Jak málo stačí k životu - Arbore

Ráno se všechny děti starší pěti let vydají pro vodu k několik kilometrů vzdálené louži hnědé vody. Muži v produktivním věku jsou větší část roku daleko od domova se svými stády. Ženy podstupují bolestivou obřízku. Nikdy se nesetkali s elektrikou, místo doktorů je léčí šamanky. Neumějí číst, psát, počítat, neznají oficiální jazyk své země - domluví se spolu jen v rámci svého kmene. Přesto vypadají na první pohled šťastně. Žijí stále téměř stejným způsobem života, jako žili jejich předci před tisíci let. Jejich zákonem je tradice. Primitivní kmeny v povodí řeky Omo na jihu Etiopie.

Dnes se podíváme k etniku Arbore (případně psané i Erbore).

Schválně jsme plánovali cestu k Arborům na neděli, kdy měl být v jejich vesničce střediskové (jménem také Arbore) pravidelný týdenní trh. Bohužel se na místě dovídáme, že byl přeložen na středu, aby nekolidoval s termínem trhu sousedního kmene. Naše džípy vzbuzují pozornost, začínají se kolem nás hromadit děti i dospělí. Městečko uprostřed pustiny s několika stovkami obyvatel, postavené z dřevěných větví a sušené trávy, samozřejmě bez elektriky a zdroje vody (nemluvě o kanalizaci), ale bez trhu není přesně tím, co nás zajímá. Nasedáme a vracíme se kolejemi vyjetými v savaně několik kilometrů zpět k místu, kde jsme zahlédli typicky kulaté chatrče malé osady.

Zastavujeme a náš průvodce Mule, který nás provází už z Addis Abeby, se vydává sondovat terén. Nejdříve ze všeho musí zkusit najít někoho, kdo mluví amharsky, oficiálním etiopským jazykem, který se používá jako esperanto v celé Etiopii, protože každý kmen a každé etnikum mluví svým jazykem, často nepodobným žádnému jinému (včetně nejbližších sousedů).

Arborové jsou skoro soběstační v zaopatřování životních potřeb. Živí se pěstováním především čiroku (sorghumu), což je rostlina opticky trochu podobná kukuřici, která ale neplodí typicky kukuřičný klas, protože je z rodu lipnicovitých. Používá se k výrobě určité varianty mouky (bezlepkové!). Chovají i dobytek (hrbaté krávy zebu, ovce, kozy) a drůbež. Oblečeni chodí v látkách, které si sami tkají nebo je vyměňují s okolními kmeny. Nic víc nepotřebují, přesto už znají peníze a vědí, že jsou pro ně užitečné.

Takže základem domluvy je dohoda na odměně za to, že nám dovolí si vesnici prohlédnout a vyfotit. Včetně obyvatel. A v tom je kámen úrazu. Nemáme zájem se handrkovat o každý birr a každou fotku, takže nabízíme Mulovým prostřednictvím paušální částku, samozřejmě výhodnou pro vesnici (naše výhoda bude v tom, že nebudeme muset s každým debatovat a shánět drobné, které jsou věčným problémem).

Následujeme Muleho, kolem nás se začínají sbíhat ženy a děti a je jim divné, že je nefotíme a nedáváme jim za to birry. Chováme se podle pokynů a fotíme vše kromě lidí, za takové focení se neplatí. S ostatním musíme počkat na výsledek domluvy. Ta však vůbec není jednoduchá. Rozhoduje Rada starších, několik velmi starých mužů (už se nevydávají na pastvu), kteří jsou kromě malých chlapců (kteří se ještě nevydávají na pastvu) jedinými muži ve vesnici. Normálně by měl rozhodující slovo "starosta" vesnice, ten je však právě na trhu u sousedního kmene, takže jej nahradí právě Rada starších. Dohoda přes tlumočníka z amharštiny není jednoduchá, s takovým návrhem se zřejmě ještě nikdy nesetkali a neumějí se rozhodnout. Navíc ženy a dívky nesouhlasí, chápání transakce přesahuje jejich možnosti dané historickou zkušeností s turisty - vždyť to přece vždy bylo tak, že když mne někdo vyfotí, tak mně dá do ruky dva birry, ty jsou mé a hotovo. Už jim nedochází, že když se nechají vyfotit pětkrát, budou mít 10 birrů, kdežto po rozdělení námi nabízené částky mezi jednotlivce to bude znatelně více.

