Víkend v Mnichově

Když se řekne Mnichov, vzbudí to ve většině z nás spíše negativní asociace, vybavíme si Mnichovskou dohodu, teror na mnichovské olympiádě, dehonestaci Mnichova bývalým režimem jako sídla "štvavého vysílače" Svobodná Evropa. 

Takže na víkendový pobyt si raději často zvolíme blízké Řezno nebo Norimberk. Ale pozor, to je chyba, protože třeba na mne Mnichov zapůsobil možná i více než obě tato navštěvovanější místa.

Překvapilo mne, jak je Mnichov díky dálnicím blízko. Z Prahy i s přestávkou na oběd čtyři a půl hodiny autem při dodržování rychlosti. Letos (2019) se ještě za německé dálnice neplatí, takže náklady na cestu samotnou tvoří jen pohonné hmoty. Jen pozor při výběru hotelu nebo jiného ubytování: centrum Mnichova je ekologickou zónou se zákazem vjezdu bez speciální nálepky. Takže pokud nejste jejími vlastníky a jedete autem, vybírejte hotel vně této zóny, ideálně na její hranici blízko metra.

https://www.ekologickaznamka.cz/ekologicka-zona-mnichov/

My jsme bydleli v hotelu přímo na třídě oddělující ekologickou zónu od zbytku města, vchod do hotelu asi 50 metrů od stanice metra (tedy U-bahnu) U3 Oberwiesenfeld. Naprosto ideální poloha jednak pro cestu do centra (maximálně 20 minut i s čekáním na spoj), jednak pro pěší návštěvu sousedního Olympijského areálu a BMW Weltu. Zajímavostí hotelu jsou kiosky na on-line check-in, které jsme ale nevyužili, protože jsme měli rezervaci přes bookingový portál a chtěli parkovat v hotelové garáži. Možná by to kiosky zvládli, my jsme se však nechali obsloužit na recepci. Zajímavé bylo to parkování v garážích – závory na vjezdu i výjezdu zablokované v otevřené poloze, garáže poloprázdné, takže když jsem hlásil při check-outu k zaplacení počet nocí s parkováním, tak to bylo jen z vrozené poctivosti a slušnosti.

Když se z Prahy vyrazí ráno (řekněme raději dopoledne), dorazí se do Mnichova v rozumnou dobu, která se dá využít k prvnímu poznávání. My jsme minuli náš hotel a ještě před ubytováním jsme popojeli pár kilometrů k oblíbenému výletnímu místu Mnichovanů, zámku Nymphenburg (parkování zdarma hned před zámkem). 

Hned vstupní hala ohromí, je nečekaně velká a nádherně barokně zdobená. Další interiéry už tak úchvatné nejsou, ale za prohlídku samozřejmě stojí.

Všechny následující fotky se dají rozkliknout do vyššího rozlišení

Český způsob návštěvy památek ve skupinách s průvodcem se ve světě dávno nepraktikuje. Prohlídky jsou až na výjimky individuální, výklad si lze poslechnout z audioguidu (bohužel zápůjčné je relativně drahé, pod €3 jde jen výjimečně). Člověk si tak může zvolit své tempo, někde zůstat déle, jinde trochu přidat do kroku. Pro prohlídku Nymphenburgu optimální.

Za zámkem jsou obrovské zahrady, kde si Mnichované užívají volna, polehávají na trávě, sluní se, odpočívají. V areálu zahrad je několik pavilonů a menších (skoro)zámečků, dají se se speciálním kombinovaným lístkem také navštívit, otázka je, zda to stojí zato. Ale projít si alespoň kousek zahrad s výhledy na zámek je určitě téměř povinné.

Kolem půl páté odpoledne jsme se ubytovali v hotelu a hned pěšky vyrazili do Olympijského areálu, abychom stihli otevírací dobu Olympijského stadionu, kde je v dubnu otevřeno do 18:00 (€3,5). Ostatní místa a atrakce v okolí nejsou omezeny otevírací dobou (resp. jsou otevřeny do půlnoci), takže stadionem se vyplatí začít.

