Andělé a démoni

Poslední dobou je populární literární turistika, hodně čtenářů-cestovatelů si neváhá zaletět třeba do Říma jen proto, aby se prošli po místech, která znají z oblíbených knih.

Ani tak nemyslím Quo Vadis, byť Forum Romanum a Koloseum určitě nikdo v Římě nevynechá. Ale i stejnojmenný kostelík (tedy Quo Vadis) na Via Appia Antica je určitě také zajímavým cílem. Právě tady se prchajícímu sv. Petrovi zjevil smutný Ježíš a Petr se ho ptá: "Quo vadis, Domine?", "Kam kráčíš, Pane?". A Ježíš odpovídá, že když už i Petr opouští své ovečky v Římě, musí se vrátit a nechat se znovu ukřižovat. Načež se Petr obrátí a kráčí zpět vstříc jisté smrti (byl také ukřižován, ale hlavou dolů).

Spíše jsem však měl na mysli něco modernějšího, konkrétně Dana Browna a pro návštěvníka Říma takřka povinné Anděly a démony. I když se nechcete zařadit mezi ostatní poutníky po místech z této knihy, stejně se neubráníte a budete si říkat: "Tady ten Langdon nezachránil toho kardinála, protože přišel pozdě." Takže se nebraňme a hleďme místy i Brownovýma očima.

Upozornění: pokud jste Anděly a démony nečetli a chystáte se k tomu, tak si jen prohlédněte obrázky, protože v dalším textu se mluví o zápletkách a mohli byste být ochuzeni o možnost sami zkusit vyřešit některé hádanky (já jsem při první četbě část rébusů vyřešil dříve než Langdon, podobně jako v jeho novějším Infernu).

Stručně pro připomenutí: v knize se řeší spiknutí uprostřed katolické církve (jak typické pro Browna), které provází krutá smrt čtyř unesených kardinálů, horkých kandidátů právě probíhající volby nového papeže. Postupně umírají usmrceni čtyřmi živly - Zemí, Vzduchem, Ohněm a Vodou. Místa jejich skonu jsou spjata s významným středověkým sochařem Berninim, což ovšem musí hlavní hrdina,  profesor náboženské ikonologie a symbolologie na Harvardově univerzitě Robert Langdon, uhodnout z různých náznaků, symbolů, šifer, hádanek a historicko-uměleckých odkazů. Právě na to je naštěstí tím nejsprávnějším odborníkem.

Ovšem přesto se hned na začátku splete. Rafaelovým hrobem z básně nalezené ve Vatikánské knihovně myslí hrobku s jeho ostatky v nejstarším funkčním chrámu světa, v Pantheonu.

Pantheon, chrám všech bohů. Aby staří Římané neurazili některého z bohů, budovali tzv. pantheony, chrámy zasvěcené všem bohům. Římský Pantheon patří k nejstarším dochovaným stavbám tohoto typu, byl vybudován roku 27 př. n. l. Dochoval se i díky tomu, že když jeho správu převzala církev, zasvětila jej Panně Marii pod názvem Kostel Panny Marie na rotundě (podle kruhového tvaru). Všechny tři rozměry budovy jsou stejné – 43,3m. Obrovská kopule je zřejmě první stavbou tohoto typu z betonu, přesto stále drží rekord v průměru kopule (před vatikánským Sv. Petrem a florentským kostelem Santa Maria del Fiore). Nahoře má otvor o průměru 9 metrů, kterým dovnitř prší i sněží. Sníh se pak košťaty mete do kanálů v podlaze. A mimochodem, před Pantheonem stojí uprostřed náměstíčka obelisk. Ještě jich dnes pár uvidíme.

Hrobka Rafaela Santiho a největší kopule světa

Ovšem ukáže se, že Rafaelovou hrobkou není myšleno uložení jeho ostatků, nýbrž jeho dílo, hrobka v chrámu Santa Maria del Popolo na Pizza del Popolo, v kapli Chigi, kterou Rafael Santi navrhl a kde vytvořil slavnou mozaiku Letící smrti na podlaze.

