Víkend v Drážďanech

Mezi nejhezčí a nejzajímavější města, ve kterých můžeme strávit pohodový poznávací víkend a neutratit přitom majlant, patří určitě Drážďany. Tím, že leží jen kousek od českých hranic, ušetříme především na dopravě.

Snad kromě letadla můžeme použít všechny myslitelné dopravní prostředky, od auta přes autobus a vlak dokonce až po exotickou loď. Já jsem s rodinou využil tu pro mne osobně nejjednodušší a nejlevnější možnost, tedy cestu vlastním autem obsazeným čtyřmi lidmi. Po dálnici cesta z Prahy trvá podle provozu něco přes 1,5 hodiny (v pátek odpoledne o něco déle), ujedeme kolem 140 km. My volíme ubytování v hotelích, což už je otázka osobních preferencí, ty slušnější kupodivu v Drážďanech nevyjdou příliš dráž, než obdobné hotely ve větších českých městech (pokud nemusíme bydlet přímo v centru, ale stačí nám blízká periférie).

Parkování obecně v centru vyjde na 1,5€ za hodinu, ale některá parkoviště mají maximální denní sazbu 6€, tedy nezáleží na tom, zda parkujete 4 hodiny nebo 20 hodin, pořád platíte stejně. Pozor, musíte ale na parkovacím automatu zvolit žluté tlačítko pro denní sazbu! Parkovacích míst je v centru dost a ceny se většinou neliší. Výjimkou je oblast za Zwingrem, kde v sobotu a o svátcích je denní sazba dokonce nižší, jen 3€ za den.

Já mám osobní tajný tip na parkování ještě výhodnější: v areálu "tabákové mešity" Yenidze stojí neomezené parkování mezi 6:00 a 23:00 jen 2€, avšak když si něco dáte v kavárně v kopuli, byť třeba jen obyčejnou kávu, tak dostanete za 0,5€ čipovou minci, která vám při výjezdu zvedne závoru. My jsme si dali ke kávě i dezert a čip jsme za mírné spropitné při placení dostali zadarmo. Přitom pěšky to je ke Zwingru, tedy do samotného centra, asi 10 minut pěšky.

Pozn.: fotky jsou rozkliknutelné do většího rozlišení.

Když se uváží ceny městské dopravy, kde i nejvýhodnější 24-hodinová jízdenka pro 5 osob za 15€  je mnohem dražší než poplatek za parkování, tak se vyplatí jezdit autem a parkovat v centru. Centrum není příliš rozsáhlé a určitě se dá zvládnout pěšky, ostatně turistické Staré město je celé pěší zónou.

Jídlo v restauracích je samozřejmě dražší než u nás, s tím se musí počítat. V centru Starého města (Innere Altstadt) moc restaurací není, a když už tu nějaká je, tak předražená. Zato za řekou, v Novém městě (Innere Neustadt) je fast-foodů, restaurací, pizzerií, barů a podobných podniků nepočítaně, včetně různých vietnamských a arabských jídelniček s cenami od 6€, velká, výborná italská pizza se pořídí mezi 8-10€, klasická masa s přílohou nad 15€ (vídeňský řízek může být i levnější).

Voda je všude pitná, takže se dá případně i doplňovat do vlastních PETek na toaletách. Toalety jsou většinou čisté, bohužel téměř všude za poplatek kolem jednoho eura, jen pouliční automaty za polovinu. A euro se platí i třeba na nádraží nebo v některých obchodních domech. Zdarma se dá jít např. v Lipsius-Bau, což je velký dům (se střechou tvaru skleněného lisu na citrony) na nábřeží hned za Frauenkirche, ve kterém bývají různé příležitostné výstavy a v suterénu jsou právě volně přístupné toalety. Ve Zwingru zase lze na toaletu projít místo eurového poplatku na aktuálně platnou vstupenku. A pro hosty je pochopitelně toaleta zdarma v restauracích.

