Za hrochy a krokodýly (jezero Chamo)

Jednou z atrakcí jižní Etiopie je jezero Chamo v NP Nechisar (poblíž města Arba Minch). Není přístupné úplně jednoduše, na cestu k němu je potřeba mít džíp (i když 4x4 asi nezbytné není). A ke krokodýlům a hrochům se musí vyrazit přímo na jezero loďkou.

Chamo je vlastně menší dvojče jezera Abaja. A jak už to u dvojčat někdy bývá, jsou obě naprosto rozdílná. Abaja je mnohem větší, o něco hlubší a hlavně jeho vody jsou temně hnědé. Většinu ryb sežrali krokodýli, a když pak už neměli co jíst, tak ponechali vybrakované jezero být a zmizeli. Zato Chamo je krásně modré, rybnaté a uživí stále početné krokodýly a hrochy, nemluvě o vodním ptactvu. Obě jezera odděluje jen úzký předěl, tak tenký, že jej místní nazývají Božský most. Nejlépe tento přírodní most vyniká při pohledu z města Arba Minch, odkud jsou vidět obě jezera najednou.

K jezeru nevede žádná pořádná cesta, musí se jet vyjetými kolejemi skrz savanu. A protože jsme v národním parku, už cestou je možné zahlédnout různá zajímavá zvířata. Nás u jezera vítali ptáci, hlavně majestátní mrchožrouti marabu. Každý je zná z obrázků a filmů, ovšem málokdo si umí udělat představu o jejich skutečné velikosti. A to se nám zdají ti etiopští o něco menší, než jsme viděli třeba v Tanzánii. Rozhodně jsou více plaší, nechají nás přiblížit maximálně na 25 metrů, pak těžkopádně odletí.

Zajímavý je jejich odpočinkový postoj. Odpočívají tak, že si prostě kleknou. Ovšem nohy mají v kolenech zlomeny dopředu, což vypadá poněkud nepřirozeně.

A zatímco se kocháme mrchožrouty, přišly se na nás kouknout opičky - kočkodani zelení. Také jsou celkem bojácní, především při pohybu po zemi. Když vyšplhají do korun akácií, jejich odvaha prudce stoupá. Jsme pro ně asi hodně zajímaví, sledují nás korunami stromů celou cestu trnitou buší od marabí loučky až k samotnému jezeru. Schválně jdeme pěšky, ještě před plavbou po jezeře si potřebujeme odskočit, na lodi to nepůjde. A šmíráky kočkodany to velice zajímá, hlavně pro ženy je to trochu zvláštní, když je ze tří čtyř metrů pozorně pozoruje opičák.

K lodi se jde po prknech položených na pobřežní bažině, voda je u kraje mělká a pozvolný břeh je proměnlivý podle stavu vody. Aby loď mohla nahodit motory, musí nás domorodci brodící se po pás vodou odtlačit od břehu. Jsou nebezpečnější krokodýli nebo bilharzie (to jsou ti červíci, kteří se zavrtají do kůže)?

Prý tady na tomto místě zrovna krokodýli nejsou. Nicméně cesta ke shromaždišti krokodýlů nazvanému Crocodile market netrvá ani 10 minut. Pravda, tomu krokodýlovi by to trvalo o něco déle, nemá lodní šroub poháněný motorem, ale já bych na to rozhodně nespoléhal.

Už u dálky vidíme krokodýly vyhřívající se na sluníčku na bahnitých ostrůvcích těsně nad hladinou jezera. Společnost jim dělají hlavně bílí pelikáni, pár marabu, občas volavka a vše z pahýlu stromu jistí nějaký dravec (prý "lake eagel", ale žádný takový orel neexistuje). Zřejmě nějaký orlovec, orlosup nebo skutečně menší orel, ale určitě ne "jezerní".

K některým krokodýlům se přiblížíme docela blízko, na pár metrů. Zdejší krokodýlové nilští patří k největšímu africkému druhu a zdá se, že někteří budou možná delší než naše lodička. Naštěstí si nás nevšímají a s otevřenou tlamou plnou ostrých zubů se ochlazují. Vidíme jim až do krku, protože (jak je všeobecně známo) nemají jazyk - respektive jazyk sice mají, ale přirostlý ke spodní čelisti, takže jako kdyby jej neměli.

Místnímu rybáři, který chytá do ruční sítě ryby asi 100 metrů od nás, krokodýli evidentně nevadí, přestože jeho primitivní malý vor ze čtyř třímetrových polen by byl krokodýlovi či hrochovi k smíchu. Asi ví, co si může dovolit. Do sítě loví menší ryby, přestože v jezeru žijí i velcí sumci. Jedna sumčí nafouknutá zdechlina pluje po hladině opodál.

My zatím pokračujeme dál, obeplouváme miniaturní archipelag porostlý travinami a na druhé straně, zřejmě aby si navzájem s krokodýly nelezli na nervy, se ve vodě pasou hroši. Bohužel v dnešním horkém dni se chladí celí pod vodou, jen při nádechu na chvíli vynoří horní část hlavy s nozdrami nad hladinu.

Je to tak trochu bojovka, protože nádech netrvá dlouho a nikdy nevíme, kde se hlava objeví, takže než foťák najde příslušné místo na hladině, už je v hledáčku jen zčeřená voda. Mule, náš addisabebský průvodce, nás naučí fintu - máme sledovat pozorně, jestli se někde na zvlněné hladině neseřadí vlnky do nenápadného šípu. Chvíli to trvá, než se naučíme rozpoznávat velmi nenápadný rozdíl mezi běžnými vlnkami způsobenými vánkem a vlnkami vytvořenými pohybem těla pod hladinou, ale po chvíli už s 75% pravděpodobností dokážeme odhadnout místo příštího nádechu a jsme připraveni stisknout spoušť. Ale ani tak moc kvalitní záběry nezískáme.

Cestou zpět nás překvapí krokodýl trochu vzdálený od obvyklých míst, ve vodě je z něj vidět jen hlava a konec ocasu, ta délka je opravdu úctyhodná. Další důvod, proč obdivovat netečnost či odvahu rybářů na jezeře.

S jezerem Chamo se ještě zprostředkovaně setkáváme asi po týdnu, když se vracíme z ještě jižnějších částí Etiopie, kde jsme navštívili několik zajímavých etnik. Při prvním pobytu v Arba Minch jsme si v jedné restauraci objednali na dnešek grilované tilapie (jezerní okouny) právě z jezera Chamo. A jsme mile překvapeni, přestože restaurace na to nevypadá, rybu tu umějí naservírovat opravdu stylově. Velká tilapie, vždy jedna pro dvojici sedící proti sobě, je upevněna v kovovém stojánku, a každý si sám odrýpává od kostí své kousky bílého masa. Přestože ryba je velká, na najedení stačí tak akorát, protože tilapie není zrovna moc masitá. Ale chuťově výborná, pochutnali jsme si.

Video z jezera Chamo