Olympijský stadion a jeho okolí byl dějištěm XX. Olympijských her v roce 1972 a kvůli nim byl vybudován na zelené louce. Je známý svým futuristickým vzhledem, který překvapí i skoro o půl století později. Velká část areálu je zakryta akrylátovou střechou, prý imitující beduínské stany. Je věcí vkusu, jak se komu líbí, já jsem z tohoto řešení nadšený, ale už jsem slyšel i názor, že „to je ten stadion přikrytý kusem hadru“. Stadion sám o sobě je udržovaný v perfektním pořádku, konají se zde různé akce. Jen komentátorská stanoviště jsou v dezolátním stavu. Ohromí výška tribun a počet míst k sezení (kapacita 70.000 diváků). Naproti hlavní tribuně se lehce mine stožár(ek), na kterém plál v roce 1972 olympijský oheň – na dnešní bombastické konstrukce neobvykle skromný.

Kdo má čas a peníze, může si objednat dvě varianty procházky po střeše s průvodcem (zabezpečení horolezeckými úvazky, nic pro ty, kdo se bojí výšek a trpí závratěmi). Krátká varianta po okraji střechy zakončená zip-linem stojí €43 a zřejmě se dá přihlásit i bez předchozí rezervace na internetu (aspoň před koncem otevírací doby tomu tak bylo).

Za stadionem je hospoda, kde se dá najíst (my samozřejmě currywurst a k tomu tuplák piva). S plným žaludkem pak musíme šplhat na kopec s vyhlídkou na areál, ale báli jsme se pořadí otočit, aby nám hospodu mezitím nezavřeli. Kopec radím nevynechat, výhled z něj je trochu jiný než z Olympijské věže a koneckonců je to zadarmo.

Ovšem věž samotnou také doporučuji. Do výšky 291 metrů se samozřejmě dostat nedá, ale i vyhlídka v 186 metrech je lákavá (výtah, vstupné €4, otevřeno do půlnoci). Ony jsou ty vyhlídky vlastně tři: jedna krytá a nad ní dvě otevřené. Výhled je na celé město a jeho okolí včetně zasněžených vrcholků Alp v pozadí. V dálce lze zahlédnout i fotbalovou Allianz Arenu, pod věží areál BMW s muzeem, správní budovou a BMW Weltem, ale hlavně je přímo pod námi samotný Olympijský areál a Olympijská vesnička (s místem zbabělého teroristického útoku na izraelské sportovce).

Přes cestu od věže je další aktivita přístupná celou první polovinu noci – BMW Welt. Sousední muzeum charakteristického tvaru (s logem na střeše, to je ovšem vidět jen z věže) ani mrakodrap administrativního centra už večer otevřené nejsou, ale nevadí. Člověk nemusí být zrovna milovníkem aut, a i tak se mu BMW Welt bude líbit. Je zvenku nasvícen měnícími se barvami, zvláště modrá mu sluší. Snad nejhezčí pohled na prosklenou rozzářenou budovu je z mostu k muzeu na úrovni patra, tak lze mít v pozadí i Olympijskou věž.

Uvnitř je několik desítek (možná i ke stovce) nejnovějších modelů automobilky v luxusní výbavě, naleštěných do blýskava. Každá podznačka má vlastní sekci (např. Cooper Mini nebo Rolls Royce), je zde silné auto v policejních barvách (později uvidíme tři podobná stát zaparkovaná ve městě před policejní stanicí), různé studie. A nejobdivovanější a nejfotografovanější je určitě nákupní taška na kolečkách, opravdové miniauto, které je tak malé, že musí mít zadní kola tak blízko u sebe, že vypadá jako tříkolka. A nastupuje se do něj odklápěcí čelní stěnou.

V noci je přístupné přízemí a první patro s motorkami (na každou se dá sednout, osahat si ji pořádně a vyfotit se na ní), další dvě patra jsou zavřena, takže ani restaurace už nefunguje, ale nevadí. Opravdu stojí za návštěvu, aspoň si to zde projít tam a zpátky.

Hned kousek od vchodu do BMW Weltu je trochu schovaná atrakce, o které se moc často nepíše, skoro nikdo o ní neví a není tedy tolik navštěvovaná – asi úmyslně. Olympijská vesnice, ženská část. Dnes jsou zde studentská koleje ve formě pravidelných bloků s úzkými řadovými domy-pokoji, vždy dvojice studentů tu má k dispozici přízemí a patro. Sice miniaturní, ale jistě v součtu větší než naše obvyklé VŠ koleje. A každý obyvatel má právo si své bydlení podle své úvahy vyzdobit. Takže se zde dá procházet úzkými spojovacími uličkami mezi pavilony, kterých je zde několik desítek, a pozorovat výtvory studentů a výstavky kuriozit v prosklených vitrínách v úrovni pasu. Kupodivu je zde poměrně klid, takže potmě to místy není úplně příjemný pocit, navíc má člověk takový trochu voyeurský pocit nahlížení do cizího soukromí. Nicméně určitě doporučuji aspoň 10 minut si na vesničku vyšetřit.