Město je německy čisté a bezpečné, klasičtí bezdomovci se v centru nevyskytují, jen občas u kostela někdo nastaví roku a poprosí nevtíravě o příspěvek. Trochu méně bezpečně se může člověk cítit večer v Novém městě, hlavně v pozdějších hodinách, kdy jsou ulice plné místních mladých lidí i rozveselených turistů. Ale při zachování běžných pravidel bezpečnosti a rozumného chování se nikdo nemusí bát, zejména na hlavních třídách. Prostě stejně jako ve všech větších městech.

Ale pojďme spíše za památkami a turistickými atrakcemi. Začnu třeba u zmíněné "tabákové mešity" Yenidze, kterou možná ani pravidelní návštěvníci města nebudou znát. Na Magdeburgské ulici asi 10 minut pěšky za Zwingrem ji nechal postavit roku 1909 obchodník Hugo Zietz, aby upoutal pozornost na své společnosti a cigaretové továrny. A to se mu povedlo dokonale. Nepřehlédnutelná stavba předimenzovaně kopírující jednu konkrétní káhirskou hrobku šokovala obyvatele i konzervativní architekty, kteří jejího autora architekta Martina Hammitzsche za tuto troufalost vyloučili ze svých řad. Už tehdy. Arabská stavba s 62 metrů vysokým minaretem a jen o něco nižší skleněnou kopulí je výraznou dominantou siluety Drážďan.

Stavba byla za války téměř zničena, nicméně podobně jako mnoho jiných staveb byla obnovena a od roku 1996 slouží jako kancelářská budova, v ohromné kopuli na úrovni sedmého patra byla otevřena velmi oblíbená restaurace s výhledem na Staré město. Nejlepší místa jsou dlouho dopředu rezervována, ale volná místa s výhledem ne tak dokonalým by se měla najít i pro náhodné hosty, jako jsme byli právě my. Otevírá se od 12 hodin, samotné nejvyšší patro kopule je bohužel zavřené a přístupné jen na různá kulturní představení, která se zde pořádají, například na veřejné čtení pohádek.

My jsme si dali kávu Yenidze, desert Yenidze a nakonec ještě (právě na Bílou sobotu) velikonoční specialitu - vaječný koňak v oplatce polévané čokoládou. Velmi příjemná obsluha, nádherné stylové posezení s unikátním výhledem na Zwinger, Semperovu operu, Hofkirche a zbytek Drážďan, výborné jídlo a pití. Jen ta cena - vyšlo nás to vše nakonec skoro stejně jako celá večeře v pizzerii v Novém městě. Zase jsme ušetřili za parkování, jak už je psáno výše.

Zwingrem začíná nebo končí turisticky nejatraktivnější část Starého města (Innere Altstadt), záleží, odkud se přichází. Přístup od Yenidze má jednu výhodu, přichází se kolem jezírka - vodního příkopu, který při příchodu od města často zůstane návštěvníkovi utajen. I kdybychom si odmysleli vnitřní část se sbírkami, tak i celý komplex sám o sobě zůstává nádherným uměleckým dílem. Na nádvoří mezi několika budovami a vyvýšenými vyhlídkovými terasami (ve výrazném barokním duchu) chrlí vodu čtyři fontány, nad bránou směrem k městu rozděluje terasy lodžie se zvonkohrou (hraje každou celou hodinu), bránu k Yenidze zase zdobí věžička ve tvaru královské koruny. Vše stylově čisté, mohutné a majestátní, přitom se smyslem pro detail.

Dvě křídla uchovávají proslulou porcelánovou sbírku, pro mne nejméně zajímavou část Zwingru. Protější budova slouží jako muzeum matematických a fyzikálních exponátů, které se budou líbit i méně technicky zaměřeným návštěvníkům, protože vystavené staré hodiny, kalkulátory, glóby, dalekohledy, dutá podpalovací zrcadla nebo třeba obrovská vývěva jsou prostě esteticky dokonalé a úchvatné. Ale vrcholem je samozřejmě obrazárna starých mistrů v největším paláci, na straně opery a labského nábřeží. Na vše platí jedna celodenní vstupenka za 10€.

