Příznivé podmínky zvětšují

Příznivé podmínky zvětšují - tak je v Malajsii zdůvodňována mimořádné velikost nejen tamní vegetace, ale i v ní a na ní přežívajícího hmyzu. Teplo, vlhko, málo predátorů. Výsledkem jsou půlmetrové strašilky, kobylky, ze kterých jde strach, a brouci velikosti mobilu.

Ale třeba také nádherní motýli. Podívejte na toho fešáka. Bohužel asi vypršely jeho tři dny života, jinak by se člověku spíše vyhnul. Teď už je mu však všechno jedno, z posledních sil přistane na dlani a už z ní neodstartuje. Necháváme ho na zemi čekat na svůj smutný osud.

V pralese jsou hojně rozšířeny mnohonožky. Vůbec si nejsem jistý, zda se řadí mezi hmyz, nebo mezi nějakou odrůdu červů, ale řekl bych, že to nevadí. První snímek je bez měřítka, mnohonožka si leze po placatých vzdušných kořenech pralesního velikána.

A teď přidám měřítko - lidskou ruku (manželčinu):

Ale ne vše je velké, jedno odpoledne při cestě pralesem Taman Negara (ta mnohonožka je také odtamtud) si najdeme zapomenutý zákrut řeky s oblázkovou pláží a vykoupeme se, jsme kompletně zalití potem a ve zdejším vlhku a vedru přijde každé osvěžení vhod. A když na břehu schnu, všimnu si nějakého podivného tvorečka, jak si to rázuje nahoru po mé noze. Vyfotím a raději rychle odstraňuji.

Ono totiž těm potvůrkám se nedá věřit. Třeba taková chlupatice z dalšího obrázku. I místní lidé se k ní chovali s náležitým respektem a brali ji jen opatrně na klacík, aby se jí nedotkli. Ne že by byla jedovatá, ale její dlouhé štětiny se chovají podobně jako jehlice mořského ježka, nebo některé typy kaktusů. Při kontaktu s pokožkou se odlomí mikroskopická část štětinky a zabodne se do kůže. Výsledkem jsou prudké, nepříjemné, bolestivé a obtížně hojitelné záněty.

Když už jsme u toho nebezpečného hmyzu, tak přidám vosy s jejich hnízdem přímo nad hlavami chodců.

Pojďme znovu do pralesa, tentokrát v noci, s místním průvodcem. Bohužel za tropického lijáku, to už k tropům patří. Hmyz je zvyklý, déšť mu nevadí. Vždyť místní pavouci raději ani netkají sítě, jsou to tzv. fighting spiders, bojoví pavouci, loví menší hmyz prudkým výpadem a zakousnutím.

Strašilka je na tom o poznání hůře. Tenká větvička, pod kterou se snaží hrát si na jinou větvičku, ji moc před deštěm nezaštítí. Na fotce, osvětlené baterkami a bleskem, nejsou mimikry tak patrné, strašilka je vidět bezproblémově. Ovšem bez našeho zkušeného průvodce bychom si jí nevšimli, ani kdybychom ji měli rukou odstrčit jako překážející kus keře.

To sklípkan na kmeni stromu je v poho. Hustá listnatá koruna k němu déšť nepustí.

Trochu odbočím od tématu, tedy od hmyzu: na noční cestě za sledováním tropického hmyzu mimo jiné narazíme i na prudce jedovatého hada. Prý se po uštknutí do tří hodin umírá. To nezní moc optimisticky, jsme kus od našich chatek, ke kterým jsme se dostali dvojhodinovou plavbou rychlým motorovým člunem z přístaviště, kam nás přes hodinu vezl autobus... Ale prý si hadi tady blízko turistického resortu na lidi zvykli a koexistují s nimi v míru a pohodě. Co by se ovšem stalo, kdybych neměl baterku a omylem na něj šlápl, na to odpověď nedostávám, jen pokrčení ramen a úsměv.

A ještě jedna odbočka, tentokrát úplně jinam, přesto více k tématu. Obrovskému hmyzu se přizpůsobila i vegetace. Masožravé láčkovky, lovící hlavně hmyz (kromě žabiček a myšiček), jsou také poněkud naddimenzované.

Na zbytek exkurze malajským hmyzem se přesuneme do oblasti vrchoviny Cameron Highlands (už jsme začali těmi láčkovkami). A už nebudeme ve volné přírodě, necháme se pozvat našim domorodým průvodcem Shaukannim do insektária jeho přítele. Za vstupné odpovídající našim třiceti korunám se tu každý může podívat do motýlí zahrady s volně poletujícími krasavci a k desítkám terárií s (h)různým hmyzem, budícím místy až dojem nějakých mutantů. Běžný návštěvník vše sleduje přes sklo, ale my, jako Shaukanniho klienti a přátelé, jsme prominentními hosty a majitel nám většinu exemplářů vytahuje a nechává nás si s těmi potvůrkami (spíše potvorami) trochu pohrát.

A ohromující je už první exemplář brouka, lehce svými rozměry přesahující rozměry mobilů něterých z nás. Jmenuje se prý nějak jako nosorožík třírohý, ale skutečné jméno hledat nebudu. Nejdříve je nám představen jen na kusu dřeva, po mé prosbě nám ho ale majitel půjčí na hraní. 

To u štíra o nic neprosím, tento typ dokáže jedním žahnutím zabít člověka. Majitel ho vytáhne z betonového suchého bazénku za pomocí kovového háčku. A jen velmi opatrně a jen na pár vteřin si ho položí na dlaň, ať máme nějaké měřítko. Pak hned putuje zpět mezi své kolegy (štír, ne majitel, ten pokračuje s námi).

Dostáváme se ke strašilkám, kobylkám, kudlankám a pakobylkám. Odborníci prominou, že nedokážu jednotlivé spécie odlišit, takže budu v pojmenování lehce plavat a možná ctěné čtenáře klamat. Na dalším snímku si myslím, že vidíme pakobylku imitující list.

Následuje kudlanka, která pro změnu imituje také list, ale suchý. Na ruce se jí nelíbilo, že má malý rozhled, nečekaně mrštně se proto manželce přesunula na hlavu, kde byla spokojená. Určitě spokojenější, než manželka.

Znovu jedna pakobylka, tentokrát s placatým hřbetem.

Následuje pár přerostlých kobylek, tedy zde spíše kobyl. Porovnejte délku kobylky s předloktím správce v pozadí.

A teď se podívejte na svou dlaň s nataženými prsty a představte si kobylku, která sahá od pásku hodinek až za konečky prstů, tlustá může být klidně na dva mužské prsty. To je pěkný macek, co?

Na závěr jsem si nechal půlmetrové strašilky. S těmi jsme si užili nejvíce. Jsou totiž strašně akční a svými dlouhými nohami zkoumaly všechny možné otvory našich hlav, včetně nosu a uší. Lezly po nás jak po nějakých stromech nahoru dolů, to už nebylo jen tak nějaké šimrání hmyzích nožiček po obličeji, ale pěkné škrábání. 

poslední foto: Jiří Novotný

Tak, a to je konec. Snad se vám tento přerostlý hmyz líbil. On je totiž tak velký, že s ním nemají problém ani lidé s hmyzí fóbií. I ti, kdo hrůzou ječí nad pavoučkem, si na sebe klidně nechali posadit takové zrůdy a ještě se s nimi mazlili. Kdo by to byl řekl...