Kdyby se hypoteticky našla ztracená Jantarová komnata, co se s ní bude dít dál? Bude vrácena na původní místo, když tam ji už dávno nahradila naprosto přesná kopie (zhotovená podle fotografií), tedy vlastně druhý originál?
Asi bych si spíše tipnul, že by byla sestavena na nové lokaci, pravděpodobně v petrohradské Ermitáži. Protože proč něco nahrazovat něčím úplně stejným? Takže nezoufejme nad neúspěchy hledačů pokladů a pojďme se podívat aspoň na zdařilou kopii, estetický dojem bude úplně stejný.
Rusku a pár dnům stráveným v Moskvě a Petrohradu jsem se už věnoval v dřívějších příspěvcích, stejně jako místnímu jídlu. Především moskevské povídání obsahuje podrobnější informace o tom, jak si takovou cestu zařídit a co je před cestou i v jejím průběhu zapotřebí vědět. Na Petrohrad doporučuji rezervovat si trochu delší dobu nejen kvůli většímu množství památek a zajímavostí ve městě, ale hlavně proto, že pro cestovatele jsou takřka povinné dva polo- až celodenní výjezdy do okolí – výlet do Carského Sela (mj. na Jantarovou komnatu) a do Peterhofu (dříve Petrodvorce) na jednu z nejúžasnějších kaskádových fontán na světě. Fontány si necháme na příště a dnes se svezeme vlakem do Carského Sela.
Všechny obrázky je možné rozkliknout do lepšího rozlišení
Cesta
Červenou linkou metra se dostaneme na stanici Puškinskaja, která stojí hned vedle Vitebského nádraží. Nádraží má dvě části, jednu pro cesty po městě a blízkém okolí, druhou pro tzv. příměstské trati – a tato část nás zajímá. U pokladny koupíme bilet do stanice Carskoje Selo, papírová jízdenka obsahuje čárový kód, který nás po přiložení ke snímači pustí přes turniket na nástupiště. Pozor, jízdenku nevyhazovat, jednak ji kontroluje průvodčí ve vlaku, jednak ji budeme potřebovat na východ turniketem v cílové stanici (aby si někdo nekoupil lístek na dvě stanice a nejel jich deset). Systém je dostatečně chytrý, aby si poradil i se zmatkujícími turisty: Google mně napsal čtyři stanice, ale to platí jen pro zrychlený vlak, takže jsme omylem vystoupili v polovině cesty. Turniket nás pustil ven, ale po zjištění omylu bez problémů i zpět do stanice. Tam jsme si půl hodinky počkali na další spoj a dojeli další čtyři zastávky do cílové stanice (celkem tedy 8 zastávek). Vlaky jezdí přes den každých 30 minut, cesta trvá půl hodiny a stojí kolem 100 RBL, tedy 40 Kč.
Vlaky jsou trochu horší než u nás, ale není to žádný horor. Sedí se na lavicích, na každé straně uličky tři místa. Lidé jsou přátelští, klidně se zmáčknou, aby si jich sedlo i více. Zajímavý je vlakový prodej, kdy vlakem procházejí podomní prodejci s různým zbožím, na krku mikrofon s reproduktorem na baterky, a vychvalují a nabízejí své zboží: punčochy, ponožky, domácí potřeby do kuchyně, elektrický pilník na paty, slevové kupóny apod. Kupodivu občas někdo koupí. Prodejci mají koupený lístek a průvodčí je sice zkontrolují, ale jinak je nechají v klidu dělat jejich práci.
V Carském Sele je dobré najít si autobus MHD ke Kateřinskému paláci (Jekatěrinskij dvorec), cesta pěšky trvá skoro půl hodiny a je lepší pozorně sledovat směr, některé chodníky mají zavádějící odbočky (držet se spíše směrem rovně doprava). Směrníky a ukazatele v Rusku opravdu nečekejte. Až se budete blížit, tak už uvidíte zlaté kopule, určitě si palác s ničím nespletete.
Kateřinský palác
V Rusku, zejména v Petrohradu a Moskvě, je hodně překrásných paláců, ale před Kateřinským palácem v Carském Selu musí všechny ostatní blednout závistí, vedle něj totiž každý jiný palác bude vypadat jako pastouška. A i v celosvětovém měřítku se jen těžko hledá trochu důstojnější konkurence, a to jak u exteriéru, tak i u části interiérové. Rusové mají vše v naprostém pořádku, krásně renovované, fasáda jak nová (svěží barvy, ani čtverečný centimetr odloupnuté omítky), zlacené prvky naleštěné a jiskřící odrazy slunce.
Palác navzdory jménu nenechala postavit Kateřina Veliká, ale jeho investorskou byla dcera Petra a Kateřiny Alžběta I., která výstavbou paláce věnovaného své matce pověřila dvorního architekta Rastrelliho (s jeho díly se v Rusku setkáte téměř všude). Ten vybudoval uprostřed velkolepého parku barokní palác s třistametrovým průčelím (!) v bílé a modré barvě, doplněné sloupy, reliéfy, balustrádami a sochami, bohatě zdobené ornamenty jsou pokryty pravým plátkovým zlatem a vyleštěny do zrcadlového lesku. Nad palácovým chrámem se zvedá pět typicky ruských cibulovitých věžiček, jak jinak než zlatých. To vše obklopeno francouzským parkem se vzorně upraveným trávníkem a záhony kytic a jehličnanů, mezi kterými vedou antukově červené chodníčky.
