Pláže pro ty, co nemají rádi pláže

Nevydržím ležet u moře na sebehezčí pláži. Teď jsem objevil turisticky poměrně neznámé místo, kde mně pláže nevadí. Perhentianské ostrovy na severu Malajsie.

Perhentianské ostrovyLibor O. Novotný

Perhentianské ostrovy. Pravděpodobně jste o nich ještě neslyšeli. Dlouhé pláže se světlým pískem lemované kokosovými palmami, výběžky z obrovských kamenů lákajících ke slunění stranou od ostatních, zastrčené plážičky tak akorát pro dva, kteří chtějí být sami. Autentický, a přesto naprosto bezpečný prales, starší, než ten amazonský. Zvířata, šnorchlování, výborné jídlo. Neexistující silnice (tedy nula aut a motorek), doprava jen pěšky nebo mořským taxi. Tak to je Besar (Velký Perhentian) a Kecil (Malý Perhentian).

Leží 19 km od západního pobřeží Malajsie, kousek od thajských hranic. Jedinou přístupovou cestou je třičtvrtěhodinová plavba motorovou lidí pro maximálně 12 pasažérů. Kecil spíše pro batůžkáře, ubytování v prostých chatkách za hubičku i se snídaní, Besar pro pohodlnější turisty, dražší bydlení na úrovni lepšího dvojhvězdového až tříhvězdového chatkového resortu. Ale ani tady s televizí na pokoji nepočítejte.

Většina návštěvníků ostrovů sem přijíždí relaxovat po cestě Malajsií, stačí jim na to obvykle pouhé tři dny. Tři dny v ráji. Pláže jak z katalogu, přesto poloprázdné. Jak je to možné? Příroda na ostrovech i v moři kolem nich je tak zajímavá, že na polehávání na pláži nezbývá čas ani těm největším lenochům.

Pojďme si to probrat názorně, na obrázcích. Aby se potvrdila má slova o poloprázdných plážích lemovaných palmami, přikládám pár pohledů z jedné z největších a „nejzaplněnějších“ pláží přímo před jedním z resortů.

Poslední fotka je z levné podvodní kamery, proto ta horší kvalita

Přímo mezi chatkami dovádějí poloochočené veverky, v laguně uprostřed areálu a na jejích březích neznalého turistu vyděsí až dvoumetroví varani (ještě se jim budeme věnovat později), na stromech a střechách bungalovů dovádějí černí dlouhorucí gibboni – nejvíce jim chutná ovoce karambola (to je ten plod s průřezem tvaru pěticípé hvězdy, který si můžeme koupit i u nás v kterémkoliv hypermarketu, tady rostou volně na stromech všude kolem). Gibboni nejsou tak drzí, jako jejich kolegové makaci, známí z jiných asijských zemí a schopni vytrhnout tašku i s doklady a mobilem a utéct s ní daleko do nějakého lesa. To gibbon nedělá, plavky se mohou klidně nechat sušit přes zábradlí.

Někdy je té přírody na jednoho až moc. Taková krásná žabička v koupelně nevadí, dokonce jsme z ní měli radost. Její kamarádka ropucha velikosti zaťaté pěsti za záchodovou mísou už nám tak příjemná nebyla. Zvláště když se po vyhození do deseti minut vrátila neznámo kudy. Až detektivní nenápadné sledování ji odhalilo, řešení bylo prosté, milý Watsone. Protáhla se centimetrovou škvírou pode dveřmi, složené noviny ji to pro příště znemožnily, bude muset počkat na nové nájemníky, než na to zase přijdou i oni.

Kromě pobřeží podél pláží, kde stojí několik resortů, jsou oba ostrovy porostlé pralesem starým 130 milionů let. Skrz něj vede prostředkem každého ostrova hlavní „jungle track“ na protilehlou stranu. Protože je hlavní, tak si jej projde každý návštěvník ostrova aspoň jednou a z výletu džunglí se stane cesta frekventovanou turistickou promenádou, kde se lidé ani nepozdraví, poněvadž by se uzdravili k smrti (přeháním, ale minimálně jednou za pět minut někoho potkáte, často jen v plavkách s ručníkem kolem pasu a se žabkami na nohou). Kromě toho tímto průtahem pralesa vede v plastové rouře elektrické vedení, což romantice moc nepřidá.

