Nekonečné pláně Serengeti, romatika na en-tou

Vstup do Serengeti je ryze formální. Z pár kulatin udělaná brána jak do skautského tábora, jen závora chybí. Na štítu je nápis vítající v Serengeti, je jen naší dobrou vůlí, že bránou opravdu projedeme, stojí uprostřed roviny nad polní cestou bez krajnic, žádné ploty, žádné překážky.

Wikipedia: Národní park Serengeti leží v severní Tanzanii východně od Viktoriina jezera a jedná se o jedno z nejslavnějších a nejrozsáhlejších chráněných území Afriky. Od roku 1981 nechybí na seznamu UNESCO. Jeho rozloha je 14 763 km2. Zdejší krajině dominuje velký počet zvířat, mezi nimiž nechybí pakoně, zebry, žirafy, lvi, gepardi, levharti, hyeny, sloni nebo nosorožci. Krajinu tvoří lávové plató, z kterého vystupují reliéfy sopek, pokryté travnatými savanami. V západní části parku se nachází též galeriovél esy, malá jezera a zřídla s hojností vody. V parku jsou chladné noci a horké dny, rozdíly jsou často více než 15°C. Průměrné denní teploty vzduchu se v parku pohybují mezi 17 a 21°C. Vlhkost vzduchu je 40%, průměrné roční srážky se pohybují kolem 800 mm.

Serengetské pláně vznikly rozlitím řídké lávy, která ztuhla a byla zalita vodami rozlehlého bezodtokového jezera. Tisíce let se usazovaly soli na jeho dně, než je nový výbuch sopky opět zalil lávou. Ta ale byla poréznější a časem se změnila v úrodnou půdu, ovšem o mocnosti jen kolem jednoho metru. Takže stromy se v mělké půdě neudrží, kořeny neprorostou sodnou vrstvou. Klasická Serengeti je tedy travnatá, bez stromů. Jen na okrajích jsou oblasti porostlé i vyšší vegetací, keři a stromy.

Řítíme se dále rovinatou savanou, dostali jsme se už za čelo velké migrace, jedeme neuvěřitelným stádem pakoňů. Na obě strany cesty vidíme ve zdejší ploché krajině desítky kilometrů a celá pastvina je hustě pokryta černými tečkami, čím blíže k nám, tím zřetelnějšími těly pakoňů. Různě hustým nepřetržitým stádem tak jedeme několik hodin. Mezi pakoni jsou i zebry, je jich ale mnohem méně. Pakoně se pokojně pasou, 95% z nich otočených stejným směrem, občas popojdou pár kroků a tím nezadržitelně přesouvají celou tuto živou masu ve směru migrace, tedy v tomto období od Masai Mary do serengetských pastvin.

Cesta stádo dělí úzkým pruhem, který bojácným pakoňům připadá nepříliš bezpečný, když potřebují přejít, čekají na odvážlivce, který skočí na cestu první a své lokální stádo za sebou v úzkém zástupu převede. My zatím trpělivě čekáme. 
 

Wikipedia: Velká migrace. Serengeti NP je známé svým mimořádně velkým počtem různých druhů zvířat a ptáků. Mezipozoruhodné divy přírody patří migrace zvířat, ke které dochází v Serengeti každoročně mezi prosincem a červnem. Obrovská množství zvířat putují za dešti a potravou v kruhu z 300km vzdálené keňské Masai Mary a pokračují přes Serengeti zpět do Keni, kde se kruh uzavírá a koloběh tak pokračuje pořád dokola už tisíce let. Stáda pakoní jsou odhadována na 1,5 milionu kusů zvířat, zeber je odhadováno přes 200.000ks a přes 300.000ks je gazel Thomsonových. Stádo může být i přes 40km dlouhé. Samozřejmě že takhle velká stáda neujdou pozornosti šelem, kterých je v Serengeti dostatek. Součástí migrace jes ynchronizované rození mláďat, kdy se rodí až 50.000 mláďat denně, v průběhu tří týdnů se narodí 400.000 mláďat pakoňů, zeber a antilop. S tím si neporadí ani všechny shromážděné šelmy a příroda si tak zajistila přežití dostatečného množství mláďat, která nahradí zhruba stejný počet kusů zvířat, jež nebezpečnou migraci nepřežijí.

Div přírody: nikde jinde na světě není možné vidět najednou a pohromadě tolik savců. Kam až očí dohlédnou, černá se savana pakoni. Oživlou krajinou jedeme skoro až do oblasti Seronera. Teprve když je holá pláň vystřídána krajinou s občasnými akáciemi a salámovými stromy, stáda zřídnou. Už jsme tak navyklí na pakoně, že jiná zvířata přestáváme vnímat a nebýt řidiče Emanuela (na rozdíl od nápadníka Makové panenky je ten náš černý Emanuel úplně jiná váhová kategorie), nechali bychom si uniknout lví rodinku odpočívající na salámovníku u cesty. 
 

