Když hvězdy přestaly být bohy (Jaipur Jantar Mantar)

Pan Rudolf Drössler jistě promine parafrázi názvu své knihy. Hvězdy byly bohy po tisíciletí, ale věda je božství zbavila, třeba i prostřednictvím 300 let staré observatoře Jantar Mantar v indickém Jaipuru, která je s pochopitelnými korekcemi dodnes funkční.

Proč se Jaipuru říká Růžové město, je každému hned jasné. Fasády domů na hlavních třídách starého centra mají sice svou charakteristickou barvu poznamenánu patinou věků, ale růžová je stále nepřehlédnutelná. A to i na stavbě nejznámější, Paláci větrů. To, co známe z fotek, vypadá jako obrovská stavba na okraji nějakého náměstí, ve skutečnosti to je jen průčelí jednoho z mnoha paláců podél hlavní cesty s živým provozem. Byť průčelí největší a nejhezčí.

Další překvapení čeká na každého, kdo potěmkinovskou stavbu obejde průchodem v sousedním domě. Průčelí je skutečně jen kulisa, za kterou jsou skryty miniaturní komůrky pro vládcovy manželky, ty z nich pozorovaly cvrkot na ulici, samy neviděny a osvěžovány průvanem balkónků zamřížovaných kamennými ozdobami. Za plochým průčelím šířky právě té komůrky je z opačné strany několik balkónků a nádvoří. A právě odsud většina návštěvníků poprvé uvidí magický soubor staveb s neméně magickým jménem – Jantar Mantar, rozložený na velkorysém prostranství uprostřed parkové zóny. Tři sta let stará astronomická observatoř.

Na horní fotce je vidět, jak je celý Palác větrů uzounký. A na dolní vykukuje observatoř Jantar Mantar, zejména nejvyšší stavba slunečních hodin Samrat Jantar.

Jantar = nástroj, Mantar = vzorec, výpočet, observatoř se tedy jmenuje Nástroj pro výpočty. Vybudoval ji maharadža Jai Singh II. v letech 1727 až 1734. Podobné hvězdárny měl ve všech městech, ve kterých se zdržoval, tedy celkem na dalších čtyřech místech, ta jaipurská je ovšem největší a nejzachovalejší, i proto je zapsána do světového kulturního dědictví organizace UNESCO. Dodnes stojí v takřka nezměněné podobě (byť po velké rekonstrukci z roku 1901) 14 velkých staveb z místního kamene a mramoru a několik dalších malých nástrojů bronzových. Ovšem je třeba si uvědomit, že jedna stavba může být tvořena i rozsáhlým komplexem doplňkových staveb, tak třeba jen zvěrokruhová pozorování se konají skrz pět metrů vysokou trojúhelníkovou stěnu s mramorem obloženými půloblouky stupnic po stranách, která je pro každé znamení samostatná – takže jen zvířetník samotný zahrnuje 12 dílčích staveb. Takže celkem zde stojí staveb mnohem více, než oněch zmiňovaných 14.

Do areálu se vchází kolem záhadných bronzových gongů s hustou sítí geometrických souřadnic, snad nějaké mapy.

Ovšem hned další stavba nikoho nenechá na pochybách, k čemu slouží. Nepřehlédnutelné sluneční hodiny Samrat Jantar jsou nejvyšší stavbou areálu. Pozorovatelna ve tvaru altánku, zastřešená bronzovým baldachýnem, zakončuje špici ukazatele času (gnómonu) o výšce 27 metrů. K altánu vedou schody ukryté pod zábradlím, jehož hrana vrhá stín na mramorové ukazatele času po stranách. Díky gigantickým rozměrům je zajištěna neuvěřitelná přesnost – ubíhající čas můžeme za slunečního svitu sledovat s přesností na 2 vteřiny. Stín se pohybuje rychlostí jeden milimetr za vteřinu, tedy 6 cm za minutu, což lze sledovat pouhým okem a čas tady běží nejen obrazně, ale skutečně viditelně. Má to však jeden háček, nepříliš často zmiňovaný: kvůli vzdálenosti od gnómonu je hrana stínu rozplizlá do asi 3 cm, takže milimetrová přesnost je jen teoretická.  