O kousek dál, ve větších pavilonech, je pak místo tragédie, při které byli zabiti arabskými teroristy izraelští sportovci. Památník obětem (poměrně nenápadný) je kousek dále, až u mostu do Olympijského areálu. Nevím, zda je něco i na původním místě, přímo kolem jsme nešli. Do hotelu se vracíme kolem 23. hodiny, urazili jsme jen po blízkém okolí na pár čtverečních kilometrech celkem 12 km.

Na další den jsme si předem pořídili celodenní lístek na MHD pro malou skupinu do vnitřního města. Tím se myslí skupinka do pěti lidí, platnost lístku je od 00:00 (nebo od okamžiku koupení) do 6:00 dalšího dne. My jsme tři a i tak se nám vyplatí tento lístek jako nejlevnější kombinace (€12,80). Zaplatí se kartou, lístek se vytiskne na tiskárně (teoreticky stačí mít jej uložený v mobilu) a "vedoucí skupiny" musí mít s sebou průkaz se jménem fotkou.

Lístky na MHD: https://ticketshop.mvv-muenchen.de/index.php/tickets

Naše linka U3 vede do samotného centra, na Marienplatz. Vyplatí se tu být včas dopoledne, protože v 11:00 začíná hrát poprvé orloj (podruhé ve 12:00 a prý více už ne, ale nevím, jestli to je pravda). Je třeba najít si včas místo, odkud je dobře vidět, tedy ne přímo pod věží Nové radnice, protože postavy v životní velikosti jsou dost vysoko a od paty věže by nebyly tak dobře vidět. Představení začíná zvonkohrou, pokračuje výjevy ze svatby vévody Viléma V. a Renaty Lotrinské (největší aplaus má závěrečný souboj rytířů na koních, kde jeden je sražen na záda) v horní části, posléze navazuje ve spodní části tanec cechu bednářů a vše končí tradičně kohout, který ovšem ve všeobecném ruchu a lomozu po skončení tance bednářů není takřka slyšet. Celá atrakce trvá skoro 15 minut.

Marienplatz je centrum starého města. Jednu jeho stranu zabírá Nová radnice, relativně nedávno dostavěná, byť v silně historizujícím slohu. Někomu se náměstí líbí, jiní mu vyčítají, že se neumí rozhodnout mezi starobylostí a moderním vzhledem. Mně osobně se docela líbí a má svou určitou atmosféru, právě pro starý Mnichov typickou. Hrají tu muzikanti, restaurace obsluhují hosty pod slunečníky na zahrádkách - asi tu nebude nejlevněji, ale je to jedno, protože stejně neseženete místo.

Dominantou náměstí i radnice je věž s orlojem, pod kterou se dá projít na malé náměstíčko (jsou tu toalety (platba v automatu €0,60), na věž se dá vyjet výtahem (vstup i s výtahem €4). Pokud se neprodávají lístky přímo u vchodu do věže, prodávají se na náměstí vpravo od věže v infocentru (ke vstupence někdy přidají zdarma mapu Mnichova). Vyhlídka na věži je sice o něco nižší než na sousední věži kostela Alter Peter, ale tam se musí po schodech (zato o euro levněji). Z věží je hezký pohled na staré město pod sebou, ale za dobré viditelnosti i na Alpy na obzoru. A z věže radnice se dá vyfotit blízký Dóm - Frauenkirche, jinak utopený v zástavbě, takže ze země se rozumná fotka neudělá.

Ve spodní části náměstí je ještě Stará radnice, kde by prý mělo být možné navštívit interiéry s velkým gotickým sálem, ale my jsme vstup neobjevili, možná byla zavřená. Zato naproti je otevřený holandský sýrový obchod s možností ochutnat desítky druhů sýrů včetně vyzrálých goud.