Migrující zvěř následují predátoři, kteří mají uprostřed obrovských stád zlaté časy. Pozbytek roku již tak plná břicha mít nebudou. Ale teď si užívají časů hojnosti a tráví dny odpočinkem před večerním či ranním lovem. A kde by se odpočívalo lépe, než v koruně stromu, s dobrým výhledem, kde příjemně ochlazuje mírný vánek (narozdíl od rozpálené země) a kde neotravují protivné mouchy (a nejen ty obyčejné, ale i nebezpečné tse-tse). Spokojeně tedy pospávají na silnýchv ětvích a náš džíp Land Rover je jim úplně putna.

Druhý den nás čeká celodenní Serengeti. Čím nás asi může překvapit, když už jsme skoro vše viděli v Masai Maře? Uvidíme. Hned za kempem míjíme bůvolce tobi, gazel Thomsonových si ani nevšímáme, žirafy se nám ještě tak neomrzely, tak si na ně necháváme zastavit. 
 

Nejsme moc daleko, když přejíždíme můstek u jezírka, včera jsme zahlédli nějaké hrochy a dnes tam jsou také, navíc u protějšího břehu prospává docela slušný krokodýl.

Našiv čerejší stromoví lvi se asi přesunuli o kousek dál, dnes okupují starý uschlý strom bez listí, kde je vidíme ještě lépe. Březí lvice s naducaným břichem skáče z levé poloviny suché koruny na pravou, tam se usazuje a těžce dýchá s otevřenou tlamou. Připadá nám nervózní, ale Emanuel nás uklidňuje, že se jen chladí v dnešním žáru. Hned se nám zdá mírnější, jen si ji pohladit poplyšově hebké hlavě.

Občas projíždíme zamušeným úsekem, mušky otravují neuvěřitelnýmz působem, jsou jich celá mračna. Když zastavíme, nejsme schopni ani fotit, protože jejich ataky nevydržíme v klidu a pořád se musíme ošívat,nevydržíme ani ten zlomek vteřiny na stisknutí spouště. Jedinou obranou je co nejrychleji ujet jinam. Celkem projedeme nejméně šesti nebo sedmi podobnými úseky, trvá to vždy kolem pěti předlouhých minut. A na jednom úseku obtěžují i tse-tse mouchy.

Kousek od jezírka, pro býložravce v dostatečně bezpečné vzdálenosti, je uprostřed louky mokřina a k ní míříme. Emanuel něco objevil dalekohledem a vypadá natěšeně, asi něco zajímavého. Co jsme ještě neviděli zblízka a v klidu? Gepardy! Tady jsou, a hned čtyři. I když se to nesmí, sveze nás Emanuel až přímo k nim, sice je trochu znervózňujeme, ale nakonec nás vyhodnotí jako neškodné a nenechají se rušit, jen po očku sledují, zda na ně nevymýšlíme nějakou léčku.

Wikipedia: Gepard štíhlý (anglickycheetah, čita) je kočkovitá šelma, proslulá jako nejrychlejší suchozemskézvíře. Na krátké vzdálenosti může běžet rychlostí přes 120 km/h. Hmotnost:38–43 kg, délka: 110–150 cm + 65 – 90 ocas, výška: 79 cm. Gepard se v mnohaohledech liší od typického tělesného schématu kočkovité šelmy, některými znakypřipomíná spíše psovité. Má poměrně malou, kulatou hlavu a dlouhé končetiny iocas. Stavbou těla se podobá chrtům. Známým faktem je, že na rozdíl odvětšiny kočkovitých šelem nemá úplně zatažitelné drápy. Samci jsou větší nežsamice. Srst je zlatohnědá, tváře a břicho bílé. Gepardí kresba sestává zčerných skvrn, čímž se liší od levharta, jehož kresba je tvořena černýmirozetami. Typickým gepardím znakem jsou černé pruhy táhnoucí se z koutku oka ažk tlamě – proto je někdy zoology nazýván „kočka, která pláče.“ Koťata jsouzbarvena nenápadně, zato mají dlouhou světlou hřívu, kterou během dospíváníztrácí. Gepardi jsoustvořeni pro rychlý běh. Mají neobyčejně ohebnou páteř, která při běhu sloužíjako pružina. Gepard se při běhu prakticky nedotýká země, pohybuje se až 7 mdlouhými skoky. Drápy mu slouží jako hřeby treter, společně s hrubými chlupy nachodidlech mu umožňují co nejlepší odraz. Ocas při běhu slouží jako kormidlo aumožňuje manévrování i při vysoké rychlosti. Kořist vyhledávají zrakem. Potomse snaží se připlížit co nejblíže, teprve pak rychle vyrazí. Běh je totižvelice vyčerpávající, gepard se přehřívá a rychle se unavuje. Dokáže běžetrychlostí až 120 km/h, ale asi jen 200 m. Pokud kořist do 10–20 sekundnedostihne, lov vzdává. Přesto je gepard nejúspěšnější samotářský lovec, až 70%jeho loveckých pokusů končí úspěchem. Gepard loví převážně malé kopytníky, jako je gazela Thomsonova, gazela Grantova nebo impala. Příležitostně uloví i zajíce. Po zabití kořisti dlouho odpočívá, teprve pak se snaží zkonzumovat najednou co nejvíce masa. O kořist často přichází, lvi nebo hyeny ho snadno odeženou. Proto se gepard ke své kořisti nikdy nevrací, nikdy také nepojídá mršiny.

