Jak málo stačí k životu - Dorze

Ráno se všechny děti starší pěti let vydají pro vodu k několik kilometrů vzdálené louži hnědé vody. Muži v produktivním věku jsou větší část roku daleko od domova se svými stády. Ženy podstupují bolestivou obřízku. 

Nikdy se nesetkali s elektrikou, místo doktorů je léčí šamanky. Neumějí číst, psát, počítat, neznají oficiální jazyk své země - domluví se spolu jen v rámci svého kmene. Přesto vypadají na první pohled šťastně. Žijí stále téměř stejným způsobem života, jako žili jejich předci před tisíci let. Jejich zákonem je tradice. Primitivní kmeny v povodí řeky Omo na jihu Etiopie.

Dnes se podíváme k etniku Dorze.

Tak poslední díl seriálu o etiopských primitivních kmenech. A hned začínám nepravdami. Perex a ani předešlá věta v případě Dorzů neplatí. Dorzové už nežijí primitivním způsobem života, znají elektriku, mají školy a nemocnice. Asi je jen jeden důvod, proč o nich psát blog, a to jsou jejich tzv. sloní domy. Ale až tak úplně se Dorzové odbýt nedají.

Dorzové žijí v pohoří Guge, v nadmořské výšce kolem 3.000 metrů nad mořem. Už z toho je zřejmé, že chodí oblečeni, protože přestože jsme na rovníku, ve třech kilometrech je prostě zima. Mají velké vesnice, ve kterých nechybějí školy.

Krátká odbočka:

Jednu školu jsme i neplánovaně navštívili. Při cestě velkou a dlouhou vesnicí jsme si potřebovali odskočit, dokonce by i bylo kde (hlavně pro mne by to nebyl problém, ale co manželka?), neustálá přítomnost několika desítek zvědavých dětí, které se od nás nehnuly ani na krok, nám však pozici výrazně stěžovala. Až se jeden z větších chlapců dovtípil a zeptal se lámanou angličtinou, jestli pochopil správně. Po našem už zoufalém souhlasu ostatní odehnal a zavedl nás na školní toalety v sousedním školním areálu. No, v přírodě za stromem by to bylo lepší, použití školních toalet vyžadovalo trochu osobní odvahy, ale na druhou stranu zase lepší v soukromí než před zraky desítek čumilů, že ano. A právě o škole tvrdil, že do ní chodí ve dvou směnách 3.000 žáků. Tomu se mně nechce věřit, mám pocit, že se o řád spletl a chtěl říct 300, ale trvá na svém. Prý studuje ve městě a zítra právě odjíždí na internát, proto umí trochu anglicky. Dostal 20 birrů (kurz ke koruně 1:1) na učebnice a měl ohromnou radost.

A mají i hospodu, i když se v ní nepije pivo a neříká se jí hospoda, ale tej betoch, po našem tedžhaus, tedy dům, kde se prodává tedž. Tedž je vlastně něco mezi naší medovinou a medovým vínem. Je různě silný, pije se z pohárků připomínajících chemické kádinky. Je velmi zrádný a velmi oblíbený. U jižních etnik je mnohem populárnější než pivo. A tej betochy jsou naprosto hrozné brlohy, které si každý po dvou minutách zamiluje. Už jsem o nich psal v 25. dílu seriálu "Dobré prase všechno spase". Oblíbeným jídlem je "dorzská pizza", chlebová placka kočo z listů nepravého banánovníku enset. Už jsem o ní také psal, tentokrát v dílu 24. Takže dorzské jídlo a pití odložím.

V tedžhausu se sedí i tančí, jak je komu libo (a kolik toho vypil).

Medové víno tedž, připomínající chutí náš burčák, se pije z kádinek.

Příprava dorzské pizzy, drolení řapíku listu z nepravého banánovníku enset.

Placka kočo, dorzská pizza.

Dorzové jsou nejlepší tkalci v Etiopii. Práci mají striktně oddělenou. Ženy se věnují jen naprostému začátku procesu, tedy spřádání vlny. Zbytek je na mužích, kteří tkají pěkné látky různých velikostí a účelů. Sdružují se do družstev (i poměrně velkých), kde pracují podle možností a schopností, od tkaní po prodej a distribuci. A podobně i při tvorbě předmětů z keramiky, další speciality Dorzů.

Ženy spřádají...

... muži tkají. Nikdy naopak.

Ovšem když se v Etiopii řekne Dorze, nikoho nenapadne ani tkaní látek, ani výroba keramiky, ale každý řekne: "Sloní domy." Snad to souvisí s tím tkaním látek, ale Dorzové si pletou i domy (z trávy a listů). A pořádné domy, až sedm metrů vysoké. Nahoře mají dva větrací otvory kryté zástěnkami, dole vchod krytý stříškou. Celkově pak dům vypadá jako sloní hlava, proto sloní domy (i když jsem slyšel i verzi "rybí domy").

Část domu už od země odežrali termiti, proto byl vybudován nový vchod. Bohužel staré formátování blogu fotku otočilo a do starého článku mně neumožní ji opravit. Původní snímek sloního domu zde. 

