálů a stejně jako ostatní Nizozemci zásadně nepoužívají záclony a závěsy, takže při toulání po březích kanálů vidíte okny těsně nad úrovní hladiny místní obyvatele, jak z postele v ložnici sledují televizi nebo v obýváku popíjejí kávu a čtou knížku. Zajímavostí je dlažba u jednoho z kanálů, kde je do kočičích hlav vytesána dlouhá báseň - co kostka, to jedno písmeno. Od roku 2004 (jestli jsme správně našli začátek) každou sobotu je přidáno jedno písmeno. Kdo ví, kdy se dozvíme, jak to všechno skončí.

Poznámka: všechny následující fotky jsou rozklikávací na trochu větší formát.

Kostely jsou v Nizozemsku velmi strohé, jejich interiéry slouží často k mnoha světským účelům, pořádají se v nich výstavy nebo dokonce prodejní trhy. Asi jediný kostel s bohatším interiérem stojí právě v Utrechtu v nenápadné uličce kousek od katedrály.

Věnujeme městu asi tři hodiny, koupíme si (kromě zmíněných vaflí) ve fastfoodu k obědu další z typických jídel - kapsalon (zapečená směs všeho možného, základem je kebabové maso, zelenina, sýr a nějaká natrhaná placka). Prý to kdysi vymyslel nějaký kadeřník, holandsky právě kapsalon.

Můžeme pokračovat. Z autobusového stanoviště u vlakového nádraží (strana u divadla Beatrix) odjíždí zhruba co hodinu autobus č. 90 směr Rotterdam, kterým se dá jako jediným spojem dostat do méně známého místa, které si však určitě návštěvu zaslouží, možná více, než některá místa známější.

Kinderdijk

Kinderdijk je oblast kousek od Rotterdamu, kde zůstalo zachováno nejvíce větrných mlýnů na jednom místě pohromadě. Nyní jsou chráněny a hojně navštěvovány turisty místními i cizími. Zážitkem je už cesta autobusem uzoučkými cestami přes nádherné a stylové vesničky (jede se hodinu a půl). To z vlaku neuvidíte.

Do areálu se neplatí žádné vstupné, jen pokud se budete chtít podívat do jednoho z mlýnů, který slouží jako muzeum, nebo když si najmete lodičku na cestu mezi mlýny po kanálech, tak si připlatíte. Fotky řeknou více než slova - škoda, že nebylo hezčí počasí, takže jsou bohužel poněkud šedivější, než bych si přál.

Počítejte zde asi s dvěma hodinami času, pak stejnou linkou č. 90 pokračujte do Rotterdamu.

Rotterdam

Rotterdam jsem měl v itineráři s otazníkem. Přece jen je to spíše průmyslové město, po staletí největší přístav na zemi. Právě kvůli přístavu byl za války vybombardován. Paradoxně to způsobilo jeho poválečný rozvoj a nyní je jedním z nejmodernějších nizozemských měst. Takže nakonec určitě za krátkou prohlídku stojí. Doporučuji přestoupit na metro či vlak a vystoupit ne na centrálním nádraží, ale ve stanici Blaak v samém moderním centru města.

Milovníci historie začnou u katedrály (my jsme zde uvnitř zažili sobotní trhy!), před kterou stojí nejstarší nizozemská socha - místní rodák Erasmus Rotterdamský. Milovníci architektury začnou také v minulosti, byť ne tak vzdálené, u prvního evropského mrakodrapu kousek od přístavu, jmenuje se trochu po americku Bílý dům.

Největšími taháky moderního centra jsou krychlové domy a nová tržnice (letos otevřená, pokud jste Rotterdam navštívili v minulých letech, tak ji znát nebudete).

Krychlové domy tvoří takový zvláštní most nad hlavní třídou. Několik desítek krychlí stojících na špičce tu slouží jednak jako netradiční byty pro milovníky moderny, jednak jako nepříliš drahý hostel pro nekonvenční cestovatele. Jedna krychle je přístupná (za 3 EUR), v recepci vás starší pán pozdraví a poděkuje za návštěvu v mnoha jazycích, i česky. Do kostky je vtěsnán zhruba třípokojový byt s příslušenstvím, nic pro starší lidi, samé schody. V přízemí je pokoj s kompletně zařízenou kuchyní a toaleta, největší střední část kostky zabírá ložnice, pracovna a koupelna, nahoře je vyhlídková odpočívárna nebo malý obýváček.

