Recenze: Nejlepší španělská detektivka?

Recenze e-knihy: Neviditelný strážce (Dolores Redondo), první díl třídílné série Baztán, oceněné jako nejlepší španělská detektivka roku 2013

V ohlasech a recenzích je Dolores Redondo přirovnávána ke Stiegu Larssonovi a série Baztán k jeho rovněž třídílné sérii Milénium. Jestliže je hlavním kritériem počet dílů série, pak snad. Ale tři díly má i můj Velký anglicko-český slovník a rozhodně jeho autory k Larssonovi nepřipodobňuji (oni by si to ani nepřáli). Zkrátka když dva dělají totéž, nemusí to být vždy totéž. Ne že by Neviditelný strážce nebyl solidně řemeslně zvládnutou detektivkou. Ovšem k dramatičnosti, náhlým zvratům a vůbec rytmu vyprávění příběhu, na jaký jsme zvyklí u severských detektivek obecně, má spíše poklidně a někdy i zdlouhavě vyprávěný děj španělské (nebo snad baskické?) detektivky poměrně daleko.

V zapomenutém údolí řeky Baztán u provinčního městečka Elizonda, kde se zná každý s každým, je nalezena zavražděná školačka. Případ dostává na starost inspektorka Amaia Salazarová. Hlavním důvodem je to, že právě v Elizondu se narodila a strávila zde část svého dětství, takže její šéf předpokládá, že znalost prostředí ji pomůže v řešení případu – a kromě toho absolvovala stáž v Americe zaměřenou na sériové vrahy, což se ukáže jako dost důležité, protože při pátrání v blízké i vzdálené minulosti se objeví případy s takřka shodným modus operandi.

Samozřejmě nic není tak jednoduché a černobílé, protože elizondská minulost inspektorky je poznamenána rodinnými běsy, navíc je místní honorací právě rozvětvená rodina Amainy tetičky a sester (jejichž manželé jsou tu zmiňováni jen jako parazitní a v podstatě bezvýznamní tvorové), protože jí patří největší pekárna v okolí. Což stačí k tomu, aby se vyšetřování protahovalo a komplikovalo.

A aby toho nebylo málo, v okolních lesích pobíhá basajaun, baskická podoba bigfoota či yettiho, hominidní strážce lesa, který se obecně považuje za dobrého a pomáhajícího tvora. Ovšem v případě zavražděných dívek, ponechaných vždy v lese u řeky v typické poloze středověkých nevinných madon, se vrahovi mezi lidmi začne přezdívat poněkud nelogicky právě jeho jménem.

Basajaun na stránkách http://frontiersofzoology.blogspot.cz/

Když už jsou mužské postavy knihy podány v poněkud ploché a nevýrazné podobě, a to jak mužští kolegové hlavní hrdinky, tak její švagři a manžel, aspoň na mužské čtenáře-zvrhlíky autorka myslela při popisu obětí sériového vraha. Takže se podrobně dovíme o zvláštně rozříznutém oblečení s obnaženými rašícími ňadry, o oholeném pubickém ochlupení poházeném kolem těla a o máslovém bochánku položeném na „ohanbí“ (tak je to v knize překládáno) – u později objevených obětí bochánek chybí, neboť je sežrán divou zvěří (samozřejmě i s příslušnými kousky těla).

Vyšetřování se příliš nehýbe z místa, retrospektivně se postupně dovídáme příčiny Amainých nočních můr a jejího komplikovaného vztahu k městečku a jeho obyvatelům, ke svým sestrám, k neochotě podstoupit umělé oplodnění, které manželovi slibuje, když už se jim nedaří počít dítě přirozeně – může být příčinou psychický blok? Naštěstí pomůže radou přítel na telefonu, kolega z americké stáže. A ta kouzelná formulka? „Odblokuj se!“. A najednou to jde skoro samo.

Nebojte se, z děje jsem takřka nic neprozradil, většinu dosud napsaného se dozvíme z upoutávky a prvních kapitol.

Po začtení do vyprávění mne začaly napadat podivné souvislosti. Nedávno jsem četl a recenzoval knihu s velmi podobným názvem – Strážci od Jona Steela. A v recenzi jsem musel zmínit klasiku od Victora Huga, protože jednou z postav byla novodobá varianta jeho Quasimoda z Chrámu Matky Boží v Paříži. A na stejnou knihu jsem si vzpomněl i při čtení Neviditelného strážce. Tentokrát proto, že při čtení klasického románu jsem měl problém s rozvláčnými několikastránkovými popisy středověké Paříže nahlížené z věží chrámu. A stejně rozvláčně popisuje Dolores Redondo městečko o několik řádů menší a jeho okolí. Zřejmě bude její popis velmi realistický, ovšem pochybuji, že se tam někdo z nás podívá, aby to dostatečně ocenil.

O poněkud plochých mužských postavách jsem se už zmínil. Takže ještě nesmím opomenout určité nelogičnosti a amatérské chyby, kterých by se nedopustil nejen skutečný vyšetřovatel, ale ani žádný čtenář detektivek. Třeba relativně dlouho trvá, než někoho napadne spojit dohromady případ z první strany knihy s podobným, který se stal poblíž pouhý měsíc (!) před ním – viz odhalená ňadérka a přímo na místě činu oholené přirození, to přece není tak běžné, aby souvislost musela postupně objevovat policie (a dokonce to podle knihy ani nevypadá, že by se ta měsíc stará vražda nějak vyšetřovala). Pak už nikoho nepřekvapí, že se něco podobného v městečku už stalo vícekrát dříve, ale opět si na to nikdo nevzpomene a inspektorka Salazarová musí nechat trochu prohrabat archivy. Že by paměť městečka byla tak krátká, že dvacet let staré vraždy jsou promlčeny? Nebo starousedlíkům pár mrtvých dívek nestálo za zapamatování?

Ale abych nebyl příliš hnidopišský. Děj knihy se stále vyvíjí, střídání časových rovin má smysl, který se vyjevuje teprve časem, s rostoucím počtem přečtených stran roste i napětí, jak to vlastně všechno skončí. Čtenář sice tuší, odkud vítr fouká, ale na závěrečné rozuzlení si musí počkat až do posledních stran a stejně je ještě na poslední chvíli zaveden na falešnou stopu, která ovšem zase tak falešná není. Je sice pravda, že srovnání s Miléniem je přehnané, ale na druhou stranu běžnou produkci detektivek, kterou na nás elektronizace čtení chrlí jednu za druhou, Neviditelný strážce kvalitou značně převyšuje. Takže se asi hned vrhnu na čerstvý druhý díl, jehož sazba ještě nezaschla (pardon, správně by mělo být „nestihla pochytat čtečkové viry“). Snad se dozvím, jak to bylo s těmi ohlodanými kostmi v jeskyni a uřezanou a odkousnutou rukou.

Kniha Neviditelný strážce vyšla na Knihách iDNES:

http://knihy.idnes.cz/neviditelny-strazce-1.html

V PDF formátu 408 stran, cena 189,- Kč