Neviditelný muž ze Salemu

RECENZE: Neviditelný muž ze Salemu (Christoffer Carlsson), nejlepší švédská detektivka roku 2013 (a to už při kvalitách severské detektivní literatury něco znamená…)

Severská detektivka je pojem. Přitom se nedá říct, že by zdejší autoři psali nějakým jedním specifickým způsobem, naopak, každý spisovatel si umí vytvořit svůj vlastní styl, často na první pohled jasně rozpoznatelný od ostatních kolegů. Určitým jednotícím prvkem snad může být určitá depresivní nálada a pocity bezvýchodnosti, dané asi typickým počasím s nedostatkem slunce a světla, kterým jsou obyvatelé severských zemí postiženi.

Typické kulisy netypického příběhu

A právě v tom se Neviditelný muž ze Salemu od ostatních severských detektivek vůbec neliší. Opět jako již v tomto žánru mnohokrát hlavní hrdina netuší, co se vlastně kolem něj děje, a jen trpně sleduje, proč vše ukazuje na jeho podíl při vraždě zfetované prostitutky, nalezené v ubytovně pro bezdomovce dvě patra pod jeho bytem. Ani postavení detektiva mimo službu kvůli zpackané operaci proti organizovanému zločinu není příliš originální, stejně jako jeho obětování nadřízenými, pronásledování bulvárem či různé závislosti, které mu komplikují život. Přesto kupodivu máme po pár stránkách čtení pocit, že konečně někdo vymyslel zápletku, která je nová a neotřelá. To jsou ale paradoxy…

I reminiscence a časové návraty do minulosti jsou v podobných příbězích spíše pravidlem než výjimkou. Až na to, že obvykle chování postav v přítomnosti vysvětlují, kdežto v této knize vše naopak zamotávají a komplikují. A proč nám to vše vlastně autor vypráví, jsou vzpomínky na školní přátelství i šikanu nějak důležité z hlediska děje, nebo jen mají osvětlit určité charakterové vlastnosti muže, jenž si potřebuje zachránit kůži vyřešením případu, do kterého se zdánlivě náhodou zapletl, přestože mu do něj jinak nic není? A jak to bylo s jeho první láskou? A nedoplatí na to jeho další láska, která spokojeně žije bez něj v novém vztahu (určitě spokojeněji, než kdyby žila s ním)?

Právě nabourávání stereotypů činí příběh zajímavým a napínavým, na druhou stranu jej komplikuje a znesnadňuje čtení. Christoffer Carlsson nás mate časovými skoky i nejasným střídáním vypravěče – chvíli trvá, než se rozhodneme, zda dodatky na konci některých kapitol napsané kurzívou jsou hlasy v hlavě hlavního hrdiny, promluvy nejasně definované neviditelné bytosti, komentáře postav z minulosti nebo dokonce vzkazy vraha? Nebo více z toho dohromady? Nebo vše dohromady? Nesluší se prozrazovat více, snad jen to, že v závěru knihy se vše dokonale vyjasní, logicky do sebe zapadne jako ozubená kola. A že se obejdeme i bez transcendentna a věcí mezi nebem a zemí, kterými si pomáhají méně invenční autoři.

Christoffer Carlsson. Foto: LOTTE FERNVALL, http://www.aftonbladet.se/

Kdy a co se vlastně stalo?

Sledujeme postupně několik příběhů, které zažívá vypravěč a hlavní hrdina v různých časových rovinách. Chvíli v současnosti řešíme vraždu, abychom se najednou skokem ocitli v jeho dětských letech, kdy se snaží přežít v relativně nepřátelském prostředí únikem do světa kamarádství a první lásky. Pak zjišťujeme, proč se úspěšný kriminalista ocitá mimo službu a jak se to projeví na jeho rodinném životě. Vracíme se zpátky k první lásce, už ne tak nevinné, jak byla ještě před pár kapitolami. A do toho ty tajemné komentáře kurzívou s nejasnou datací.

Žádná časová rovina není vyprávěna zcela lineárně. Skáčeme v čase tu o roky, tu jen o dny a hodiny vpřed i vzad. Jasné je jen to, že v současnosti už postavy z minulosti nejsou, nějak zmizely z detektivova života, přesto však jeho jednání stále ovlivňují. Nebo že by snad přece jen někdo z minulosti dál posunoval postavami v příběhu, který může pro propuštěného policistu skončit velmi špatně?