Okolo Marienplatzu jsou v blízkém pěším dosahu hlavní atrakce starého města, ale já teď trochu odbočím a okolní památky si prohlédneme později v trochu jiném pořadí, zato možná systematičtěji a z hlediska času úsporněji, teď dopoledne jsme na Marienplatz spěchali především kvůli orloji, který se už odpoledne hýbat nebude. Sejdeme tedy před radnicí do metra, počkáme na U6 (jezdí kousek po stejné trase jako U3, kterou jsme přijeli) a odvezeme se na stanici Fröttmaning, odkud je to asi 250 metrů k Allianz Areně, domovskému stadionu Bayernu Mnichov.

Charakteristická stavba stadionu se musí líbit i těm, které sport nezajímá. Dá se objednat několik druhů prohlídek, ovšem ve dnech konání zápasu jen jeden typ a ten je dlouho dopředu vyprodaný. Ovšem i další druhy prohlídek v ostatních dnech se musí objednávat s předstihem, což jsme neudělali a museli jsme si tak návštěvu stadionu odpustit, k naší velké lítosti. Vzhledem k tomu, že stadion stojí hned u příjezdové dálnice z Prahy, lze jeho návštěvu naplánovat hned na příjezd do Mnichova, třeba místo námi navštíveného Nymhenburgu (kdo má raději sport než zámky).

Vstupenky na https://allianz-arena.com/en

Wikipedie

"Švýcarští architekti Herzog & de Meuron vypracovali koncept stadionu s průhlednou samočistící se  fasádou z „polštářů“ z fólie ETFE, osvětlených zevnitř v různých barvách – červená pro Bayern München, modrá pro 1860 München a neutrální bílá. Stavba areálu trvala od podzimu 2002 do konce dubna 2005. Stadion má kapacitu 75 024 diváků při ligových zápasech a 69 344 diváků při mezinárodních kláních. Na ploše 6 500 m2 je návštěvníkům poskytnut kompletní fanouškovský servis – 106 lóží s 1 374 místy k sezení, 3 školky, 2 obchody pro fanoušky a mnohé restaurace, největší evropské parkoviště pro 10 500 aut na 4 patrech, parkoviště pro 350 autobusů." 

Zpět jedeme stejným metrem U6, ale vystoupíme poněkud dříve, než nám radí průvodce a bedekry po městě, abychom si prohlédli jeden velmi specifický a nenápadný památník, většinou mezi doporučenými atrakcemi nezmiňovaný. Svezeme se jen na stanici Universitat na náměstí Geschwister-Scholl-Platz, 2 zastávky před Marienplatzem. Po vystoupení nás nejdříve upoutá kostel se střechou z barevné krytiny, ale kvůli němu tu nejsme. Můžeme ještě popojít kousek zpět a prohlédnout si Vítězný oblouk, Siegestor, i když ani to není náš hlavní cíl.

Oválné náměstí Geschwister-Scholl-Platz obklopují univerzity, je zajímavé nakouknout do některých univerzitních budov a pokochat se důstojnými vstupními schodišti. Ale hlavně před budovou vpravo ve směru příjezdu metra (tedy v západním oblouku náměstí) nesmíme minout na několika místech na zdejší kamenné dlažbě desky (prý bronzové, ale barva tomu moc nenasvědčuje), které věrně imitují listy papíru. Zde totiž gestapo zatýkalo členy protifašistické organizace Weiße Rose, kteří šířili protifašistické letáky. Aby je u nich gestapo nenašlo, odhodili je ve zmatku před budovou, což je nezachránilo a někteří z nich byli následně popraveni.  Zhruba tam, kde dopadly odhozené letáky, leží dnes symbolicky jejich kovové kopie. Myslím, že je docela zajímavé si takto připomenout historii.

Wikipedie

"Bílá růže byla nenásilná protinacistická skupina složená převážně z členů akademické obce Mnichovské univerzity, která v letech 1942 a 1943 v Mnichově rozšiřovala letáky a antifašistická hesla. Odpor Bílé růže proti Hitlerovu režimu byl motivován morálně a křesťansky. Dohromady skupina vytvořila šest letáků poukazujících na zločiny nacismu proti Židům a okupovaným národům, které rozšířila v nákladu celkem přes 15 000 kusů. Tím vybízela Němce, aby si uvědomili závažnost těchto zločinů a projevili odpor vůči diktátorské vládě. Po odhalení činnosti skupiny úřady bylo v roce 1943 popraveno stětím šest jejích hlavních členů."