Oválné náměstí je působivé samo o sobě. Na straně směrem do města stojí dva zvenčí téměř identické kostely (byť interiéry se liší) Santa Maria dei Miracoli a Santa Maria in Montesanto, uprostřed císařem Augustem ukradený další egyptský obelisk (v Římě jsou jich snad desítky, možná více, než zbylo v celém Egyptě). A na vnější straně náměstí, u brány Porta del Popolo, kterou dříve poutníci vstupovali do města, je trochu zastrčený právě náš chrám.

Za návštěvu by stál i bez slavné kaple, kterou budeme mít hned za vstupem po levé ruce. U Rafaela ji pro sebe a svého bratra objednal bankéř Agostino Chigi, po němž je nazvaná. Oba bratři tu jsou také uloženi k věčnému spánku. Kostel zdobí Berniniho sochy andělů a (mimo jiné) Caravaggiovy obrazy smrti Sv. Petra a Sv. Pavla v jedné z kaplí (z našeho pohledu vlevo od oltáře). Bohužel jsou nasvíceny jen po vhození jednoeurové mince. Kaple Chigi je také nasvícena časovacím tlačítkem, které však naštěstí funguje i bez úplatku.

Mozaika Letící smrti zaujme na první pohled, kulatý kámen má dokonce vydrolené usazení do dlažby, takže si lehce můžeme představit Langdona, kterak kámen zvedá a nachází kardinála zadušeného hlínou a s vypáleným znakem Země. Pyramidy po stranách kaple (každý z bratrů má svou) připomínají ty z dolarových bankovek - vysoké a štíhlé. Z hnědého leštěného mramoru je vyhotovil Bernini a právě zde tak začíná okružní cesta Římem za jeho dílem.

Další mord je na území Vatikánu, na Svatopetrském náměstí, kde bude o pár set stran později kniha vrcholit. Uprostřed Berniniho (sic!) čtyřřadé elipsovité kolonády (248 dorských sloupů), mimochodem geniální, stojí nepříliš překvapivě další egyptský obelisk (41 metrů vysoký, s relikvií Kristova kříže na vrcholku). Do dlažby zapuštěnou mramorovou desku s Berniniho obrazem foukajícího Západního větru jako andílka s nafouklými tvářemi musíte chvíli hledat (kousek od obelisku). Právě toto místo se pojí (právě spolu s obeliskem) s potupnou smrtí nadějného papežského kandidáta.

Kardinál Langdonovi umírá před očima udušením s vypáleným cejchem Vzduchu.

Další nápověda žene Langdona a jeho společnici zase na opačný konec centra Říma. Čeká je návštěva místa s poněkud lechtivou atmosférou, přestože takto obvykle kostely necharakterizujeme. Interiér kostela Santa Maria della Vittoria je jedním z nejhezčích v Římě, i když zvenku bychom to nehádali. Naprosto nenápadný a strohý kostel, nepříliš velký, stojí na kraji rušné ulice. Ovšem po vstupu budete ohromeni nádhernou výzdobou, na níž se zlatem rozhodně nešetřilo.

Avšak výzdoba není hlavním tahákem chrámu. Tím je totiž další Berniniho dílo, tentokrát sousoší Extáze Svaté Terezy v kapli Cornaro (opět při pohledu od vstupu vlevo od oltáře). Svatá tu prožívá nefalšovaný a neskrývaný orgasmus, dokonce posvěcený jejím zpovědníkem, který v jejím vzrušení rozpoznal extázi z víry v Boha. Poťouchlý a dvojsmyslný úsměv anděla s falickým šípem mířícím na mučednici, pololežící se slastně i bolestně přivřenýma očima a pootevřenými ústy evokuje trochu jiné vysvětlení...

Třetí kardinál zahyne v ohni z navršených kostelních lavic a Oheň má na hrudi také vypálen.