Takto zrekapitulované to vše vypadá složitě a chaoticky. Ve skutečnosti tomu tak není, jen časová osa příběhů se před čtenářem neotevírá lineárně zleva doprava, ale je skládána z různých časových intervalů, které si sami uspořádáme do správného pořadí, máme k jejich zařazení dostatek informací a Carlsson se nás nesnaží úmyslně mást nějakými podrazy, naopak, dává a poskytuje nám dopředu určité indicie, abychom se v ději necítili úplně ztraceni. A abychom byli náležitě napnuti.

Z pohledu čtenáře

Z pohledu náročného čtenáře je třeba konstatovat, že zázraky typu Larssona nebo Nesba se neobjevují každý rok. Promyšlené struktury jejich románů Carlsson prozatím nedosahuje, stejně ani tempo vyprávění není zdaleka tak strhující. To, že hlavní hrdina bojuje se závislostmi, z něj druhého Harry Hola ještě neudělá. Přesto je kniha až do posledních stran napínavá a čtivá, čím dále se při čtení dostáváme, tím více nám hrozí známý efekt odkládání zavření knihy při večerním čtení, kdy zhasínáme mnohem později, než jsme původně plánovali, protože přece ještě aspoň jednu kapitolku musíme dát, abychom věděli, jak to skončí. A pak ještě jednu. A ještě další.

Zvláštní poznámku však musím věnovat překladu, či spíše stylu převyprávění do češtiny. Po přečtení několika stran jsem se vrátil na předsádku (má elektronická kniha předsádku?), abych se podíval, zda byl překlad pořízen ze švédského originálu, nebo z anglického překladu. Byl jsem totiž přesvědčen, že podkladem byla angličtina s jejími slovesnými časy, které se občas obtížně adekvátně převádějí do češtiny. Ale mýlil jsem se, překlad pochází přímo ze švédštiny. Má švédština také více přítomných a minulých časů, jako angličtina? Nevím. Jen mám problém s tím, že přítomnost je v Neviditelném muži ze Salemu vyprávěna ve zkráceném budoucím čase, namísto času přítomného, kterým jsou psány jen komentáře, popisy a různé postřehy. Minulost je pak podle očekávání v běžném čase minulém, to nevadí a čte se mnohem lépe. Zato přítomnost v čase budoucím zbytečně irituje.

Takže příklad hned z první kapitoly (a stejně pokračuje celá kniha):

„Kolem proběhne žena se sluchátky v uších a culíkem. … Odněkud přiběhne dítě s balónkem. Ten se prudce, trhaně třepetá na šňůrce. Pak narazí do něčeho ostrého a praskne. Chlapeček vypadá vyděšeně a rozpláče se. … Zvednu se z lavičky v podchodu a projdu kolem toho dítěte, vyjdu ze tmy do sluneční záře.“

Možná to takto nevypadá nijak zvláštně, ale mně se to čte docela obtížně a celou knihu jsem si nezvykl. Vždyť vše se stalo tak řečeno on-line, tak proč je použit budoucí čas? Nešlo by jej aspoň částečně nahradit časem přítomným?

Kdy kolem proběhne ta žena se sluchátky? Zvedám se z lavičky (teď), nebo se z ní teprve zvednu (za chvíli)? Nečetlo by se lépe:

„Kolem probíhá žena se sluchátky v uších a culíkem. … Odněkud přibíhá dítě s balónkem. Ten se prudce, trhaně třepetá na šňůrce. Pak naráží do něčeho ostrého a praskne. Chlapeček vypadá vyděšeně a rozpláče se. … Zvedám se z lavičky v podchodu a procházím kolem toho dítěte, vycházím ze tmy do sluneční záře.“

Ale to už jsem asi zbytečně rýpavý. A možná to je jen subjektivní pocit, který ostatním vadit nebude. Celkově kniha předčila mé očekávání a mohu ji doporučit.

Kniha Neviditelný muž ze Salemu vyšla na Knihách iDNES:

http://knihy.idnes.cz/neviditelny-muz-ze-salemu-1.html

V PDF formátu 306 stran, cena 199,- Kč