Dobré prase všechno spase (aneb co se vše dá jíst) IV

Dnes tedy spíše o tom, co se dá také pít. Slyšeli jste už o „cibetkové kávě"? Je to jen praštěný nápad snobských zbohatlíků, nebo na ní něco zvláštního pro skutečné gurmány opravdu je?

Pít se dají různé věci, běžnému Středoevropanovi na první pohled spíše odporné. Třeba Zulu-pivo. Já je zkusil v náhlém ataku ztráty soudnosti a pudu sebezáchovy v jihoafrickém Hluhluwe [šlušluvi]. Obklopen místními Zuly jsem nemohl odmítnout pár nebezpečných loků z otlučeného oslintaného džbánu kolujícího dokola.

S pivem to samozřejmě nemá nic společného. Jde o mírně zkvašený nápoj z obilovin a luštěnin, kterým ke startu procesu kvašení napomohlo jejich rozžvýkání a smíšení se slinami, což je úkol pro zulské ženy a dívky (rozdíl mezi ženou a dívkou je na první pohled zřejmý: dívky jsou oblečeny pouze do krátké sukýnky, od pasu nahoru je zdobí jen korálky - prý proto, aby budoucí ženich nekupoval zajíce v pytli). Chuťově nic moc, nebo ještě lépe: je to prostě odporné.

Nicméně praví gurmáni zcela dobrovolně pijí ještě něco s mnohem tristnější výrobní procedurou. A jsou ochotni za to pořádně zaplatit. Ano, cibetkovou kávu. Dá se už sehnat i u nás, v několika vyhlášených pražských restauracích a kavárnách (o mimopražských nevím, ale určitě se dá objednat i jinde), jedno presso vyjde na několik set, nejnižší cenu jsem viděl nějak kolem 400,- Kč, obvyklejší je ale cena nad 600. Kdo dává přednost pohodlí domova, může si pořídit přes internetový obchod balení 57 gramů za 999,- Kč, v akci občas i kolem sedmi stovek. Světové ceny se pohybují mezi USD300 až USD600 za kilo.

Cibetková káva se samozřejmě nepraží z cibetek, i když její název by podobná zvěrstva mohl evokovat. Ale skutečnost je možná pro citlivější lidi ještě o trochu horší. Cibetka, správně hezky česky ovíječ skvrnitý, je kunovitá šelmička, žijící mimo jiné v Indonésii. A právě ty indonéské mají zvláštní zvyk, šplhají po kávových keřích a nějakým šestým smyslem vyhledají a sežerou ta nejkvalitnější zrnka, dokonce je rozpoznají lépe, než lidští sběrači, kteří do kávových plodů nevidí a řídí se jen jejich vnějším vzhledem. V trávicím traktu cibetky se stráví slupka a kyselé prostředí žaludku pronikne i do zrn, která zbaví hořkých látek. Jinak neporušené zrno vyjde v trusu ven.

Specializovaní sběrači prohledávají les a sbírají válečkovitá lejna (ale fuj!) obalená kávovými zrny. Ta se nechají vyschnout, rozemnou se a získaná zrna (i se zbytky zaschlého trusu) se standardním způsobem vypraží. A cibetková káva je na světě.

A proč si sběrači práci neusnadní a nechovají cibetky ve velkochovech podobných našim drůbežárnám? Protože cibetka je natolik nezávislá, že v zajetí prostě kávu žrát nebude. Nechá se v pohodě chovat v kleci, ale nebude za své uvěznění ještě člověku pomáhat bohatnout.

Já zkusil poprvé cibetkovou kávu na indonéském Bali v jedné kávové farmě. Stále mne na místní poměry nehorázných 30.000 rupií, po přepočtu na koruny to není tak hrozné, něco pod 60 kaček. Kdybych se spokojil s kvalitní balijskou arabikou, mohl jsem ji dostat zadarmo. Ale když už jsem tedy udělal kšeft, byl jsem navíc podarován ještě dalšími pěti šálky: kávou arabikou, kávočajem (směs kávy a čaje), kávou zázvorovou, čajem zázvorovým a čajem z citronové trávy (lemon grass). Kdybych měl seřadit podle chuti, pro mne by bylo pořadí právě opačné - vyhrál čaj z lemon grass, poslední bylo kafe.

A samotná cibetková káva? Nic moc. Pro nás Čechy, kteří si často dají raději výraznější robustu, než jemnější arabiku, je cibetková káva bez té obvyklé kávové hořkosti přece jen trochu nevýrazná. Šálek jsem vypil, nebyl špatný, ale po pár vteřinách už jsem nevěděl, že jsem nějakou kávu pil. A já mám rád tu hořkost silného pressa, kterou cítím v ústech ještě dlouho po vypití horkého šálečku velikosti většího náprstku.

Druhý pokus udělám na Vánoce. Jednu porci jsem si koupil s sebou a schoval na slavnostní příležitost. Stávám se tak typickým snobem. Před tím, co mně chutná, dám přednost tomu, co je dražší. Asi se přestěhuju do Karlových Varů nebo přímo do Moskvy.

P.S. Tentokrát se nebudu zlobit, když mně v diskuzi napíšete, že tento článek je o h...u. Budete mít naprostou pravdu. LON.

Foto: Libor. O. Novotný