Ale kdo chce, najde si i další „jungle tracky“, i když žádná mapa ani orientační plánek nikde neexistuje, o turistickém značení nemluvě. V těch lepších případech upozorňuje na možnost průchodu pralesem malá, rukou psaná cedulka na stromě u kraje lesa, v horším se prostě musí risknout cesta po chodníčku neznámého původu a neznámého cíle nořícího se do hlubin pralesa. A lepší než plavky s žabkami je aspoň minimální turistické oblečení (kraťasy, tílko, pevné sandály). Musí se počítat s tím, že večer bude vše na vyprání, propocené do poslední nitky. Důrazně doporučuji repelent proti otravným komárům – dokud se jde, tak není problém, stačí však zastavit na focení a v mžiku je kolem mrak obtížného a kousajícího hmyzu.

Ale všechny tyto drobnosti jsou zanedbatelné proti té romantice, kdy si sami jdete neporušeným pralesem (jen s vyšlapanou cestičkou), posloucháte zvuky přírody, a když máte štěstí, tak i něco kolem zahlédnete. Právě hlavní cesta skrz ostrov asi není tím pravým místem na pozorování zvířat, přestože není vyloučené, že nějaké žáby, opice a ještěry tu také zahlédnete. Člověk se nesmí nechat odradit, není v ZOO ani v cirkuse, aby se před ním zvířata producírovala na zavolanou. Může se stát, že půjdete dvě hodiny a neuvidíte ani obyčejného šedivého ptáčka (hlavně v době odpoledního žáru), snad jen motýli jsou kolem neustále a bez ohledu na horko a vlhko tropické džungle. Kdo však má trpělivost, určitě se mu vyplatí nevzdávat se a zažije i nečekaná setkání.

Ono je totiž rozdíl, když pozorujete gibbony v kempu, kde se vás příliš nebojí a chovají se tak, jak jim zvyk a zkušenost s turisty velí, a když potkáte stádo divokých gibbonů v korunách stromů uprostřed džungle, kde vás bude největší samec ostražitě hlídat z nejbližšího stromu, zatímco zbytek tlupy skáče z koruny na korunu, dokud nezmizí i poslední mládě. Pak teprve vás vůdčí samec pustí z dohledu. Není setkání s gibbonem jako setkání s gibbonem. V přírodě je to prostě jiné. A když máte štěstí na mládě, pak budete u vytržení nad tím, jak plyšově rezatý naivní tvoreček vypadá. Jakoby ho černá matka ukradla z hračkářství.

Když vypozorujete, kde je cestou největší vlhko, nemůžete minout nějakou tu bažinku s pralesními žábami. Přestože jsou relativně pestře zbarvené, snadno by unikly pozornosti, chce to důkladně prozkoumat hladinu a její bezprostřední okolí. I na magistrále středem ostrova jsou k zahlédnutí, i když je 90% okolojdoucích mine ke své škodě bez povšimnutí.

Cestičky pralesem obvykle vedou z pláže na pláž, cesta po pobřeží bývá kvůli útesům a prudkým srázům neschůdná, takže zbývá buď „jungle track“, nebo mořské taxi. My volíme vždy cestu pěšky, je zadarmo a mnohem romantičtější (pokud za romantiku považujeme i propocené oblečení, lehký úpal, neustálou žízeň bez ohledu na původní množství vody přibalené do batůžku na cestu, leknutí se setkání s varanem a pokousání komáry). Blížící se cíl cesty – další pláž – signalizuje přiblížení moři s výhledem na balvany, po kterých se promenádují svou zvláštní boční chůzí krabi různých tvarů, barev i velikostí (ten na fotce právě míří doleva nebo doprava, rozhodně nepůjde dolů, jak by se mohlo zdát třeba podle jeho očí).

Při dostatečné trpělivosti vše doposud jmenované nemůžete nezahlédnout, jen je třeba projít dostatek stezek. My jsme takto obešli celou polovinu ostrova, ta druhá půlka je nepřístupná, bez vyšlapaných cestiček se pralesem chodit nedá (mimochodem mám pocit, že moc takových návštěvníků ostrova tu s námi nebylo, většina zůstala jen u toho hlavního průchodu ostrovní magistrálou). Zato na další zvířátka musí být obrovské štěstí, které jsme my měli (samozřejmě jsme mu šli naproti právě tím, že jsme prochodili vše, co se projít dalo, některá místa i vícekrát).

Jen jednou jsme zahlédli klasickou ještěrku s šupinatou kůží, podobnou kůži hadí. Jinak jsme už měli dojem, že varani se o konkurenci postarali a ostatní ještěrky sežrali. Tak tedy vidíme, že pár jedinců se v hlubokém pralese zachránilo.

A další ještěrka na to šla ještě chytřeji. Naučila se létat a chrání se mimikry. Nebýt toho, že kolem nás něco proplachtilo a zmizelo na kmeni stromu, tak si jí také nevšimneme. Nenápadný dráček má mezi tlapkami tenké blány a umí na nich obratně plachtit vzduchem i desítky metrů jen s nepatrnou ztrátou výšky, což nám právě předvedl. A na stromě ho musíme chvíli hledat, než ho zradí nazelenalá hlavička (fotka je dost zoomovaná a ještě je zvětšený výřez, což jste asi poznali).

A největší vzácností, kterou potkáváme, je letucha malajská (alternativní jméno je poněkud zavádějící – letuška indická, anglický název je také zavádějící, "Flying lemur", létající lemur, ovšem k lemurovi má letucha asi stejně daleko, jako k té letušce). Ani na odborných serverech jsem nenašel žádnou zmínku, že by se na Perhentianských ostrovech mohla vyskytovat. Je to poměrně vzácný a bojácný tvoreček, který žije v hloubi pralesa a člověku se vyhýbá. Schválně si ji zkuste vygooglovat a uvidíte, že tak pěkných fotek, jako se povedla mně, na internetu moc nenajdete. A dokonce s mládětem v břišní kapse – přestože je savec, nikoliv vačnatec, jak by se mohlo zdát. Letucha má podobně jako předchozí dráček mezi tlapkami blánu, za jejíž pomocí dokáže plachtit ze stromu na strom až 100 metrů daleko – to je délka fotbalového hřiště! A přitom dokáže směr letu ovládat a řídit tak, aby dopadla na vhodný strom, po kterém bude moci vyskákat do výšky před dalším skokem.

Měli jsme velké štěstí, že jsme se šli podívat na ten neobvyklý suk na stromu kus od cestičky z větší blízkosti. Původně nás ani nenapadlo, že by to mohlo být nějaké zvíře, jen nás zaujal ten tvar a trochu tmavší barva něčeho, co jsme považovali za zbytek po ulomené větvi. Až po přiblížení jsme zaregistrovali drobný pohyb a to nás přimělo jít co nejblíže. Překvapeni jsme pak hleděli na zvědavé mládě v břišním vaku podivného tvora, který se snažil zkamenět a co nejvíce splynout s kmenem stromu. A správný živočišný druh jsem zjistil až doma, na místě jsem naši letuchu považoval za vačici, což je hloupost, protože vačice jednak vypadá jinak a jednak v Asii nežije. Ale kdo ví takové věci z hlavy.

Letucha nás chvíli po očku pozorovala (to mládě svou zvědavost nijak nemaskovalo a důkladně si nás prohlíželo, jakoby takové divné tvory ještě nikdy nevidělo). Pak usoudila, že mimikry selhaly a my jsme už na její vkus příliš blízko, a vydala se nahoru na strom. Letuchy neumí lézt po stromech jako třeba veverky, ani k tomu nemají uzpůsobené tlapky. Takže místo elegantního lezení směšně obejme kmen a sounož poskočí do výšky, všemi čtyřmi se chytne kůry, pak poskočí znovu a tak pořád dokola. Asi jako když leze šikovný domorodec s provazem kolem chodidel na kokosovou palmu.

No, vzácnosti už jsme se věnovali dost, pojďme na opačný extrém. Na každém kroku na ostrovech můžete narazit na gigantické, malajské vodní varany skvrnité, kterým ovšem nikdo „varani“ neříká, na ostrovech i ve zbytku Malajsie to jsou prostě „great lizards“, velké ještěrky (zajímavé je, že v sousední Indonésii zase všem varanům bez rozdílu velikosti říkají „komodo“). A že velké jsou pořádně, výjimkou nejsou ani dvoumetrové kusy a prý se výjimečně vyskytují i exempláře třímetrové.

Na našich ostrovech se vyskytují i přímo v resortech, právě tam je možné potkat ty největší kusy. Lidí se nebojí, ale ani na ně neútočí, žijí v symbióze hlavně s hotelovými kuchyněmi, kde najdou dost zbytků. Kuchařům ulehčují práci s odpadky a pro turisty jsou vítanou atrakcí. Když mají dobrou náladu, nechají člověka přiblížit se i na několik metrů. Když je to přestane bavit, mrštně odlezou dál nebo hupsnou do špinavé vody blátivé laguny.

V pralese jsme potkali poněkud menší kusy, tak do 150 cm. A ti už tak ochočeni nejsou. Když jsme jednoho překvapili na místě, kde nás nečekal tak blízko, tak syčel tak, že jsme raději rychle vyklidili pole.

I když víme, že by na nás snad nezaútočil, přece jen v nás byla malá dušička. A to přesto, že velikosti varana, kterého jsme potkali cestou na snídani na Borneu, zdaleka nedosahoval. Na rozdíl od snímků z Perhentian je tady vidět porovnání velikosti s lidmi snídajícími o pár metrů dále v hotelové restauraci. Takže s těmi dvěma metry délky nepřeháním.

Dost bylo plahočení džunglí. Přece jen hlavním cílem návštěvy ostrovů je koupání. Jak jsem už psal v úvodu, ležení na pláži mne nebaví a ani v moři dlouho nevydržím. S jednou výjimkou – když je možné šnorchlovat, tak naopak z moře nevylézám. A tady můžeme šnorchlovat opravdu pár desítek metrů od břehu. Útes začíná v místech, kde máme vody tak mezi koleny a pasem. A rybiček je tu opravdu hojně.

Dokonce ani není třeba šnorchlovat, takoví rejnoci se vyhřívají na mělčině mezi kameny jen kousíček od břehu. Odvážlivci jako moje žena je dokonce hladí. Mám problém s focením, protože na normální kameru je pohled skrz hladinu nezřetelný, na potopení s kamerou podvodní je zase příliš mělko. Takže nakonec fotím naslepo ve stoje s kamerou v rukách ponořenou těsně pod hladinu.

Běžné útesové rybičky, klauny, zévy, barakudy ani neukazuji. Na to, co většina z vás zná, je škoda plýtvat místem. Takže jen raritky. Za první z nich jsme si museli zaplatit šnorchlovací výlet. Šnorchlování nádherné, koráli barevní, rybičky také. Ale zážitkem, z kterého téměř mrazí, je setkání s „Napoleon fish“. Obrovská ryba s hrbem za hlavou, dlouhá téměř jako já (na fotce není měřítko, ale podle internetu je běžná velikost dospělého jedince dva metry na délku a metr na výšku, váha 150 kg). Původně jsem myslel, že se jedná o zlaka nachového, až doma si upřesňuji české jméno pyskoun. Páreček těchto „rybiček“ si klidně plave pár metrů ode mne a jde z nich skoro strach. Jen točím na kameru, vyfotit je nestačím, takže musím záběr vypreparovat z videa.

Podobně jako u setkání s obrovskou karetou. Tady mám aspoň možnost porovnání s velikostí lidské hlavy – i želva má kolem metru a půl (takové podle Wikipedie váží až 190 kg). Klidně se pase na mořském dně asi 6 metrů hluboko.

Všichni se nahrneme přímo nad ni, což jí při vynoření na nádech ani trochu nevadí, asi je zvyklá. Nechá se pohladit po krunýři i po zadní ploutvi. Všimněte si štítovce přisátého k želvě zespodu. Právě želvy jsme spolu se žraloky měly slíbené při plánování šnorchlovacího výletu. Paradoxně nás na místo s nejpravděpodobnějším výskytem dovezli přímo k naší pláži, k želvě bychom klidně doplavali ze břehu. Ale je pravda, že by se nám těžko hledala, při pohledu z lodi je širší rozhled a želva se tak lépe najde.

A poslední snímek (zase vypreparovaný z videa, stejně jako pyskoun a kareta) zachycuje jednoho z mnoha žraloků. Při výletu jsme sice zahlédli nějakého podměrečného žraloka, ale jen na zlomek vteřiny. O to větší bylo naše překvapení, že na konci útesu naší pláže jich v určité denní hodině můžeme vidět více, větších a z bližší vzdálenosti. Já jsem zahlédl jednoho ke 150 cm (to je zajímavé, všechno tu má 1,5 metru, pyskouni, karety i žralok), zřejmě to byl žralok šedý útesový. Ostatní byli menší, ty viděl i zbytek rodiny. Odhadem něco ke 120 cm, tady jsem si jistý, že to byli žraloci černoploutví. Dokonce mám na videu v jednom okamžiku na záběru tři z nich. Bohužel jsou tak nekontrastní, že vypreparované snímky jsou hodně nekvalitní. Takže se omlouvám, ale nedokážu se přimět je vyřadit.

Já mám ze žraloků velkou radost, kdežto manželka je zklamaná. Čekala něco podobného, jako když jsem se koupal se žralokem v Mexiku, ten měl aspoň 2,2 metru. Já jsem naopak rád, že jsme narazili jen na kusy takové velikosti, která jim neumožňuje vidět v člověku potenciální kořist.

Naskenovaná stará fotka z Mexika focená na film

A na úplný závěr povídání z Perhentianských ostrovů ukázka stravování v místních restauracích. Vyplatí se zajít někam mimo centrum a hotelové restaurace, v malých restauracích se nají lépe a levněji.

Na první večeři jsme si dali každý jednoho red snappera – červeného chňápala, na druhou zase grilované squids – olihně. Není třeba dodávat, že vše naprosto vynikající.