Rikšák tvrdí: "This is India!"

Tak odlišný životní styl se vidí málokde. Nemusíte ani chodit po památkách, stačí se dívat kolem sebe. V Indii totiž více než kde jinde platí, že i cesta je cíl.

Ve spojení s Indií se vždy mluví o špíně a smradu. Nemá cenu to popírat. Nicméně když je člověk připravený a přidá špetku tolerance k nezvyklému prostředí, dokáže rychle kulturní šok překonat a sledovat naprosto odlišný životní styl spíše se zájmem, než s nějakým povrchním odsouzením. Nic podobného jsem jinde neviděl, ani v jiných chudých zemích afrických či jihoamerických, ani v okolních zemích stejného kulturního okruhu (Srí Lanka či později navštívený Nepál). Indie je prostě svá. Je to možná dané i větší hustotou obyvatel ve městech a teplým podnebím, které nenutí bezdomovce přesouvat se do slumů, kterými je sice Indie známá, na mé trase jimi však neprojíždím. Mnoho chudých Indů ani ten slum nepotřebuje, žijí zde klidně volně na ulici, někdy si u zdi udělají přístřešek z igelitu vzadu kameny zatíženým na zemi, vpředu na dvou dřevěných kůlech (i v nejhorším slumu se přece spí pod kartonem nebo plechovou střechou, ne pod kusem igelitu). Tady, všem na očích, mají matrace na spaní a kotlík na vaření. To je vše, nic víc nepotřebují, Diogenes by se ve svém sudu styděl za rozmařilost.

New Delhi

New Delhi

Váránasí

Na ulici se opravdu žije. Prodává se zde ovoce, zelenina a místní „fast food“, obvykle smažené pochutinky. Poskytují se tu služby, holiči holí a stříhají před zrcadlem na kmeni stromu a pod jeho větvemi – střechou své provozovny, opraváři kol opravují vsedě na zemi u rušných křižovatek, mezi auty se proplétají prodavači všeho, rikšové po desítkách čekají schouleni na sedátku na rito. Děti si hrají, staří odpočívají. U hydrantů se myje. Kolem spěchají a tlačí se davy lidí, klidně překračují ležící, rukama odstrkují překážející. Tady se na soukromé zóny nehraje, lidé jsou pořád ve fyzickém kontaktu. Objímají se často kolem ramen, ale jen kluci s klukama a holky s holkama, mezipohlavní kontakty na veřejnost nepatří.

Venkovní lazebnictví v hlavním městě Indie, New Delhi

Dopolední siesta v městečku Deeg

Fast food v Jaipuru

Naopak, co se na veřejnosti volně odehrává, je mužské čůrání. Co pár desítek metrů je někde u zdi vykachlíkovaná plocha, někdy doplněná asi metr vysokou zídkou v metrové vzdálenost (ale často ta krycí zídka chybí). Někde je vše svedeno jakoby do kanalizace, jinde je jen chodník přerušen a vše se nechá vsáknout do země – ta je samozřejmě tak nasycena, že nebere, pak je kolem nevoňavá louže a bláto. V chudších čtvrtích i tyto jednoduché pisoáry chybí a jsou zde asi zvykově používána vyhrazená místa na zdech domů, každý muž ví přesně, kam nejblíže zajít. Ženy i děti klidně chodí pár decimetrů za zády konajících mužů a nikdo se nepohoršuje (ani nad veřejným konáním potřeby, ani nad znečišťováním ulic). Okolí záchodků je pochopitelně snadno poznat po čichu.

S velkou potřebou se dělají trochu větší ciráty. Najde se kousek zeleně, nejlépe za nějakým plotem nebo zídkou, případně u vodního toku. S sebou se vezme láhev vody. Tam se vše vykoná, často také přímo na očích veřejnosti. Vynikne to hlavně ve Váránasí, kde turisté z lodiček překvapeni hledí na vystrčené půlky přímo nad posvátnou řeku Gangu, ve které se kousek níže po proudu myjí lidé, vodou kloktají a dokonce ji přímo pijí. Toaletní ani jiný papír se nepoužívá, k očistě slouží levá ruka a právě láhev s vodou. Proto Indové jedí jen pravačkou a levá ruku je nečistá a není slušné ji používat prakticky k žádnému jinému účelu.

Váránasí

Váránasí

A ženy? Ženy nečůrají. Nebo alespoň nejsou vidět. Jen opravdu výjimečně lze zahlédnout trochu diskrétně přidřeplou postavu za keřem, dlouhé sukně poslušně vše skryjí, na první pohled není často ani jasné, o jakou činnost se to právě jedná.