Mezi sty a sty vystavených obrazů je několik skutečně významných děl světového malířství, která každý zná, i když si to třeba podle názvu neuvědomí. Jan namátkově: Cranachův Adam a Eva, Girogioneho Spící Venuše domalovaná Tizianem (známá i z Formanova Černého Petra), několik Rubensových obrazů (třeba Léda s labutí, kdo zná její příběh, vnímá obraz téměř jako pornografii, snad proto je nesmyslně umístěna vysoko pod stropem nad rámem dveří), Canalettovy pohledy na Benátky, Vermeerova Dívka čtoucí dopis u otevřeného okna, Liotardova Dívka s šálkem čokolády. Ale hlavně Sixtinská Madona od Raffaela Santiho, hlavní tahák galerie. Mně osobně samotná Madona až tolik neuchvacuje (přijde mně trošku statická a plochá), ale toho génia vidím na dvou evidentně rošťáckých, přesto znuděných andílcích s pohledy upřenými někam vzhůru, kteří se opírají o spodní část rámu obrazu. Všichni je známe z různých citací, ale na originále jsou prostě nejlepší.

Od starých mistrů se dá areál opustit východem směrem k majestátní Semperově opeře. Komu se nechce obětovat nehoráznou sumu za lístek na operu, může si přes den zaplatit prohlídku, ale ani to není žádná láce.

Zato zdarma je návštěva největší saské chrámové stavby, barokní katedrály Hofkirche (hned přes ulici). Katedrála je tak velká, že se prakticky nedá vyfotit, snad jen z Augustova mostu přes Labe. Uvnitř ovšem pro Čecha zvyklého třeba na malostranského sv. Mikuláše trochu zklamání. I když i v jednoduchosti a strohosti může být také krása.

S katedrálou sousedí Rezidenční zámek, budova ve stínu majestátního Hofkirche a v sousedství až marnotratného areálu Zwingru působí na jednu stranu nenápadně, na druhou ovšem nepřehlédnutelně doplňuje panoráma této části starého města. A kdo vejde dovnitř, je ohromen prosklenými atrii, odkud se teprve vstupuje do placených prostor muzejních sbírek. Zřejmě hezkých, ale z vlastní zkušenosti to nepotvrdím, protože nám na prohlídku interiérů čas prostě nezbyl.

Když pokračujeme dále, nemůžeme minout jednu z největších drážďanských rarit, nástěnný obraz složený z porcelánových kousků, největší svého druhu na světě - Fürstenzug, Knížecí průvod dynastie Wettinů, která vládla Sasku od 12. až do počátku 20. století. Původní freska začala vlivem povětrnostních podmínek ztrácet na výraznosti, proto byla mravenčí prací keramiků nahrazena 25.000 glazovanými dlaždicemi z míšeňského porcelánu. Celý průvod je přes 100 metrů dlouhý (!) a zobrazuje kolem stovky postav šlechticů a vojevůdců, vědců, umělců a dalších důležitých postav spojených s knížecím rodem.

Prošli jsme kolem obrazu ve směru pochodu a už se před námi otevírá panoráma náměstí Neumarkt s ikonou současných Drážďan, za války zbořeným a nedávno znovu postaveným, protestantskýmbarokním kostelem Frauenkirche s nezaměnitelnou kopulí sahající do výšky 91 metrů. Kostel z první poloviny osmnáctého století se stal bolestnou obětí náletu spojeneckých letadel z 13. února 1945, který nemilosrdně zničil většinu Drážďan. Ještě před pár lety ležela na místě kostela jen hromada balvanů jako smutná připomínka válečných hrůz, sám ji pamatuji ze svých předchozích návštěv města. Ale za cenu obrovského úsilí a finančních nákladů byl kostel znovu postaven do původní podoby, dokonce za použití původních kamenných kvádrů, kterých se však zachovala v použitelném stavu jen zhruba třetina. Dají se poznat podle tmavší barvy. Rekonstrukce stála 180 milionů eur a dvě třetiny pocházejí ze sbírek lidí z celého světa. Poměrně hodně se vydělalo třeba na prodeji hodinek, v jejichž ciferníku je dole vsazen půlměsíčkový kousek kamene z rozbombardovaného kostela.