Tržnice je supermoderní stavba, dlouhý oblouk s prosklenými čely, zvenčí šedý, uvnitř pestře malovaný. V plášti jsou standardní byty - část z okny dovnitř do tržnice. V několika podzemních patrech a na úrovni vstupu je obchodní centrum, zaměřené spíše na tradiční zboží. A jsou tu i toalety (těch jinak moc není, kromě nádraží se prakticky nevyskytují). Po setmění je vnitřní oblouk nasvícen a z tržnice se stává nový symbol města, který dominuje všem pohlednicím z Rotterdamu.

Když pominu vyhlídkovou věž Euromast, tak dalším symbolem je most Erasmus, s lomeným pilířem připomínajícím labutí šíji. Opět hezčí nasvícený, tedy po setmění.

Tím, že se vracíme do Haagu, máme výhodu, můžeme vystoupit na krátkou prohlídku Delftu, městečka s asi nejtypičtěji zachovaným centrem.

Delft

Bohužel je po deváté večerní a nějak se mně nedaří nalézt oporu pro fixaci foťáku k pořízení rozumných nočních fotek, proto přidávám jen dvě. Ale náměstí s radnicí, starobylými domy a jednou katedrálou, stejně jako přilehlé kanály s katedrálou druhou, by stály za víc snímků. Delft je opravdu krásné městečko, náměstí má úžasnou atmosféru. Při procházce kolem kanálů se až lekneme nachýlené věže katedrály, která jakoby se chystala každým okamžikem zavalit kanál a zvědavé turisty.

Pokud bychom se vraceli do Amsterodamu, musíme jen vlakem, ale do Haagu jede i tramvaj, můžeme si vybrat.

Amsterodam

Na Amsterodam je nutné vyčlenit si celý den, a to i přes plánované přeskočení muzeí a galerií. My podle plánu začínáme vyhlídkovou plavbou po kanálech krytou lodí. Na internetu a v infocentru (mapa Amsterodamu za 2,5 EUR) před hlavním nádražím se dají sehnat lístky po zhruba 13 EUR za hodinovou plavbu, ale když člověk vydrží a vyjde před nádraží, tak hned první společnost nabízí stejně dlouhou plavbu jen za 8 EUR. Asi neplatí tu reklamu na internetu a komisi infocentru. Plavbu všichni doporučují jako naprosto nutnou součást návštěvy Amsterodamu. Nás však nijak neuchvátila, prakticky vše a lépe se dá vidět při pěším toulání po uličkách a podél kanálů. Plavba je sice s výkladem, ten však není nijak zvláště zajímavý a navíc ruší děti, které obvykle tvoří podstatnou část pasažérů a výklad je nezajímá, zvláště jeho anglická část. Asi to patří k Amsterodamu, ovšem pokud je vám líto těch peněz, tak o tolik nepřicházíte.

Prohlídka města začíná hned od nádraží rušnou třídou Damrak, takovou obdobou našich Příkopů. Rušná široká ulice plná obchodů s dražším zbožím. Příjemné jsou prodejny sýrů, kde jsou vystaveny velká žlutá kola různých sýrů (asi nejvíce je goudy). Před většinou druhů je talířek se vzorečky, které se mohou zdarma testovat. A u talířku obvykle stojí sklenička s hořčicí, povidly nebo nějakou pálivou omáčkou, Nizozemci totiž sýr jí právě ochucený nějakou pikantní přílohou. Stačí navštívit 3-4 obchody a člověk je po svačině.

Damrak ústí na hlavní náměstí Dam s královským palácem, katedrálou, monumentem obětem války ve tvaru obelisku, muzeem voskových figurín a legendárním hotelem Krasnopolski. Ale atmosféra nijak výrazná není, člověka to neohromí. Z náměstí pokračuje většina návštěvníků města (včetně nás) uličkou Kalverstraat - něco mezi naší Celetnou a Pařížskou, úzká a luxusní nákupní zóna.

Zajímavým odbočením z nákupní zóny do klidnější oblasti je návštěva Begijnhofu v nenápadné uličce vpravo ve směru cesty z náměstí. Seskupení historických budov (prý včetně nejstaršího domu ve městě) zde uzavírá poklidný zatravněný dvůr, takovou oázu tichu ve středu rušného města. Dříve zde žily osamělé neprovdané ženy, které se staraly o staré lidi. Stojí zde i stará kaple a kostel, zajímavé jsou hodně dopředu nachýlené domy kousek za kaplí, kde by člověk měl strach bydlet.