Než se poradí a rozmyslí, schováme se pod akácii do stínu. Rada starších rozpačitě sedí vedle a nezdá se, že by vedla nějaké bouřlivé debaty, spíše na sebe nikdo nechce vzít tu zodpovědnost. Než se tedy něco změní, jdeme se mrknout na chatrče, ty můžeme prohlížet, fotit a natáčet prakticky libovolně. I když jdeme všichni do jedné chatrče, nevypadá to, že by někomu nějak zvlášť vadilo, kdybychom jim prošmejdili kterýkoliv jiný dům - určitě by jim to vadilo méně, než kdybychom někoho vyfotili a nedali mu dva birry (dvě koruny).

Rada starších:

Součástí výbavy každého muže je hůl...

... a žádný muž neudělá ani krok bez typické stoličky (na sezení a na ležení jako podhlavník).

Hůl a stolička - dva atributy pravého muže

Rada starších má trochu problémy s autoritou, ale nakonec se rozhodne. Mimochodem, nikdo tady nezná svůj věk, nepoužívají kalendář a neumějí počítat. Mule ale odhaduje věk členů rady tak mezi 50 a 55 lety. Hele, vrstevníci!

Zdejší osada je uprostřed takové pustiny, že i kus dřeva je luxus. Proto si staví netradičně domy celé z trávy, vzácné dřevěné klacky jen dají trávě oporu a formu. Domy jsou skoro prázdné, jen v jednom rohu dýmá ohniště.  Jako nádoby na vodu a vaření slouží různé tykve a kalebaše. Podlahou zůstala neupravená země, spí se stejně většinou venku, a když je někdo zhýčkaný, natáhne si pod sebe kravskou kůži. Kozy a ovce žijí v chatrči spolu s lidmi. Opravdu je toho k životu potřeba minimálně.

Můžeme prý fotit podle libosti, i když to některé ženy pořád nechtějí pochopit a přijmout, při focení protestují a natahují ruce pro birry - když nic nedostanou, tak nás proklínají. A svobodné dívky (poznají se podle vyholené hlavy) se nechtějí fotit vůbec, pár radikálek strhne ostatní. Musí to vyřešit dodatek dohody, že mladým ženám se ještě musí přidat stovka. Tu desetikorunu na každého rádi schválíme.

Konečně snad bariéry padly. Ženy a dívky nezkušeně pózují, samozřejmě by bylo lepší, kdyby se tvářily přirozeně, ale to je příliš těžké. I když nakonec se povede i pár záběrů, kde ostražité zamračené pohledy vystřídají přirozené úsměvy. Dívky a ženy jsou oděny jen do tkaných sukní (případně zástěr z kozí kůže), od pasu nahoru je zdobí jen korálky. Nestydí se, když je tak fotíme? Samozřejmě nestydí, vždyť stydí se Češka v Maroku či Tunisku, když se na ni dívají muslimští muži, protože nemá vlasy pod šátkem a jsou jí vidět lýtka v tříčtvrťákách?

Ženy jsou nespokojené, chtějí své birry na ruku

Po zásahu Rady starších neochotně svolí, že se nechají vyfotit

Vypadá to, že ledy jsou prolomeny, přichází první úsměvy.

Svobodné dívky musí mít vyholené hlavy (následující fotky), vdané ženy si nechávají dluhé vlasy se složitými účesy (předchozí fotky).

Nejen Arborové, ale obecně všechny omotické kmeny (etnika žijící v údolí řeky Omo) jsou poměrně kontaktní - muži, ženy i děti se rádi bělochů dotýkají, chytají je za ruku. Po vyfocení se chtějí podívat na display, jak jim to sluší, přičemž se těsně a důkladně celým tělem přitisknou, aby zaclonili display před zářícím sluncem. Zajímavé je, že (na rozdíl od nás) nejenže nejsou vůbec zpocení, ale jejich dotek je suchý a nápadně studený - jakoby právě vylezli z lednice. Že by měli nižší tělesnou teplotu? Nikde jsem nic takového nečetl.

Arborů je jen kolem 7000, ještě před dvaceti lety se udávala polovina. To je dobré znamení, vypadá to, že moderní doba zuřící všude kolem je jen tak nedostane. 

Video: etnikum Arbore v čase 2:00 až 3:30.