Ta mrcha tam sedí a jenom na mě hledí

Návštěva lékařské pohotovosti nepatří k mým oblíbeným kratochvílím. Řadím ji v žebříčku oblíbenosti někam mezi placení daní a povodně. Přesto mne několikrát to neštěstí postihlo, ať už jako pacienta, nebo jako pouhý doprovod.

Asi jsem měl doposud štěstí, protože to vždy dopadlo dobře, takže spíše než odbornost službu konajících lékařů (vždy prvotřídní) mne zaujala občasná bizarnost jejich výroků. Pro zajímavost pár autentických přikládám. No posuďte sami, je to normální?

Zkušenost první, je mně asi tak 6 let a při zběsilém trysku do cukrárny pro zmrzlinu mne bodá včela do kořene jazyka. Doma mně pinzetou vytáhnou žihadlo a jdeme do nemocnice. Tam situaci už jen zkontrolují a s upokojením konstatují: „To jste ani nemuseli chodit. Kdyby to napuchlo, tak už je chlapeček stejně dávno mrtvý."

Synovec, o něco starší, než já při příhodě s včelou, asi 13 let, s kamarády na rybách. Správně, uhodli jste. Kamarádův háček v oku. Nakládám synovce a švagrovou a uháníme na oční. Zákrok se daří, háček vytažen, oko zachráněno, jen švagrová (už tak dost vystresovaná) se dovídá: „Maminko, to si ty děti musíte lépe hlídat, správně bych vás měl hlásit na Městský národní výbor." (bylo to ještě v době Národních výborů a hlásit se muselo skoro vše). Nepochopil jsem. To jako že by měla chodit na ryby s ním a všem okolo stojícím kamarádům nahazovat udice?

Druhý synovec, mnohem později, nevěří doktorům v Anglii, kde právě pracuje (nebo spíše své angličtině), a tak z letiště jedeme přímo na pohotovost s hemoroidem velikosti pingpongového míčku (hrome, jak se anglicky řekne „hemoroid velikost pingpongového míčku?" Hemoroid as table tennis ball?). Anebo raději ne. Tohle téma vynecháme. Nebudeme se rýpat v ... .

Můj syn si v tělocviku narazil palec. Je to zlomené, nebo jen naražené, těžko říct, raději jedeme na roentgen. Paní doktorka zkušeně zoomuje snímky na obrazovce počítače, ale když dojde na zprávu ošetřujícímu lékaři, projeví určitý deficit ve sportovní terminologii: „Jak se to tedy přesně stalo?" „V basketu, při driblingu." „Prosím? Aha, míčem. Víte, já na ty sporty moc nejsem. Napíšeme v tělesné výchově při míčové hře."

A nakonec já sám, osobně. Jeden z prvních jarních dnů, už se probouzejí mouchy, ještě ze zimy otupělé. Utírám nádobí a jedna takové debilní moucha přistane uprostřed ucha. Pamatujete ještě na ty komunistické projevy? „Před pěti lety jsme stáli na pokraji propasti, ale od té doby jsme učinili obrovský krok kupředu!" Tož přesně tak ta moucha. Udělala obrovský krok kupředu. Kdo nezažil, neuvěří. Zlaté motorové zkoušky stíhaček při vojně na letišti. Snažím se otupit to děsné zvíře vodou z vodovodu přímo do ucha, ale moucha je asi dobrý plavec. Jen k bzučení přidává šimrání křídly. Sedám do auta a vyrážím směr nemocnice.

Co vteřinu „Bzz, bzz." Asi jako pověstné kapání vody na vyholenou hlavu při krutém mučení. Mám problém udržet se na cestě - snad to souvisí s centrem rovnováhy v uchu. Úspěšně parkuji na zákazu co nejblíže vchodu a žadoním na ušním o co nejrychlejší pomoc. Sestřička mně evidentně nevěří, zkoumá, zda poněkud nevrávorám a není ze mne cítit alkohol, nakonec volá doktora. Je to profesionál a nehne ani brvou, dokud trubičkou nepohlédne do ucha - to se neudrží, rozchechtá se a volá: „Ta mrška si tam sedí a klidně na mě hledí". Nadějný básník popadne obrovskou stříkačku, sestra podrží umyvadlo pod uchem a moucha za chvíli krauluje v lavórku.

Nebojte se nemocnic, nebojte se pohotovosti. Někdy tam je docela sranda. A při utírání nádobí pozor na zblblé mouchy.