Vycházíme druhým vchodem a před návratem do Kalverstraat ještě u stánku zkoušíme nizozemskou specialitu - syrového sledě s cibulí a okurkou, populární hering. Ryba je trochu nasládlá a v kombinaci s cibulí a okurkou je skvělá, moc si pochutnáme. Ještě si jej dáme později vícekrát, protože to je asi nejchutnější svačinka.

Na konci obchodní zóny začíná vpravo za mostem přes kanál květinový trh. Stojí zato aspoň kousek si projít, i když člověka květiny tak nezajímají. Prodávají se tu totiž i různé suvenýry a zajímavosti, mezi obchůdky naproti stánkům trčícím skoro nad kanál je i několik krámků s magickými houbičkami, zde pochopitelně legálními.

Když se vrátíme zpět na konec Kalverstraat a pokračujeme ulicí zhruba v jejím původním směru, dostaneme se na slavné Rembrandtovo náměstí s mistrovou sochou uprostřed. Rembrandta Nizozemci zbožňují a jeho Noční hlídku detailně znají, proto s nadšením pod sochou obdivují bronzové sochy v životní velikosti, které představují právě seskupení postav z obrazu. Bronz je odolný materiál, takže mezi sochami se klidně dá procházet a různě je osahávat (láká hlavně nastavená ruka centrální postavy velitele hlídky - ač levá, je oblýskaná do zlata, další oblíbenou postavou je bubeník, jehož buben po úderu rukou krásně kovově zní). A v pozadí vidíme první cofeeshop, všechny stoly na předzahrádce obsazené.

Pokračujeme k řece Amstel a slavnému zvedacímu mostu Magere Brug. Chceme ovšem počkat na setmění, až bude nasvícen stovkami žárovek, takže jdeme podél řeky a pak doprava k pivovaru Heineken. Už zdálky vidíme frontu čekající na exkurzi, nás tu však přivádí něco jiného. Abychom ušetřili, našli jsme ještě doma na nějakém místním slevovém serveru akci na návštěvu Amsterodamu včetně zpáteční jízdenky z celého Nizozemska a včetně oběda v jedné ze tří restaurací za 20 EUR. Vzhledem k ceně zpáteční jízdenky 22 EUR se to vyplatí, takže za cenu určitých komplikací při luštění holandštiny a při platbě tuto akci využíváme a teď míříme za pivovar do malé restauračky na oběd. Sendvič s lososovým salátem a džus sice neohromí velikostí, ale jsou velice dobré, moc si pochutnáme.

Pořád je světlo (stmívá se tu asi o hodinu později než u nás), takže ještě pokračujeme do muzejní čtvrti, přestože návštěvy kvůli času neplánujeme (třebaže Van Goghovo muzeum velice láká). Náš cíl zde je originál oblíbeného a kultovního nápisu "I Amsterdam", jehož první tři červená písmena a zbytek bílý tvoří novodobé logo největšího nizozemského města. A také proto jsou zde stovky místních i turistů, kteří skotačí po písmenech s cílem získat co nejhezčí fotku.

Vracíme se k mostu Magere a na tmu počkáme v oblíbeném stejnojmenném baru u skleničky mátového čaje s medem. Stojí to zato. Osvětlený most vypadá pohádkově.

Kolem opery a Rembrandtova domu konečně přicházíme k hlavní atrakci města, Red Light Districtu, čtvrti červených luceren. Kolem nejstaršího kostela Oude Kerk se tu rozprostírá v samém centru města oblast obchodu se sexem - samé "muzea sexu", sexshopy, live-show, cofeeshopy a hlavně výlohy s prostitutkami. Jsme tu trochu brzy, děvčata teprve chodí do práce, takže si zatím skočíme ne večeři.

Život tu začíná až kolem deváté večerní. A nesmí se fotit, člověk by lehce přišel o foťák. Prohlídka čtvrti je určitě vrcholem návštěvy Amsterodamu, taková atmosféra asi není nikde jinde na světě, ani v Hamburku, v Bangkoku ani jinde, každé místo má jiná specifika. Podél dvou kanálů vedou trochu širší chodníky, spojnice jsou většinou uzoučké temné uličky ozářené červenými neony kolem výloh s tančícími ženami v úsporném prádle.