Další zajímavostí je pochopitelně doprava a provoz na silnicích obecně. Vozový park je trochu starší, nejčastější značkou je místní TATA, která navzdory obecnému povědomí nevyrábí jen minivozítka, ale i auta větší, řekněme tak nižší střední třídy. I náklaďáky jsou TATA, i když jsem v Ágře potkal i vojenskou kolonu vozů TATRA, ano ta naše tatrovka česká, tedy moravská. Ještě více než aut je motorek a více než motorek je motorikší ve velkých městech a cyklorikší v menších sídlech (ale jsou i v těch velkoměstech, tam asi ve stejném počtu, jako motorikši). Jezdí se obvykle vlevo, ale jako veškerá pravidla, i toto se bere spíše jako nezávazné doporučení. Semafory jsou jen něco jako barevná hudba, nikdo si jich moc nevšímá. Mezery mezi vozidly jsou maximálně centimetrové (i po stranách), snad povinné je neustálé troubení a blikání. Do křižovatek najíždějí všichni najednou, přednost se řeší až na místě možného střetu, a to právem silnějšího, rychlejšího a hlasitějšího. A všude se do toho motají chodci (přechody neexistují) a krávy, ty mají přednost absolutní. Předjíždí se z obou stran, když to nejde jinak, tak po chodníku mezi lidmi (hlavně rikši). Navzdory oblíbeným představám, že tento systém se obejde bez havárií, to není rozhodně pravda. Všichni jsou otlučení, pravidelně jsem na cestách i dálnicích viděl převrácené náklaďáky, několik nehod potkávám každý den.

Ábhanérí - bohatší rodinka jede na výlet? Spíše za nákupy.

Jediné, co může všude panující chaos trochu zmírnit, jsou policisté a policistky. Požívají tu nečekané autority. Jejich základním vybavením je metrová dřevěná hůl (3 – 4 cm v průměru), kterou se nerozpakují použít. Kdo neposlechne pokyn, hned chytí jednu přes záda a vůbec ho nenapadne se nějak bránit, jen se snaží co nejrychleji dostat z dosahu. Pěknou honičku uvidím ve Fatéhpur Síkrí, kde malý policajt bude honit většího prodejce suvenýrů (netuším, čím se provinil) a mydlit do něj holí hlava nehlava. Možná by nebylo od věci něco podobného zavést i u nás.

Když už jsme u té dopravy: náklaďáky tu jezdí krásně vyzdobené. Každý řidič náklaďáku nebo traktoru si nechá záležet na co nejbarevnějších okrasách, včetně živých květin. Vozy mají prostorné kabiny, kromě sedačky řidiče se tam vejdou i dvě lehátka. To u levého okýnka obvykle okupuje pomocník, který hlídá levou stranu a zastává i funkci „levého blinkru“, dává rukou z okna znamení o odbočení doleva. Vozy jsou popsané nápisy, na zádi mají obvykle varování o ztlumení světel v noci a prosbu o troubení při předjíždění – to aby řidič neztrácel čas koukáním do zrcátka (které stejně často úplně chybí, nebo je aspoň utržené a jen volně visí). „Levého blinkra“ máme vždy vždy v autobusu i my, když zrovna neukazuje změnu směru, tak třeba pomáhá nakládat a vykládat zavazadla, vytahuje při zastávkách schůdky a vůbec se snaží pomáhat. Pan řidič jen sedí, takové pomocné práce jsou pod jeho úroveň.

Na dálnici z New Delhí do Jaipuru má náš autobus defekt, hned zastaví a pomáhá řidič projíždějícího náklaďáku. A Evropany  si nenápadně vyfotí na mobil. Doma bude za borce.

Zvláštní kastou jsou rikšové (teď nemluvím o klasickém kastovním systému).

Motorikšové jsou blázni a k získání motorikši se pravděpodobně musí prokázat papíry na hlavu, naprosto postrádají pud sebezáchovy a neznají slova typu opatrnost, či zodpovědnost. Řítí se se svými vratkými stroji neuvěřitelnou rychlostí přeplněnými ulicemi zácpa nezácpa. Brzdí jen v opravdu kritických situacích, jinak dávají přednost prudké změně směru bez jakéhokoliv varování. Pohrdají chodci a cyklorikšami, možná i pasažéry (určitě aspoň těmi ječícími Evropany). Nejraději jezdí v noci, kdy pro dálková světla protijedoucích vozidel není nic vidět. Do rikši pro 4 pasažéry naloží pasažérů 8 (také jsem tak jednou jel, trčíce kolenem a loktem do strany, kde na ně nebezpečně útočili ostatní účastníci dopravního chaosu). Poznatek: řidítky se dá směr změnit mnohem rychleji, než volantem. Ceny jsou mírné, možná proto tak uhání, aby odchytili dalšího pasažéra (potenciálního sebevraha). Nepřekvapil nápis na jedné z rikši: „This is India“, „To je Indie“.