K další naší zastávce buď můžeme popojet jednu stanici metrem na Odeonsplatz (už si můžeme vybrat U3 i U6) nebo těch pár set metrů přejít pěšky (je zde docela silný provoz a ještě nás nějaké to chození čeká, takže i ta jedna stanice může být výhodná a nemusíme se za tu lenost stydět).

Na Odeonsplatzu začneme u Feldherrnhalle, což je monumentální neoklasicistní lodžie s pomníkem bavorské armády a dvěma lvy. Kdo byl nebo se chystá do Florencie, tak tam uvidí její dvojnici, lépe řečeno o půl tisíciletí starší předchůdkyni Loggia dei Lanzi (někdy též Loggia dei Signori). Další zajímavostí mnichovské lodžie je, že se před ní konají různé demonstrace (my jsme zažili ekologickou), z nichž nejznámější se stala ta z listopadu 1923, kterou vedl Adolf Hitler a byl při ní zraněn Hermann Göring. Hilter byl následně uvězněn a po jeho nástupu k moci se z Feldherrnhalle stalo nacistické poutní místo.

Hned vedle stojí nápadná budova žlutého kostela Theatinerkirche (stejně se jmenuje i ulice pokračující k univerzitám). Opět není příliš propagovaný, ale jeho monumentální, detailně propracovaný sněhobílý interiér ve stylu italského baroka určitě stojí za návštěvu. Jestli vám všechny kostely splývají, pak tento si zapamatujete, protože se liší právě svou bílou výzdobou.

Z východní části Odeonsplatzu se dá vejít do areálu Císařského paláce, kterému se zde říká Residenz. Dá se zde posedět na lavičce na některém z deseti nádvoří, je zde i vstup do rokokového Cuvilliés-divadla z 18. století (vstup €3) - kdo má rád divadla, tak si užije. Červená barva trochu upomíná na La Scalu v Miláně, i když zdejší divadlo je mnohem komornější. Ideální místo na chvíli odpočinku už trochu unaveným nohám.

Pokud bychom kolem lodžie zleva pokračovali dále (nebo od divadla prošli zpět na hlavní ulici), dostaneme se k hlavnímu vstupu do Residenz. Pro mne osobně byly areál a jeho expozice největším mnichovským překvapením. Sice jsem v rámci přípravy četl o návštěvě interiérů a viděl fotky, ale to mne nemohlo překvapit na obrovskou rozlohu a délku prohlídkové trasy. Ta je tak dlouhá, že jsou zde rozcestníky pro unavené návštěvníky, které je nasměrují nejbližší cestou k exitu (myšleno východu). U prvního jsem nechápal - zaplatil jsem si €7, tak chci vidět vše. Po několika hodinách jsem pochopil. I když my osobně jsme neustoupili a prošli vše (místy spíše proběhli). Abych to nějak přiblížil: kdyby se interiéry všech českých a moravských zámků shromáždily do jednoho areálu, tak by to možná dalo představu a velikost mnichovského Residenz. Moc nepřeháním, trasa prochází 130 sály a pokoji! A to jsme vynechali klenotnici, která prý také stojí za prohlídku.

Největší bomby jsou hned na začátku prohlídky, což je dobře, protože návštěvník je ještě čerstvý a může tak obdivovat umělou Grotu (jeskyni) nebo nejhezčí a současně nejstarší sál Antiquarium. Přes nesčetné pokoje a sály se prochází dál a dál, já například vyzvednu kaple Hofkapelle a Reichekapelle, zrcadlově obložené Reiche zimmer, Zelenou galerii a poslední sál Ahnengelerie.

Ukázka pocitů marnosti: z expozice stříbra je možné po schodech seběhnout do Niebelungovských sálů - mám dojem, že kromě nás tam už nikdo ten den nedošel, přesto by všude jinde byly vrcholem prohlídky - desítky místností vyzdobených od podlahy po stropy monumentálními výjevy ve stylu Muchovy Slovanské epopeje, i když zde samozřejmě plné bitev titánů germánských legend. Namísto potřebné nejméně hodiny jsme jim dopřáli asi 5 minut.