Na dalších přístrojích lze sledovat leccos, například kromě měření času lze vypočíst zatmění slunce, měsíce i zákryty planet, sledovat hvězdy a oběh Slunce kolem Země, vypočítávat průchod Slunce znameními zvěrokruhu. Mnohá měření jsou staticky nastavena jen pro Jaipur, jiná lze extrapolovat i pro jiná místa podle jejich zeměpisných souřadnic. Dokonce na mne jedna poměrně rozsáhlá stavba zapůsobila až úsměvně. Podle místního průvodce slouží totiž k určení (nebo nedokonavě k průběžnému určování) zeměpisných souřadnic pozorovatelny, tedy Jaipuru. Podle mne stačilo toto měření provést jednou a výsledek si poznamenat, nemusela by být udržována poměrně komplikovaná stavba. Ale areál nesloužil jen suché vědě. Sloužil i k odpočinku, modlitbám a rozjímání. A bylo by škoda něco tak pěkného zničit jen proto, že už svému účelu posloužilo.

Dokonce některé stavby ani neslouží přímo k výpočtům. Jsou zde i různé vyhlídky, odkud bylo možné za hvězdných nocí hledět nejen nad sebe, ale i na práci ostatních badatelů nad okolními přístroji.

Areál je volně přístupný. Ke všem těm zázrakům můžete přistoupit na dosah ruky, ano, i sáhnout si můžete téměř na cokoliv. Jen schodiště s přístupem na vrcholky staveb jsou obvykle turistům zapovězena, takže z výše těch 27 metrů se na areál nepodíváte. Což nevadí, protože jste jej už viděli z Paláce větrů.

Diskutabilní je využití služeb domorodých průvodců, bez nichž nemáte šanci účely staveb a přístrojů uhodnout. Ale i s nimi budete mít potíž, je totiž nutné mít tu správnou slovní zásobu v angličtině a kromě toho se vyznat ve fyzice a astronomii, vždyť si přiznejme, kolik z nás ví i česky, co jsou to například efemeridy, že ano.

Na mramorových ukazatelích a číselnících jsou při pozorném pohledu vidět různé číselníky, souřadnice, sítě, ale i jen obyčejné ozdobné geometrické vzory. Vše mělo být nejen účelné, ale i pěkné.

V těchto dutých polokoulích lze jistě vytušit zařízení na sledování dráhy Slunce. Prázdná, a tím i černá pole zřejmě značí časy a místa zatmění, případně východy a západy Slunce, těžko říct. Jak ale poznáme aktuální stav? Při pozorném pohledu je na fotce vidět drátěný kříž nad výdutí, v místě křížení je upevněn plíšek s otvorem a skrz něj sluneční paprsek označí konkrétní místo na polokouli.

Znamení zvěrokruhu máme tak nějak svázána s naší helénskou historií. Takže jsem si nejdříve myslel, že se nás někdo snaží nachytat. Ale chyba lávky. Nikoliv „už staří Řekové“, ale „už staří Babyloňané“ v druhém tisíciletí před naším letopočtem. A hned jsme doma, tedy v tomto případě v Indii, kam se znalost roční sluneční pouti skrz souhvězdí dostala. Takže i Jai Singh II. se o zodiac zajímal a nechal si postavit soubor zařízení pro sledování průchodu Slunce příslušným souhvězdím. A hezky pro každé znamení zvlášť, už jsem o tom psal výše. Důkaz: tady je mé znamení, tedy Aquarius, Vodnář (tuto fotku fotila má žena Hanka - ukazováček v pravé dolní části jako důkaz (nebo to je jen oprýskaná stěna?) , ostatní fotky jsou mé).

Škoda, že jsme Jantar Mantar navštívili zrovna uprostřed monzunového období. Znamenalo to pro nás šedivou oblohu. A tedy zaprvé nemožnost ověřit si vše závislé na slunečním svitu na vlastní oči, za druhé tak trochu šedivé fotky. Tak je prosím omluvte – pokud jste viděli nějaké jiné, pořízené za krásné modré oblohy, tak se vám určitě líbily více. Ale co nadělám, snad někdy příště.

A na závěr perlička úplně odjinud: nerezavějící železný sloup z 5. století na nádvoří areálu Kutub Mínár s nejvyšším cihlovým minaretem na světě v Dillí. Podle Danikena dílo mimozemských civilizací. Prý bychom ještě dnes nedokázali nic podobného vyrobit. Nevím, nejsem v metalurgii příliš kovaný, ale na mne tedy sloup mimozemsky nepůsobí. Ale určitě je to velmi zajímavý artefakt a stojí zato vidět jej na vlastní oči. On tedy na povrchu trochu rezatý je. Ovšem i tak je úžasné, že i po 1500 letech tady stojí, vydaný na pospas indickým vedrům i prudkým monzunovým průtržím mračen jako němý svědek umění našich předků.