Každá má svůj výklad, který je zároveň dveřmi. Pokojík má jednoduché zařízení - postel, stůl s ručníky, záchod a sprchový kout (zaprvé je to vidět, zadruhé jsem četl Irwingovo Rok vdovou). Když si zákazník dohodne cenu, vejde dovnitř, prostitutka zatáhne závěs a jde se na věc. Pracoviště jsou většinou sdružená od 3 do 6 výloh vedle sebe, někdy mají prostitutky dokonce secvičenou jednoduchou společnou choreografii. Na první pohled to vypadá, že po krajích oblasti jsou holky starší, tlustší a škaredší, snaží se ulovit zákazníka dříve, než dojde k hezčí konkurenci uprostřed. Tam už by se některé holky daly označit za docela pěkné.

Zajímavé je, že místní cestovky nabízejí komentované prohlídky s návštěvou jednoho pokojíku, krátkého rozhovoru s prostitukou, prohlídkou nejzajímavějších a "historických" míst atd. Nějaká skupinky s vykládajícím průvodcem při toulkách uličkami potkáváme.

Odkaz aspoň na fotky na internetu (protože fotit se nesmí, i přiložená fotka je internetová)

Nizozemci říkají, že Amsterodam není Nizozemsko. Je pravda, že jeho rušná atmosféra jej výrazně odlišuje od jiných měst. Určitě stojí za návštěvu, jeden den je minimum, a to i když vynecháte muzea. A dobré je ten den protáhnout do večera a ten strávit prohlídkou Red Light Districtu. Je to normální turistická atrakce a je zajímavá (a naprosto bezpečná) i pro ženy, případně páry. Jen foťák a kameru je bezpečnější schovat. Japonci hojně používají špionážní minikamery v kapsách :-)

Haag

Na hlavní město nám zbývá zhruba půlden, ovšem část už máme průběžně prohlédnutou z cest na nádraží a zpět. Historické centrum kousek od hlavního nádraží je nejhezčí částí poklidného hlavního města. Celé je uzavřeno automobilům, je to jedna velké pěší a cyklo zóna. Úzké uličky s kavárnami a obchody, zasklená pasáž s třemi rameny (napodobující neúspěšně mnohem větší pasáž milánskou), fast foody a hlavně Binnenhof, komplex paláců a budov ze 13. století, od poloviny 15. století bez přerušení sídlo parlamentu.

Binnenhof je velice fotogenický, je přístupný i po setmění, kdy získává úplně magickou atmosféru. Hned vedle stojí tzv. Mauritshuis, sídlo obrazárny s Rembrandtovými a Vermeerovými obrazy. Vermeerova Dívka s perlou je symbolem města a vidíme její reprodukci takřka všude. Ve věžičce na rohu komplexu Binnenhofu směrem k Mauritshuisu má pracovnu nizozemský premiér. Za komplexem bylo vybudováno umělé jezírko s ostrůvkem a vodotryskem, od kterého je nejhezčí pohled na relativně vkusné haagské mrakodrapy kolem hlavního nádraží. Spojení nejstarší a nejnovější části města v jednom pohledu.

Haag tvoří vlastně aglomerace několika měst, jedním z těch pohlcených je Scheveningen, lázeňské městečko na břehu moře (oceánu). Zdejší pláž měl v oblibě Vincent van Gogh (tady mu říkají [Hchohch] se zřetelným zachrochtáním) a často ji maloval. Má svou atmosféru dodnes. Podél široké písečné pláže korzují obyvatelé Haagu prakticky za jakéhokoliv počasí, cesta kolem majáku k dlouhému molu patří k nejoblíbenějším procházkám ve městě.

Při návratu tramvají do centra se vyplatí vystoupit u Paláce Míru, kde sídlí Mezinárodní soudní tribunál. Namísto očekávané moderní budovy ze skla a betonu je palác vlastně takový moderní zámeček (1913) s vysokou věží, který určitě stojí za vidění. Také proto se u něj fotí jedna oficiální delegace za druhou.

Pěšky se pak dá kolem Královského paláce dojít zpět do pěší zóny v centru, jedno rameno pasáže končí u vchodu do Čínské čtvrti plné lampionků a čínských (ale třeba i arabských) bister. Při zachování směru se dojde k dalšímu z haagských nádraží (Haag HS), podchodem se podejdou koleje a tunel vyústí přímo před supermoderním areálem Haagské univerzity. Zejména kulatá centrální budova je nádherná a vevnitř si člověk připadá jako v létajícím talíři.

Jistě by toho bylo v Haagu k vidění více, ale my jsme už nic dalšího nestihli. Vlakem se vracíme na Schiphol a letíme domů.