Naproti tomu cyklorikšové jsou chudáci. Je jich více a panuje větší konkurence. Lidé ze Západu občas trpí pocitem viny, když vidí tu námahu, se kterou se starý sušinka snaží rozpohybovat svůj chatrný starý stroj se dvěma Čechy, z nichž každý váží o polovinu více, než on. Ale když vidíme ten boj o zákazníka, tak se rádi svezeme a výčitky nemáme. Zase dnes bude mít rikša na večeři. Jsme i svědkem zoufalství a skoro bitky, když obsadíme 6 rikší ze 7. Bohužel nemáme zažité spravedlivé postupy a neúmyslně nedodržíme pořadí příjezdu na stand. Cyklorikša, který byl neoprávněně opomenut, teď neví, zda se rozbrečet, nebo se bránit. Naštěstí volí druhou cestu, ovšem konkurent se západního turisty nehodlá vzdát. Vše řeší až policajt s palicí, který poprosí špatně sedící pár o přestup. Teď se chce brečet tomu druhému. Ach jo. Škoda, že nelze napravit všechnu nespravedlnost světa. Tady by se i lidé od nás mohli učit, jak si vážit těžké práce. A že těžká opravdu je. Rikšové mají přes rameno ručník, kterým skoro pořád utírají pot z čela, aby netekl do očí. Záda mají propocena neustále. Přesto se snaží jet ještě ohleduplně a vyhýbat se dírám, která na nepříliš odpružených kolech působí na kostrče zákazníků jako kopance.

Do dvoumístné rikši se bez problémů vejdou i čtyři zákazníci, hlavně aby nepršelo, stříšku blokuje jeden z pasažérů.

A ke koloritu patří samozřejmě krávy. Jsou sice posvátné, to ale navzdory našim představám neznamená, že by se k nim lidé modlili, nebo je měli v nějaké zvláštní úctě. Znamená to jen to, že si jich nevšímají a nechávají je být. Občas někdo na venkově krávu chová a má ji uvázanou, většina jich žije volně a svobodně (kdo je dojí? Těžko říct, nevím). A podle toho vypadají. Vyhublé, žebra by se dala spočítat. Občas s kožní nemocí. Všechny špinavé a se zanícenou zadní částí (jak to jen napsat slušně). Obvykle netečné a rozmazlené svou svobodou, stále hloupé, jako krávy. Toulají se po ulicích, hledají něco k snědku, nepohrdnou papírem ani igelitkou, dobrovolně je nikdo nekrmí. Tak zuboženou si posvátnost nepředstavujeme. Nejsou vychované, respektive jsou vychované k tomu, že je nemusí nic zajímat. Klidně se jich několik postaví doprostřed cesty, klidně i na dvouproudé dálnici přes celou šířku obou pruhů. Řidiči je se stoickým klidem objíždějí třeba po trávě, ale rozhodně se k nim nemodlí a nejsou v posvátném vytržení z toho, že musí svou zběsilost při řízení (Indům vrozenou) na chvíli přerušit. Nenadávají, ani nejásají. Když už nelze ani objet, pomalu se blíží ke skotu, až jej třeba „omylem“ drcnou a i kráva pochopí.

Hlavní ulice Jaipuru (před Palácem větrů)

Totéž na nádraží, oblíbeném místě krav – hodně lidí, hodně papíru, je tady co žrát. Toulají se kolejištěm a přijíždějící vlak musí spustit svou sirénu, aby kráva těsně před ním na poslední chvíli přeskočila akrobaticky zábradlí do vedlejší koleje, kde zrovna náhodou nic nejede. Ale vidím i krávu uvědomělou, která využije plošiny pro invalidy a z druhého nástupiště se vrací na první perón spolu s cestujícími po nadchodu! Mnohem hloupější je ta, která nám chce sežrat batoh, a když jí to nedovolíme, tak se dva metry od nás vyprázdní a utvoří louži o průměru snad 2 metry, která pomalu odtéká kolem nás do kolejiště. Prostě bych posvátnou krávou v Indii být nechtěl, to ty naše se mají lépe. Snad se po vzoru hinduistů v příštím životě neinkarnuji do indického telete. Kdo má špatnou karmu, narodí se jako nižší tvor. Tak doufám, že na tom nebudu tak špatně. Prosím, karmujte, co to dá, abych se nenarodil jako kráva  :-) !

Poznámka: pokud se někomu zdá, že se na Indii a Indy dívám s despektem, tak se plete. Indové nejsou o nic horší, než my. Ani lepší. Jsou jiní. To, co nás šokuje, jim připadá normální. My je třeba pohoršujeme svým používáním levé ruky k čemukoliv - to musí být pro Indy pobuřující. A to nemluvím o hovězím hamburgru. Není třeba je litovat, nemusíme jim ani závidět (i když jejich vnitřní klid semínko závisti zasévá). Berme je jako Indy a my zůstaňme tím, čím jsme. Tak to bude v pořádku, tak to má být.

Neuvěřitelná Indie! Budhův restaurant nabízí burgry.

Pokud ctěné čtenáře zajímá i video, dávám odkaz. Ale jsou tam více památky, než život (i když i ten se tam zahlédne):

http://www.youtube.com/playlist?list=PL058044CB116D4DF8