Po prohlídce Residenz je nutné občerstvení, my jsme popošli kousek dál přes spodní stranu Marienplatzu (ke kterému jsme se takto nenásilně znovu vrátili) na nejznámější tržiště Viktulienmarkt. Tady jsme si dali u jednoho ze stánků s občerstvením tradiční klobásy s houskou. Jinak se zde kromě občerstvení prodává především ovoce-zelenina-kytky (na jaře převládá chřest), uzeniny a sýry, sladkosti, koření, rukodělné výrobky, perník a sušenky. My jsme se sem ještě vrátili jednou večer, kdy už někteří prodejci začali balit, takže nám k pytlíčku koření za €1 přidal prodavač grátis chlebovou placku v ceně €2,5.

U tržiště a za náměstím Marienplatz najdeme dva kostely, které my jsme ovšem měli zavřené - Alter Peter (už dříve zmíněný pro svou věž s vyhlídkou) a Heiliggeistkirche. Petra večer otevřeli na koncert, takže aspoň dodatečně jsme se do něj podívali. Kousek nad náměstím je mezi domy skrytá jedna z mnichovských dominant - kostel Frauenkirche se svými dvěma věžemi s baňatými, vlašskými helmovými věžemi vysokými 99 metrů (někdy také zkráceně nazývaný Dóm) z 15. století. Interiér je poněkud strohý, důvody pro jeho návštěvu jsou asi 4: je to zadarmo, obrovský krucifix visící od stropu, kenotaf - luxusní falešný náhrobek jednoho z císařů (Ludvíka IV. Bavora) z mramoru s bronzovými sochami a konečně na zemi zachovaná stopa, ke které se váže pověst o čertovi, který se nechal obelstít (chvíle uvěřil, že prý kostel nemá okna - z jednoho místa snad skutečně není žádné vidět).

Posledním kostelem, možná nejhezčím, je Asamkirche, stojící v řadě domů na Sendlinger strasse. Kostel zasvěcený sv. Janu Nepomuckému má čelní fasádu začleněnou do uliční zástavby, i když s obyčejným domem si ji pro její barokní zdobnost nikdo nesplete. Kostel je uvnitř nádherně vyzdoben, pro někoho možná až kýčovitě, bohužel má jen velmi krátkou otevírací dobu, takže kdo si jej nechá nakonec (jako my), může jen nahlédnout téměř neprůhledným sklem ve dveřích nebo se pokochat na internetu.

Do centra starého města se dá vrátit židovskou částí města, moc původních domů se ale nezachovalo. Důvodem pro cestu tímto směrem může být moderní krychlová Ohel Jakob synagogue. Chtělo by se napsat netradiční, ale třeba v Drážďanech mají podobnou.

Nastal čas ne večeři, pro pivaře je povinná návštěva legendární a ikonické pivnice Hofbräuhaus s tradiční atmosférou a živou bavorskou hudbou. Třebaže je zde prý až 2000 míst k sezení, těžko se večer najde místo, musí se vystát ve frontě, což může trvat pěkně dlouho.

My pivaři nejsme, takže jsme jen proběhli ryčným hlukem lokálu a našli si útulnou hospůdku opodál v boční ulici (ve které před policejní služebnou stály tři bavoráky v policejních barvách jak z BMW Weltu). Kupodivu měli ještě volno. Tradiční dotaz: chcete sedět vevnitř u dlouhého stolu a bavit se s ostatními, nebo budete sedět na zahrádce u stolu jen pro vás? Volíme druhou možnost. K jídlu si dáváme skoro jednotně 1/2 schweinshaxe se zelím a knedlem (€15), pivo si poručíme každý jen půllitrové (€4), na tuplák se necítíme. To vepřové koleno je samozřejmě bavorská specialita, ale od našeho se zase tolik chuťově neliší. Knedlíky ve tvaru koule jsou trochu rozblemcané, ale jinak je vše vynikající a sníst celou porci je docela výkon, sedíme nad jídlem určitě přes hodinu. A už i před naší hospodou čeká fronta zájemců o místo.

Celkem jsme druhý den nachodili asi 15 km. Tím náš mnichovský pobyt končí. Ráno pokračujeme dále do Garmich-Partenkirchenu a na Zugspitze, další den pak Innsbruck a Kristallwelten ve Wattenu. Jistě jsme v Mnichově neviděli vše, vynechali jsme třeba všechna muzea a galerie (Alte a Neue Pinakothek), nezajeli jsme ani do blízkého Dachau. Snad tedy někdy příště, vždyť to je vlastně docela blízko.

Fotoalbum z Mnichova

Video (20 minut):

Další blogy na téma "Víkend v ..." jsou k přečtení a prohlédnutí ve stejnojmenné rubrice.