Kolem kostela je vždy plno různých živých soch a dalších artistů, hlavní vchod je ze strany od Zwingru a vstup se neplatí, přestože se v některých průvodcích píše něco jiného. Zdarma je i prohlídka suterénu věnovaného procesu rekonstrukce stavby (vchod přímo z hlavní chrámové lodi), platí se jen vstup na ochoz kopule.

Frauenkirche od Labe odděluje mohutná budova se skleněnou kopulí připomínající lis na citrusy, Lipsius-Bau. Konají se v něm různé výstavy, nezřídka je vstup zdarma. A zdarma se zde dá odskočit na toaletu v suterénu, a to i přímo bočním vstupem od Frauenkirche. Hlavní vchod je ovšem z druhé strany, z Brühlovy terasy, promenády nad labským nábřežím s nádhernými výhledy na nábřeží, které se zde trochu lomí do oblouku, takže vidíme před sebou všechny významné stavby Starého města i panorama města Nového na druhé straně řeky. Díky tomuto výhledu si terasa zasloužila i přídomek "Balkon Evropy".

Historická řada budov končí areálem Albertina s uměleckými sbírkami (např. sochařské umění). Málokdo pokračuje ještě o kousek dále a doleva, kde byla na počátku tohoto tisíciletí otevřena Nová židovská synagoga, přesně na místě původní synagogy zničené 9. listopadu 1938 za tzv. "Křišťálové noci". Zaujme a stojí za vidění především kvůli neobvyklému tvaru nepravidelné, jakoby vychýlené kostky bez oken. Z původní synagogy se zachovala jen Davidova hvězda visící nad vchodem.

Vraťme se ale k Opeře a katedrále Hofkirche, kde přes Labe vede Augustův most s omezeným provozem. Tím se dá dostat na druhou stranu Labe do Nového města. Když pomineme pozlacenou jezdeckou sochu Augusta Silného, tak historické památky tu nečekejme. Ovšem když projdeme poněkud nudnou pěší zónu k obřímu kruhovému objezdu, dostaneme se na kraj trochu bohémské čtvrti s rušným nočním životem, plné barů, fast-foodů, pizzerií a vůbec dalších podniků věčně plných mladých a veselých lidí. Tady to prostě žije, na rozdíl od klidného Starého města.

Za vidění tu určitě stojí několik vnitroblokových dvorů propojených pasážemi, které si říkají Kunsthofpassage. Fasády domů jsou zde zdobeny různými barevnými motivy a obrazy, asi nejefektnější je brčálově zelená stěna domu, kde soustava nerezových okapů, trubek, žlabů a trychtýřů vytváří velmi působivý hudební nástroj, hrající za deště podivnou plechovou melodii. Vše doplňují obchůdky se suvenýry a kavárna. Dvorečky se dají navštívit i za tmy, ale nejsou nijak exkluzivně nasvětleny a je zde poněkud mrtvo, takže doporučuji návštěvu za světla.

A z "dvorečků" už je to jen kousek k malinko kýčovité atrakci, Pfundově mlékárně Molkerei. Nevelký obchůdek s (nejen) mléčnými domácími výrobky na Bautzner Straße se najde lehce podle řady autobusů na ulici, které zde svážejí německé důchodce. Ti pak často nevelkou oficínu docela zacpou. Ale když se povede vystihnout okamžik, kdy je prodejna prázdnější, nelze neobdivovat její porcelánovou modrobílou výzdobu, pokrývající kompletně všechny stěny a strop. Kromě sýrů tu prodávají i různé domácí marmelády a další produkty, na patře je kavárna (s volně přístupným WC). Podle Guinese "Nejkrásnější mlékárna na světě". Bohužel se zákazem fotografování a natáčení.

Asi by toho bylo v Drážďanech k vidění více, ale myslím, že pro první přehled to stačí, zbytek si jistě každý před cestou vygooglí sám, jako jsem to udělal já.

Šťastnou cestu.

Galerie všech fotek z Drážďan

Text ke stažení a vytištění v MS Word bez fotek 

Další blogy z rubriky Víkend v ...

Video z popisovaných míst (15 minut)