Jsou tak vysoké, protože v oblasti žijí termiti, kteří dokážou za rok odežrat z domu i několik desítek centimetrů, naštěstí od země, se kterou dům není na pevno spojený, a rovnoměrně, takže domu snížení o sežraný kus nevadí, prostě se trochu sníží. Jen se opraví vchod (proto má obvykle jinou barvu než zbytek domu) a bydlí se dál, dokud se výška domu nedostane pod tři metry, pak se dům opustí a rodina si uplete nový.

V domě je několik sekcí. Vlevo od vchodu jsou postele, dole spí rodiče, na horní palandě děti. Vpravo je oddělený prostor pro kozy a ovce, jejich přítomnost přímo v domě je nanejvýš žádoucí a praktická, protože v noci, kdy je velká zima, pomáhají dům zahřívat. A ještě jeden účel má jejich ohrada. Ženám se nebude líbit. Dorzové občas své ženy zmlátí, hlavně po návratu z tedžové hospody. Ani nepotřebují důvod. A některé ženy to prý berou i jako důkaz neupadávajícího zájmu o sebe od manžela. Když už to ale začíná být za hranou, snaží se žena utéct do ohrady s dobytkem, kde platí právo azylu. Tam za ní manžel prostě nesmí, a kdyby to udělal, tak to bude řešit obecní rada. To se ale nestává.

V zadní části domu je za paravánem sklad, nahoře visí nádoby na přípravu jídla a ještě výše žluklé máslo zabalené do listu ensetu. Kupodivu není špatné, chutná trochu jako gorgonzola. Dal jsem si ke snídani pořádnou porci.

Už z předchozího odstavce je zřejmé, že jsme u Dorzů přenocovali. Pár menších sloních domů různého stáří tu patří mladému rastafariánovi Makonenovi (nebo jeho rodině, nebylo to úplně zřejmé). Nechává v nich přespávat personál, který provozuje jeho malou restauraci. Když přijedou turisti, spí personál v otevřené části restaurace na zemi, zatímco turisté se klepou zimou ve sloních domech. Dokonce je v každém žárovka na drátě, večer je asi na hodinu zapnutý generátor a může se svítit! Proti hmyzu (komáři tu naštěstí kvůli výšce nejsou) leží na zemi nějaké listy a větve, asi to zabírá, kromě blech na jiný hmyz nenarazíme. A my na rozdíl od mnoha kolegů nechytneme ani ty blechy (to nás čeká až později v Lalibele).

Rastafa Makonen a můj syn Jirka

Přenocování ve sloních domech.

Vybavení je skromné, ale na přespání to stačí. Jen ta zima...

Voda kape z jednoho kohoutku na vnější stěně restaurace, záchod je kousek za jednou z chatek. Nejde zavřít, je tam tma, je špinavý, smrdí a měl by se zalít vodou z kbelíku, ovšem voda není. I rastafarián radí chodit na "bushtoilet", tedy za keř, ale ani to není jednoduché, museli bychom jít celkem daleko (myšleno hlavně ženy), takže zůstáváme u suchého místního záchodu.

Večer nám personál rozdělá velký oheň, u kterého předvádí prý dorzské tance, spíše to ovšem připomíná nekoordinované skákání a mávání oštěpem, než skutečný tanec. Zpěv je rozhodně lepší, celkem se postupně sejde možná až ke dvaceti Dorzům, muži, ženy i děti. Ještě tradiční skoky přes laťku drženou nad vatrou (přiživovanou v okamžiku skoku vchrstnutou arekou). Rozlévá se tedž. Mám pocit, že už zpívají více pro sebe, než pro nás. Hlavně když rastafarián vystřihne na kytaru reggae, to je paráda. Ze slušnosti nás požádají o nějakou českou písničku, něco dáme dohromady, ale raději posloucháme.

Milý Dorzo, co ty džíny? Že ty tu tančíš a skáčeš přes oheň jen pro turisty? Ale pravá část publika, ta domorodá, se skvěle baví a nakonec už zpívají jen pro sebe. Baví je to více, než to naše "Okolo Hradce".

Spát jdeme po půlnoci a do vlhkých studených postelí se nám ani moc nechce. Jen sundáme boty, v té zimě sundávat kalhoty ani fleesky určitě nebudeme. Kompletně oblečeni zalézáme pod přikrývky a snažíme se usnout. Daří se jen částečně. Ráno v 5:30 odcházíme k blízkému vodopádu, po návratu rychlá snídaně (já dorzské máslo), a pak nás čeká dlouhý dvanáctihodinový přejezd až do Addis Abeby. 

Typicky dorzská krajina pohoří Guge (ve výšce přes 3.000 m n.m., fotky z našeho krátkého treku k vodopádu, který ale už tak fotogenický není, takže jej nezařazuji) vypadá idylicky, bohužel jsme museli přejít přes čerstvě zorané pole, takže jsme byli špinaví jak ...

Video: etnikum Dorze v čase od 16:30 až do konce videa.

Tímto končí celý dlouhý seriál o jihoetiopských etnikách z povodí řeky Omo, s kterými jsme se spolu potkávali ve dvoutýdenních intervalech skoro tři měsíce. Za vašeho nečekaného zájmu a čtenosti pro tento typ blogů neobvyklé. Děkuji všem čtenářům za zájem a adminům za poutání prakticky všech dílů seriálu v různých rubrikách.

Nebojte, s Etiopií se ještě neloučíme, budou následovat další zajímavá místa této nádherné země.