Jak málo stačí k životu - Konso

Ráno se všechny děti starší pěti let vydají pro vodu k několik kilometrů vzdálené louži hnědé vody. Muži v produktivním věku jsou větší část roku daleko od domova se svými stády. Ženy podstupují bolestivou obřízku. Nikdy se nesetkali s elektrikou, místo doktorů je léčí šamanky. Neumějí číst, psát, počítat, neznají oficiální jazyk své země - domluví se spolu jen v rámci svého kmene. Přesto vypadají na první pohled šťastně. Žijí stále téměř stejným způsobem života, jako žili jejich předci před tisíci let. Jejich zákonem je tradice. Primitivní kmeny v povodí řeky Omo na jihu Etiopie.

Dnes se podíváme k etniku Konso.

Konsové patří k těm větším a civilizovanějším etnikům. Je jich asi čtvrt milionu a centrem oblasti je moderní město Konso. Zajímavé jsou vesnice a pohřební desky waka. Na jejich území se nachází významná přírodní památka s veselým názvem Hoša, u turistů známější jako "Přírodní New York". Zřejmě někomu zvětralé pískovcové věže připomínají mrakodrapy. Jinak samozřejmě skalní město připomíná spíše Bryce kaňon, než jakékoliv město.

Hodně zoomovaný zoborožec Jacksonův na skalním útesu v oblasti Hoša

Konsové jsou zase o stupínek blíže civilizaci v našem slova smyslu, než všechny kmeny z předchozích blogů. Dokonce chodí oblékáni jako ostatní Etiopané z velkých měst a ze severu země, takže dnes fotky zajímavých tváří ani jiných částí těla nebudou. Specialitou tohoto etnika jsou terasovitá políčka s rozvinutou formou pěstování různých zemědělských plodin (a kávy), obklopující jejich vesnice.

A vesnice samotné jsou ještě zajímavější, už svou velikostí a počtem obyvatel. Již se zde objevují i domy s kamennými stěnami, lidé nebydlí společně s dobytkem a dokonce ve vesnici mají velký, patrový obecní dům, takovou radnici. Každá rodina má svůj pozemek důkladně ohraničený trnovým plotem se zdobenými vraty. Uvnitř je dvůr a několik domů - na kůlech kulatá střecha jako částečně otevřená stáj pro domácí dobytek, uzavřený sklad s kamennými stěnami, speciální dům pro kuchyni a obytný dům. A několik keříků kávovníku. Sice všechny stavby kulaté a se střechou spletenou z uschlé trávy, ale už by si člověk dokázal představit, že by se tu dalo bydlet a žít.

V pozadí vykukuje střecha obecního domu, radnice. Džbány na střechách hrají úlohu našich hřebenáčů - kryjí otvor, kterým by jinak zatékalo.

Desková hra hraná po celé Africe.

Každá rodina si pěstuje svoji kávu.

Stáje.

Kuchyně.

Sušený maniok (za syrova je jedovatý).

Samozřejmě pořád vše bez elektriky, vody, kanalizace, septiků a podobně. I když byly snahy dovést aspoň na náves vodu trubkami ze studní, ale to se neosvědčilo, tradice byla silnější a brzy ucpané trubky nikdo nikdy neopravil. Ono to vypadá, že stejně je pro domorodce důležitější kořalka areka než voda. Aspoň tak soudím podle toho, že jsme potkali několik obyvatel s kanystry areky, ale žádného s vodou. Areka je klasická samohonka z ořechů arekové palmy. Chutná přesně tak, jak se od ní očekává - asi jako u nás kdysi tzv. výčepní lihovina (pro pamětníky), tedy bez zvláštní chuti, účelem není pochutnat si, ale dostat do žil nějaký ten alkohol. Někteří z nás přímo z kanystru zkusili (ale na fotce je vidět, že má žena Hanka mezi nimi nebyla - na rozdíl ode mne) a nebylo to špatné - ale ani nijak vynikající. Ještě se s arekou setkáme později u Dorzů a na severu.

Manželka Hanka marně shání odvahu k napití areky. Já si dal i za ni.

Uprostřed vesnice je pamětní monument z dřevěných sloupů. Každých 80 let je vsazen nový sloup (očištěný kmen stromu) a lze tak sledovat historii obce. A na plošině pod památníkem se odehrává i předsvatební zkouška, kdy ženich musí dokázat svou schopnost postarat se o rodinu tím, že přehodí přes ramena a hlavu velký oblý kámen, což není vzhledem k jeho váze a tvaru úplně jednoduché.

Bohužel tu chybí měřítko, ale kámen je skutečně těžký.

Dalším typickým znakem Konsů jsou pohřební desky waka, podobné vyřezávaným totemům. My jsme měli smůlu, kvůli pokaženým autům jsme strávili poměrně dlouhý čas čekáním na opravu jednoho džípu, k velké radosti zejména dětí, pro které jsme byli obrovskou atrakcí. Takže jsme se na klasické pohřebiště nedostali a waky jsme si prohlédli až v muzeu v Addisu (jak tady říkají Addis Abebě).

Při čekání na opravu auta máme dost času prohlédnout si místní verzi autíček pro děti a dětské televize. Vše je vyrobeno z dřevěných špalíčků a destiček. Vesničané se moc často do města nedostanou a tak znají hlavně auta, kterými se u nich občas staví turisté, proto jsou všechna autíčka téže značky jako naše džípy, které právě čest značce zrovna nedělají (ale musím uznat, že mají za sebou hodně náročný týden).

A televize? Dřevěný rámeček s otočnými kolíky po stranách, na kterých je navinutý proužek papíru s příběhem, který se kupředu posouvá točením příslušného kolíčku. Nesmí chybět nápis "plasma". Která pohádka vede? Přece ta o prvním tmavém prezidentovi USA s africkými kořeny. Na většině televizek je Obama s rodinou. A vedle je možné koupit i jeho portrét nakreslený nějakými přírodními pastelkami. To je to pravé naivní umění!

Všimněte si, že rodina amerického prezidenta je naivními umělci z etnika Konso oblečena do etiopských barev :-)