Adrenalin na laně

90 metrů nad terénem, 900 metrů dlouhé lano, rychlost 90 km/h. Kdo se nebojí, ať to zkusí. Ale musí si zaletět do Kostariky, konkrétně k aktivní sopce Arenal nebo do deštného pralesa v Monteverde. A hlavně si připravit ne zcela nízkou sumičku dolarů.

Kolem aktivní sopky Arenal jedeme skoro hodinu, stále výš a výše, nezpevněná cesta, kolem dokola prales. A výhledy na sopku. Když se rozzlobí, umí být zlá. Proto i varování: cesta do vulkanicky aktivní oblasti je jen na vlastní nebezpečí.

Konečně přijíždíme do areálu s lanovou dráhou. Už na nás netrpělivě čekají. Část kolegů se chystala rozhodnout na poslední chvíli po instruktáži, tady však nemají nejmenší šanci. Kdo se aktivně nebrání, je mu podstrčen papír s podpisem, že poletíme nad údolími na vlastní riziko, čemuž odpovídá náš zdravotní stav. Raději ani nečteme, pro koho se jízda nedoporučuje, seznam je to docela dlouhý. Jsme navlečeni do horolezeckých pásových úvazků, na hlavu dostáváme bílé přilby a do ruky těžkou bytelnou kladku. A už nás navigují ke klecím lanovky, kterou nás vytáhnou na vrcholek kopce.

Musíme uznat profesionální vzhled areálu, nejmodernějšího v Kostarice. Vše vypadá jako nové – budovy, lanovka, vybavení. Od zastavení autobusu uteklo jen pár minut a už sedíme v klecích. Lanovka se dává do pohybu a my sledujeme okolí z ptačí perspektivy. Pod námi jsou koruny stromů pralesa, na jedné z větví v nečekané výšce zahlédnu uvelebeného nosála. V údolí pod horou se zjevuje klidná hladina jezera Arenal, před námi se tyčí kužel sopky Arenal. Úchvatné scenérie. 

Na horní stanici probíhá instruktáž jiné skupiny, my máme chvíli času na výhledy z plošiny. Kocháme se oběma Arenaly. A už nás volá mladý instruktor na zaučení. Začíná tím, že mne pokárá za natáčení kamerou, protože instruktáž je natolik důležitá, že bychom se měli na ni pořádně soustředit a ne přitom hledět do kamery. Pak se připne přes kladku na lano a volně se zavěsí. Úvazek ho v pohodě drží, ruce na kladce jsou jen pro udržení rovnováhy. Jede se vleže, nohy pokrčené a zkřížené. Natažení a roztažení nohou brzdí, stejně jako klikání kladkou do stran (já se při první testovací jízdě spletu a klikám nahoru-dolů, což je špatně). Brzdit se musí až na pokyn daný rozkmitáním lana instruktorem z cílové stanice, jinak by se mohlo stát, že se nedojede až na konec a bude třeba doručkovat – také se to kolegům párkrát stane, hlavně když neudrží polohu vleže s nohama nahoře.

První a druhé lano je kraťoučké, druhým úsekem se dostává přímo pod plošinu a naposledy je možné vše vzdát a po schodech se vrátit k lanovce (to naštěstí nikdo z nás neudělá). Po jednom se necháme zavěsit a projedeme si první úsek, krátký, nízký a pomalý. To zvládne každý v poho. Naučíme se přitom správné poloze i brzdění. Na konci nás konopným lanem uvázaným přes nosné ocelové lano zastaví instruktor. Brnkačka. A druhý úsek stejný. Ta pravá atrakce začíná až třetím úsekem.

Lano je prověšené přes hluboké údolí a jeho konec nevidíme. Instruktoři až na jednoho sjeli před námi a domlouvají se navzájem vysílačkami. Na cestu se může další jezdec vydat až do dojetí předchozího, které vysílačkou ohlásí instruktor. Celkem nás čekají tři kilometry ve vzduchu, nejdelší lano bude přes 900 metrů dlouhé, výšku nad údolími odhaduji na blízkou stovce metrů, nejvyšší rychlost 90 km/h. Kdo to nezažil, neumí si to představit.