Zajímavé je, že všechny zmínky o kostele se zmiňují o žebračce na schodech u vchodu. I my ji tady potkáváme. Ještě větším překvapením pro nás je, že před kostelem naprosto výjimečně a nečekaně tentokrát nevidíme žádný obelisk.

Poslední kardinál umírá v Kašně čtyř řek na Piazza Navona, takže předem víme, že bude označen cejchem Vody. Piazza Navona, jedno z mála míst, kde je v Římě vyloučen provoz automobilů, takže je zde relativně klidně oproti ostatním místům města. Prý je nejhezčím římským náměstím.

Uprostřed je Berniniho Fontána čtyř řek (1661, řeky reprezentují tehdy známé světadíly – Ganga Asii, Nil Afriku, Dunaj Evropu a Rio de la Plata Ameriku). Proudy vody tryskají z umělého pahorku (pochopitelně s egyptským obeliskem na vrcholku) a z jeho jeskyní, řeky jsou znázorněny jako impozantní mužské sochy. Bůh Rio de la Plata se brání vztyčenou rukou před případným zřícením kopule sousedního Chrámu sv. Anežky (Sant’ Agnese in Agone), který chtěl stavět také Bernini, ale zakázku dostal jeho konkurent Borromini. A Nil alespoň odvrací hlavu. Zato socha Anežky na chrámovém portálu přísahá s rukou na srdce, že není čeho se bát.

Ve skutečnosti je kašna docela mělká, kardinál by musel být připoután hlavou ke dnu a Langdon by se k němu nemusel složitě potápět. Místa vražd prý tvoří na mapě kříž, ale jen velmi přibližný. Prostě ne všem popisům knihy lze věřit doslova. Už třeba to, že se dvojice hlavních hrdinů (ale i padouch, vždy s několikaminutovým náskokem) všude v pohodě dostává mimo otevírací hodiny. Ovšem to Brownovi rádi odpouštíme.

Ještě před divokým finále knihy profesor symbolologie navštíví i Andělský hrad. Původně vlastně mauzoleum císaře Hadriána (117 – 138). Přejmenováno bylo podle archanděla Michaela, který se zde objevil r. 509 a zasunutím meče do pochvy zvěstoval konec morové epidemie, jež tehdy velmi sužovala město. Církev hrad využívala i jako mučírnu a vězení, Giordano Bruno by mohl vyprávět z vlastní zkušenosti. A očekávaná souvislost s Berninim? K hradu se přes Tiberu klene starodávný Andělský most, pojmenovaný současně podle hradu i podle aleje soch andělů, které jsou přisuzovány právě Berninimu, i když není zcela jasné, co je dílo jeho vlastních rukou a na čem se podílel jen koncepčně.

A kniha končí velkolepou a velmi dramatickou scénou před Svatopetrským chrámem, kde je hlavní ničema zastižen mezi sochami nad vstupním portálem chrámu. Kupodivu se tu poměrně bezproblémově můžeme podívat i my. Stačí si koupit lístek na kupoli chrámu a vystoupat schody na střechu. Přímo k sochám se nedostaneme přes mříž, ale prohlédnout si je můžeme pěkně zblízka, byť záda světců nejsou nijak detailně propracována.

Michelangelova Pieta nečekaně v románu žádnou roli nehraje

A když už jsme tady, tak samozřejmě pokračujeme klaustrofobickou chodbou až na ochoz na vrcholku kopule. Chodba vede jejím pláštěm a je jen něco přes půl metru široká, takže čím výše se dostáváme, tím více chodba kopíruje zakřivení kopule a my jdeme čím dále tím více nakřivo nakloněni doprava, pravou rukou se podepíráme o stěnu. A závěrečné metry už absolvujeme po točitém schodišti s visícím středovým provazem na přidržení. Ovšem ten výhled na věčné město stojí zato.

Naštěstí nám jej Langdon zachránil před zničením antihmotou.

Stejná poznámka jako minule: prosím o omluvení kvality zejména nočních focek, jsou focené z ruky bez stativu a podle toho vypadají.