První vstupné se platí už při vstupu do zahrad, jinudy se k paláci dostat nedá. Stejně tak si nemůžete objednat jen vstup do Jantarové komnaty – její prohlídka je součástí celkové vstupenky do paláce v ceně asi 500 rublů (200 Kč). Ale výjimečně to není ke škodě věci, protože neprohlédnout si palác by byla nenapravitelná škoda. Pro mne osobně dokonce Jantarová komnata ani není vrcholem prohlídkové trasy, protože ještě mnohem více na mne zapůsobil Velký sál, jeden z největších v Evropě a na světě.
Tradičně se poněkud více nachodíte už před prohlídkou, protože pokladny, šatny (batohy a tašky se musí odložit) a samotný vstup do expozice jsou důmyslně rozhozeny po přízemí tak, aby návštěvníci absolvovali trochu delší rozcvičení a neměli příliš ztuhlé svaly, prostě jako všude jinde v Rusku. Můžete si půjčit elektronické průvodce, přidat se k nějaké skupině s průvodcem nebo si chodit sami. Tento systém je v Rusku obvyklý a myslím, že tady se máme hodně co učit. Každý si prostě vybere, co mu nejvíce vyhovuje, je to geniálně jednoduché.
Už vstup do první místnosti ohromí. Všude zlato, zrcadla, látkové tapety – prostě tradiční barokní kudrlinkový luxus. Sice plno lidí, průvodcované výpravy překážejí, ale ohromující podívaná. A hned jako druhá místnost v pořadí už zmíněný Velký sál, ta nejkýčovitější barokní nádhera, jakou si umíte (či spíše neumíte) představit. Většina návštěvníků zůstane stát ohromeně ve dveřích a speciálně vycvičené děžůrné je musejí postrkávat dovnitř, aby neblokovali provoz.
Celým palácem se pak prochází jedna nádherná místnost za druhou, můžete se kdekoliv zastavit a poslechnout si výklad, všude se bez problémů může fotit a natáčet. Jen zhruba uprostřed před vstupem do slavné Jantarové komnaty uvaděčky slušně upozorní, že to je jediná místnost, kde se fotit nesmí.
Jantarová komnata
Legendární jantarová komnata je místnost s plochou stěn asi 100 metrů čtverečných, vyzdobená jantarem, zlatem a zrcadly (definitivní podobu jí dal? Kdo jiný než Rastrelli). Originál pocházel vlastně už z doby Petra Velikého, zakladatele Petrohradu, byť v poněkud menším provedení. Petr jej vyměnil s původním vlastníkem, pruským králem, za oddíl gardistů. Rastrelli pak komnatu instaloval do Kateřinského paláce a rozšířil zhruba do dnešní podoby. Ovšem originál Němci za druhé světové války odvezli do Královce, kde se koncem války ztratil. Proto byla podle fotodokumentace vyrobena co nejpřesnější kopie, kterou od roku 2003 (tedy od třístých narozenin Petrohradu) můžeme vidět na původním místě dodnes.
Jantarová komnata má trochu smůlu, že je umístěna v konkurenci Velkého sálu a dalších zámeckých komnat, v jejichž zlatém lesku skoro zaniká. Je to samozřejmě obdivuhodné dílo, ale pro mne byla po velkém očekávání trochu zklamáním. Jak píši výše, nesmí se uvnitř komnaty fotit, nikdo ale nic nenamítal proti fotkám z vedlejších pokojů, takže aspoň pro hrubou představu dvě fotky zpoza dveří můžu přiložit.
Park
Obdivuhodný je ovšem i celý okolní park, počínaje Cameronovou lodžií, vyhlídkovým altánem manýristicky napodobujícím antické chrámy (je odsud nejhezčí výhled na samotný palác), přes různé další altány, turecké lázně a jezírka až po místní Ermitáž, zde ovšem ve formě barokního pavilonu.
My jsme návštěvě Carského Sela věnovali asi 5-6 hodin čistého času (tedy bez cesty) a park jsme prošli tak z jedné čtvrtiny. Ale stačili jsme i poobědvat výborný boršč (manželka), rybí polévku uchu (já) a šašliky (oba).
Cestou zpět na nádraží jsme ještě zaskočili omrknout pravoslavný kostelík na náměstí městečka, který byl pro nás zajímavý hlavně tím, že to je živý kostel, kam nesměřují turisté, takže je zde vidět běžná výzdoba ruského pravoslavného kostela.
Video z celého prodlouženého víkendu, Carské Selo začíná zhruba v čase 11:45.
Další blogy na téma "Víkend v ..." jsou k přečtení a prohlédnutí ve stejnojmenné rubrice.