Obdivujeme menší skupinku Američanů, kteří jedou s námi – asi pětačtyřicetiletá turistka má na výšku do 1,6 metru, na váhu odhaduji nejméně 120 kilo, taková kulička to je. K ní patří i starší manželský pár, určitě přes 75 roků, možná i osmdesát! Jejich vitalitu a odvahu bych chtěl mít – pokud se vůbec takového věku dožijeme.

První dlouhý úsek je největším zážitkem, pak už budeme vědět, co nás čeká. Zavěšen do kladky s nohama poslušně zvednutýma a zkříženýma vyrážím. Kladka se okamžitě rozsviští a po pár vteřinách nabírá neskutečnou rychlost. Ocitám se uprostřed prázdnoty. Startovací plošinka daleko za mnou, cílová daleko přede mnou – spíše ji tuším, než vidím. Kromě svištění kladky absolutní ticho. Připadám si ztracený v prostoru. Nejbližší pevný bod je někde hluboko pode mnou. Jsem tak vysoko, že se o mne ani nepokouší nějaká závrať nebo nepříjemný pocit z výšky – asi jako člověk nemá závrať v letadle, tak ji nemá ani tady. Pocity jsou to natolik zvláštní, že si ani sám pro sebe nedokážu říct, zda příjemné, nebo nepříjemné. Prostě zvláštní. Čas se zastavil a vše trvá hrozně dlouho. Ani nevnímám sopku před sebou a jezero na obzoru. Koruny stromů v hloubce pode mnou splývají do jednolité zelené masy. Najednou se čas opět rozbíhá a šíleně zrychluje. Obrovskou rychlostí se blížím k cílové plošince, cítím kmitat lano na znamení k brzdění, roztahuji nohy do praku a kmitám kladkou. Nezdá se, že by to mou rychlost nějak významněji ovlivnilo. Přilétám takovou rychlostí, že určitě musí vyletět z dráhy přímo do pralesa. Naštěstí je instruktor s brzdícím lanem připraven a oproti mému očekávání mne zastavuje přímo nad schůdky, kde mne odpoutá z lana. To byla jízda!

A tak absolvujeme další čtyři úseky. Obsluha nás vždy poučí, zda včas začít brzdit (v tom případě netrvá na správné aerodynamické poloze), když je úsek rychlý, nebo nás pečlivě složí s nohama do kříže u úseků s pomalejším dojezdem do kopce, kde hrozí, že bychom nemuseli dojet až do cíle – také se to občas někomu stane, když neudrží postoj. Pak nezbývá, než doručovat. My ovšem jezdíme předpisově. Předposlední úsek je nejdelší, dokonce na protějším kopci je kus cesty prosekán tunelem mezi korunami stromů, v té rychlosti si v tunelu samozřejmě nic prohlížet nemůžeme. Až poslední úsek se liší. Musíme vystoupat do výšky točitým schodištěm na plošinku na věži, kde nás čeká krátký a mírný úsek s fotografem na konci. U nás má smůlu, protože máme hodinové zpoždění a nemáme čas čekat na fotky.

Vracíme vybavení, necháváme instruktorům nějaké drobásky a uháníme. Máme za sebou další z vrcholů zájezdu. Většina účastníků tvrdí, že už nikdy. Že jim to dnes stačilo nadosmrti. Zážitek to byl opravdu velmi silný a nezapomenutelný. Adrenalin byl vyplavený, krevní tlak vystoupal do závratných výšek. Chápeme, že to část výpravy s námi nepodnikla. Pokud se na podobné legrácky někdo necítí, tak tady by to pro něj jistě bylo zbytečné trápení. Jestli se někdy vydáte do Kostariky a bude vám nabízena podobná zip-line, běžte na ní jen tehdy, když skutečně chcete a cítíte se na to. Pak vás čeká krásný zážitek. Jinak ne. Nelamte to přes koleno, nestojí to zato. A my? Já bych příště jel znovu, má žena Hanka (ta na fotkách – obvykle se snažím rodinu nefotit, ale tady to opravdu nešlo) po skončení tvrdila, že už ne. Uvidíme, jestli ještě bude podobná příležitost.

Statické fotky tady asi nejsou to pravé. Pokud chcete vidět, jak to fičí, zkuste video, zhruba od 4:20 do 7:00.