Gepardy naše dopolední safari prakticky končí. Slunce je vysoko, v poledním žánru všechna zvířata odpočívají schovaná. Emanuel sice objíždí tzv. kopje, skupiny balvanů tvořící malé pahorky, jejichž stín občas přitahuje zvěř, nic už nenalézáme, přestože krajina nám silně připomíná scenérie z Volání divočiny a kraj lvice Elsy. Nakonec bereme zavděk velkým samcem paviána a agamou na jedné z kopjí. To už jsme ale skoro na dohled od lodge a oběda.

Odpoledne,či spíše k večeru, vyrážíme znovu do přírody. Teď opravdu nečekáme, že by nás mohlo něco překvapit, chceme si užívat projížďky přírodou a nezatěžovat se focením. Člověk míní a Afrika mění – projíždíme okrajem národního parku, kde už mohou růst stromy a keře, krajina tím získává na zajímavosti, tak nějak si každý podvědomě představuje pravou Afriku. Večerní osvětlení k focení přímo vybízí.

Najednou přijíždíme ke skalnatému pahorku, velikostí už vyrostlého z kategorie nízkých kopjí, Emanuel dalekohledem z dálky kontroluje situaci a ukazuje nám hemžení na svahu pahorku. Na plošince pod vrcholem spíše tušíme, než skutečně vidíme několik žlutavých skvrn, které se se zkracující vzdáleností mění ve štíhlá těla lvů. Najednou větší lvi mizí, a když se dostaneme dostatečně blízko, hledí na nás z plošinky párek lvíčat, skoro se nechce věřit, že jsou živá, připomínají spíše plyšáky z hračkářství.

Dospělílvi se zatím přesunuli na vrcholek útesu a tam se vyhřívají v posledních paprscích slunce mířícího nezadržitelně k západnímu obzoru. Jen jedna samice zůstává ve střehu stát na hraně a sleduje situaci pod sebou, má nádherný výhled. Silueta sluncem nasvícené lvice nad šeřící se krajinou vypadá až neskutečně. Celá scéna vypadá jako naaranžovaná. Takto namalovaný obraz by se nebezpečně blížil klasické představě kýče. A to jsme už původně měli schované aparáty. Dlouho se nemůžeme odtrhnout, musíme se však vrátit do setmění. Emanuel otáčí auto a spěchá přímou cestou zpět do kempu.

Ráno vstáváme velmi brzy, ještě před snídaní vyrazíme na místo poblíž lodge, kde budeme pozorovat východ slunce nad savanou. Emanuel tu není poprvé, ví, kam zajet, aby umělecký dojem byl nejvyšší. A nejúžasněji přece působí východ slunce mezi deštníkovými akáciemi. Přijíždíme právě včas, abychom stihli začátek představení. Obzor přechází postupně z temně fialové do jemnějších odstínů až po růžovou, naráz se nečekaně zabarví do oranžova a už se začíná zvedat nad travnatými pláněmi na obzoru obrovská oranžová koule ranního slunce.

Nevíme, zda jásat nebo jen dojatě mlčet. Tak chvíli výskáme a chvíli mlčíme. Úžasné divadlo přírody.

Když se po nějaké půlhodince probereme z transu, vracíme se pomalu na snídani. Nijak nespěcháme, pozorujeme nad krajinou horkovzdušné balony tanzanské vzduchoplavby, balonové safari by nás také lákalo, ale $450 za 90 minut letu nám přijde jako přehnaná částka. A ještě bychom neměli ty úžasné záběry z východu slunce nad Serengeti.

Po cestě před námi si klidně vykračují tři lvi, nedají se rušit a my je ani rušit nechceme. Po chvíli z cesty odbočí do trávy a letícímu balonu věnují přesně stejnou pozornost jako našemu autu. Tedy žádnou.

Vk empu rychle balíme poslední věci, mrkneme na pasoucí se buvoly pod okny pokoje, nasnídáme se a velmi neradi Seroneru opouštíme. Za místní faunu ses námi symbolicky rozloučí bůvolec tobi, čeká nás stejná cesta jako předvčerejšky, jen opačným směrem.

Opět sledujeme nekonečná stáda migrujících pakoňů a zeber, na hranici národního parku prosíme Emanuela o zastavení: jedna z hyen u cesty se dusí, asi jí v krku uvízla kost a nemůže ji vydávit. Buď je březí, nebo přežraná, břicho má pořádně zakulacené. Necháváme ji jejímu osudu a míříme k masajské vesnici za Olduvaií, kde máme slíbenou návštěvu. 

Prosím profesionály o omluvení kvality fotek, která je úměrná mému vybavení a zkušenostem. (Rovněž prosím o další omluvu, nebudu připojený k síti, do diskuze se dostanu až za pár dní.) Video Serengeti: