Největší a nejhezčí

U vodopádů se pojem „největší“ definuje těžko – znamená nejvyšší, nejširší, nejvodnatější? A pojem „nejhezčí“ je na tom ještě hůře, je samozřejmě hodně subjektivní. Přesto panuje shoda, že největší a nejhezčí vodopády na světě jsou vodopády Iguaçu.

Wikipedia:

Vodopády Iguaçu představují největší systém vodopádů na Zemi. Leží na řece Iguaçu  na hranicích mezi Argentinou a Brazílií na 25°41' jižní šířky a 54°26' západní délky. Voda se zde v přepadu dlouhém asi 2,7 km řítí přes okraj lávové plošiny do hloubky asi 70 metrů. V období dešťů je zde průtok asi 6500 m³/s vody a asi 270 samostatných vodopádů, v období sucha klesá průtok na 300 m³/s a vodopádů je asi 150. Největším vodopádem jsou Ďáblova ústa (Ďáblův chřtán). Oba státy, na jejichž hranicích vodopády leží, okolo nich vytyčily rozsáhlé národní parky chránící jak vodopády, tak okolí tvořené z velké části zachovaným pralesem. Vodopády jsou hojně navštěvovány turisty, pro něž byly pod vodopády zbudovány speciální lávky a pozorovatelny. Vodopády a oba přilehlé parky byly zařazeny na seznam světového dědictví UNESCO.

Jak už jsem psal v perexu, krása je subjektivní. Bedekry tvrdí, že nejhezčí pohled na vodopády je z brazilské strany, protože jsou odtud vidět vodopády v celé své šířce, kdežto argentinská strana nabízí spíše přiblížení k jednotlivým vodopádům a bližší kontakt s nimi. Já to přitom vidím úplně opačně. Pro mne jsou mnohem fotogeničtější průhledy na podkovu vodopádů skrz tropickou vegetaci na straně argentinské. A naopak brazilská strana kromě panoramat nabízí i detailnější pohledy, třeba na rorýsy usazené na skále za proudem padající vody, tedy hodně intimní pohled „pod sukně“ vodopádů.

Posuďte sami, začínáme stejně jako naše návštěva vodopádů v roce 2006 na argentinské straně. A ještě než se vydáme k jednomu z nejpodivuhodnějších divů přírody, prosím omluvte kvalitu fotek. V brazilském San Salvadoru mně na letišti ukradli jeden foťák, ten druhý vypověděl službu v tropickém vlhkém klimatu hned následující den a na focení mně zbyla jen kamera. Takže všechny následující fotky jsou foceny přes kameru.

Hned po vstup do národního parku se před návštěvníky otevírají první kouzelné výhledy na ještě dost vzdálenou podkovu padajícího hlavního proudu řeky tekoucí tropickou vegetací.

Ale netrvá dlouho, a dostáváme se k prvním vyhlídkovým plošinám, které umožňují místy si skoro sáhnout na vodu padající z přepadu několik desítek metrů nad námi a dopadající desítky metrů pod nás.

Asi by bylo možné takto obcházet celé vodopády, ale správa NP nemá zájem na potulujících se turistech, proto jsou návštěvníci povinně směrováni na Green Trail, ekologický vláček, který je zaveze k několik kilometrů vzdálené hlavní atrakci, Ďáblovu chřtánu, nejmohutnějšímu a nejvodnatějšímu vodopádu.

K jeho horní hraně se musíme dostat doprostřed řeky, která je tu nad vodopády široká a líná, nic nenasvědčuje tomu, jak dramaticky se promění o pár metrů po proudu níže. Nad klidnou hladinou vede chodník na kůlech, který nás asi po půl kilometru dovede na plošinu utopenou v mraku vodní tříště. Zbabělci natahují pláštěnky, já aspoň svou kameru, jediný zbylý dokumentační prostředek, balím do šnorchlovacího obalu. Oblečení uschne, s elektronikou kamery by to bylo horší. Takže následující fotka je focena přes igelit. Do hloubky 90 m tady padá každou vteřinu 13.000 kubíků vody a prostředí tomu odpovídá – vlhko, rachot a hukot padající vody, skoro závrať při pohledu do padajícího proudu řítícího se obrovskou rychlostí ke dnu kotle.

Při návratu si všímáme i okolí, které jsme před chvílí nevnímali, protože jsme byli natěšeni na očekávanou podívanou. Řeka je hluboká do jednoho metru. Místy i méně, takže odpočívající kajman může obhlížet situaci s hlavou vystrčenou nad hladinu. V korunách keřů se schovávají barevní ptáci. A všude kolem pobíhají leguáni a jiní ještěři.

Z eko-vláčku vystoupíme na prostřední zastávce, odkud je možné se dostat zase do jiných partií argentinského parku. Na stromě hlasitě vykřikuje černočervený pták, který si tu plete hnízdo podobné hnízdům snovačů v Africe, kolem pobíhají nosálové, symbol národního parku.

Dostáváme se přímo do osy odtokového údolí vodopádu Salto San Martin. A právě výhledy na tuto část vodopádů považuji já osobně za nejhezčí pohled na ně. Přikládám dvě fotky hned a jednu si schovám na konec článku.

A přichází jedna z několika zdejších atrakcí. Scházíme dolů k řece po schodech vybudovaných v zalesněném svahu k přístavišti motorových lodí. Převlékáme se do plavek a oblečení skládáme do vodotěsných pytlů. Trochu nás překvapuje, že brazilští turisté, kteří poplují s námi, zůstávají v klidu v džínách a tričkách, sluneční brýle na očích. Zjevně netuší, do čeho jdou. Člun se silnými motory nás totiž zaveze pod několik vodopádů, a to doslova. Skutečně projíždíme přímo masami padající vody, masírovaní mohutným proudem z výšky několika desítek metrů. Nevěříte? Zkuste video pod článkem. Škoda, že nemám vyfocené obličeje Brazilců po prvním průjezdu vodopádem.

Po přistání ještě pár výhledů na další vodopády a na duhy nad nimi.

Cestou obdivujeme stovky motýlů, ale narazíme i na další druhy hmyzu.

Tady končí část argentinská. Ráno dalšího dne si odskočíme na nákupy do tržnice v prý levné Paraguayi. Nakonec nic nekupujeme, protože podobně levné jsou tržnice i všude jinde na celém světě. Raději se vracíme k vodopádům, nejdříve však k helioportu s vyhlídkovými lety vrtulníkem.

Mám štěstí, sedím hned vedle pilota (další tři pasažéři sedí za námi v druhé řadě). Teprve teď si děláme obraz o celkové konfiguraci vodopádů. Do široké řeky je vkousnuta úzká podkova vodopádů, kam padá řeka ze tří stran a pokračuje dále mnohem užší korytem, tedy i prudším proudem, jen o 70 metrů níže.

Je odsud pěkně vidět chodník k Ďáblovu chřtánu, kde jsme včera obdivovali nejmohutnější část vodopádů.

Kousek od stanoviště vrtulníku je známý ptačí park. Nemám k němu sice důvěru, ale když už jsme tady… Začíná očekávaně – řada klecí s místními ptáky, jako v každé běžné ZOO. Možná více než ptáky obdivuji vegetaci včetně nádherných helikonií.

Brzy se však v duchu omlouvám za svou nedůvěru. Větší část ptačího parku vede přímo obrovskými voliérami, kde se dostáváme do bezprostředního kontaktu s exotickými ptáky. K harpyjím nás sice dovnitř nepouštějí, s focením neuspěji ani u kolibříků, kteří jsou na mou kameru příliš rychlí, ale tukani nás uchvacují.

Vůbec se nebojí, některé i odvážně pohladím po zádech, moc se jim to ale nelíbí, takže s ohledem na jejich zobák toho nechávám a posílám manželku Hanku, aby je ženskou něhou trochu uklidnila.

Hanka mne na oplátku fotí ve voliéře s papoušky ara. Ti jsou zdánlivě docela mírumilovní, jeden si mně klidně sedne na hlavu. Až pozdě pochopím jeho zákeřné úmysly: zatímco se nechávám zvěčnit, ara mně bezohledně odkousává knoflík z čepice – je vidět, jak ho drží v zobáku (pamětníci možná vzpomenou, že jsem svého času před šesti lety tuto fotku měl na blogu jako profilovou – chtěl jsem tím konkurovat žluté kačence populárního Stanislava Wienera).

Ale odkousnutý vrchlík nevaroval ostatní, takže pokoušeli trpělivost modrého ary strkáním prstů do zobáku. No, já už jsem si to rozmyslel a raději jen fotím.

Konečně se dostáváme k vodopádům ze strany brazilské. Výhledy jsou tu opravdu také krásné, mně ale chybí více té argentinské vegetace, toho tropického pralesa kolem.

I přesto si vyhlídky užíváme.

Brazilci také na své straně vybudovali několik chodníků a vyhlídek, na rozdíl od Argentinců je však směřují spíše pod vodopády, než nad ně.

To má ovšem za následek ještě hustší vodní tříšť, takže z nejvysunutějších vyhlídek je občas vidět vodopády přes clonu vodní mlhy. Pro ilustraci přikládám jedno foto – přes ochranný obal a ještě skrz hustou vodní tříšť.

A blížíme se k závěru. Na konci se dostáváme k jednomu z vodopádů, kde je možné sejít či sjet výtahem k jeho dopadu a pohlédnout z plošinky pod padající vodu.

A k našemu překvapení tady hřadují stovky rorýsů, kteří umně prolétají proudem vody a pod jeho ochranou odpočívají (ta bílá pravá půlka fotky je napěněná padající voda).

A abych nekončil takovou nepříliš kvalitní fotkou, tak se vracím do Argentiny a přikládám snímek, který se mně osobně líbí nejvíce. To nejlepší na konec.

No, a na úplný závěr video včetně cesty lodí pro vodopády.