Malá Fatra – jen kopce, nebo už hory?

Kdo prošel hřebenovku Chleb-Grúň, řekne větší kopce. Ale třeba oba Rozsutce jsou hory se vším všudy, s krásou i riziky. 

Na Rozsutce se nejčastěji leze (vidíte? Leze, nikoliv chodí. Jsou to přece jen hory.) ze dvou směrů – od Jánošíkových Horných Dier, respektive od vesnice Zazrivá, nebo od hřebene Grúně, tedy od Chlebu. Obě cesty mají své výhody i nevýhody. Ta první je snad lehčí na výstup, navíc je člověk odpočatý a má dost vody. Ovšem ten sestup z Velkého Rozsutce (1610 m n.m.) je pak dost obtížný. Z druhé strany je výstup na Velký Rozsutec sice mnohem strmější a namáhavější, ale do kopce se na rizikových a obtížných místech stoupá lépe a bezpečněji, než klesá. Ovšem když se vychází z Chlebu, tak se může stát, že po několika hodinách cesty už budete bez vody a kromě jiných nebezpečí bude hrozit i dehydratace.

Velký Rozsutec z Chlebu

A ještě jednou

Teď už jsem mezi Grúněm a Stohem

Já mám před výstupem za sebou právě tu cestu z Chlebu, psal jsem o ní minulý týden. Na horní stanici lanovky jsem si dal kofolu a cestou už stačil vypít skoro vše, co jsem měl, tedy 1,5 litru vody. Spoléhal jsem na pramen v sedle Medziholie, ten je ale vyschlý. Navíc mne začínají trápit kolenní vazy. Čas není špatný, počasí nádherné, takže i když chvíli váhám, zda se nepustit dolů do Štefanové, nakonec se pouštím přímo vzhůru na Velký Rozsutec před sebou.

Cesta je hodně strmá, nejdříve se jde celkem příjemnou kosodřevinou, nahoru nejde skoro nikdo, zato proti mně je celkem živo. Tady už se nejen zdraví, tady se často protijdoucí zastaví a prohodí pár slov. Krátký odpočinek přijde vhod oběma stranám. Já se vydýchám, jim si chvíli oddechnou kolena. Jsou i tací, kteří se snaží od dalšího postupu odradit, třeba šedesátník v plavkách s kapesníkem na hlavě a holí v ruce: „Nechcete si to rozmyslet? Budete litovat, věřte mně. Ještě si na mě vzpomenete, opravdu to nemá význam. Ještě to můžete otočit.“

Sedlo Medziholie. Cesta vede po výrazném hřebínku uprostřed svahu.

Při hodně pozorném pohledu jsou na vrcholku vidět lidé

Po půlhodině chůze kosodřevina končí a začíná skála kombinovaná se sutí. Cestička se kroutí kolem skály, po straně klesá strmě dolů, skalnaté plotny zasypané sutí kloužou naštěstí více těm, kteří jdou (spíše se vezou) dolů. Občas už musí pomoci ruce. Dehydratace se začíná projevovat, dal bych si fit tyčinku, ale mám strach, že vyschlá ústa ji nepozřou. Odpočívám častěji, naštěstí aspoň koleno drží a s cestou do kopce nemá problém 

S přiblížením k vrcholovým partiím přibývá různých pomůcek, žebříků a místy řetězů. Nic těžkého nebo nebezpečného, i když se musí sem tam čekat na uvolnění protijdoucími, kteří mají evidentně problémy mnohem větší. Nejhorší situace je na dohled vrcholu, kde jde výprava asi deseti dvacetiletých, z nichž jedna turistka se na řetězu zasekává a bojí se pohnout. Doslova po centimetrech jí ostatní pomáhají a radí, kam položit nohu, za co se chytit rukou. Rád bych si tu v klidu odpočinul, ale objevuje se další komplikace, nad Tatrú sa blýska, hromy divo bijú, blíží se bouřka. Prozatím jen v dálce blesky a hromy, ale směr je nebezpečný. Čekání na řetěz začíná být napínavé. Bouřku bych na vrcholu určitě zažít nechtěl.

Teď je Medziholie vidět hluboko pode mnou

Není třeba se bát, říímsa je jistěna řetězem

Detail

Konečně se cesta uvolňuje. Unaveně se drápu na vrcholek, celkem to je ze sedla hodina cesty. Ani se moc nezdržuji, blýská se už co pár vteřin, mizím na druhou stranu. Čekají mne dvě a půl hodiny z kopce do Štefanové, koleno nesnesitelně bolí, nohu neohnu a pajdám s nataženou nohou jako zombie. Hlavně rychle co nejníže.

Malý Rozsutec vynechávám, ten je dnes pro mne nedosažitelný. I kdyby nehrozila bouřka, tak to nezvládám, i když jako student jsem stejnou trasu několikrát absolvoval. Dnes jen projdu kolem a spěchám do lesa a hlavně k vodě.

Konečně nahoře

Nakonec vše dobře dopadá. Bouřka se stočila, po další půlhodině přicházím k potoku, kde vypiju 1,5 l vody a další si naberu na zbytek cesty. Ve Štefanové si dám halušky a jsem spokojený. Celkem mám v nohách podle krokoměru asi 35km, převýšení radši nepočítám. Mám toho dost, ale stálo to zato.