Cusco, 1533: Malá Huasca si hraje s ostatními vybranými dívkami na nádvoří paláce Velkého Inky Atahualpy. Rodiče, kteří ji byli navštívit, byli dnes neobvykle rozrušeni. I mezi Panny Slunce se donesly povídačky o bílých vousatých lidech, zpočátku pokládaných za bohy nebo alespoň jejich posly, kteří se ale chovají velmi podivně, zle a krutě. Prý se už blíží k hlavnímu městu. Loučení s rodiči dnes bylo delší. Jako pokaždé Huasce připomněli její výjimečnost, vždyť mezi Panny Slunce byly vybrány jen nejdokonalejší dívky z celé ohromné říše. A Huasca je z nich nejmladší. Ale když odcházeli, leskly se jim oči, Huasca si toho nemohla nevšimnout.
Brzy ráno je velekněz probudil a bez vysvětlení a v rychlosti opouštějí ještě potmě spící město. 160 panen, asi stovka vojáků a pár velekněží. Čeká je náročná několikatýdenní cesta Svatým údolím řeky Vilcanoci, které někteří venkované také říkají Urubamba. Spát budou sice někdy v chrámech a pevnostech, Huasca vždy chtěla vidět nedobytnou Puca Pucaru, okoupat se v lázních Tambo Machay, poznat Pisac a zažít atmosféru bájného Ollantaytamba, kde si princ Ollantay prosadil svou lásku i proti vůli otce své milované, samotného Velkého Inky. Ale častěji spí venku pod hvězdnatou oblohou.
Po Camino Inca, stezce používané rychlými posly, vedoucí přes hory a kopce nad údolím dravé řeky, tak dojdou až k Bráně Slunce, kde se před nimi otevírá neuvěřitelný pohled na město na vrcholku kopce, přesto teď kus pod nimi. Jak to, že o něm nikdy neslyšela? Velekněz svěřuje dívkám velké tajemství: již od prvních zpráv o neznámých dobyvatelích tady budují skryté město, poslední útočiště. Dívky a jejich kněží zde zůstanou, vojáci se zlatem pokračují dál.
Město má geniální polohu. Kopec sice není nijak vysoko nad řekou, ale zaoblení jeho vrcholku způsobuje jeho praktickou neviditelnost z údolí. A deštný prales pomůže skrýt to, co by třeba mohlo upoutat pozornost. Tady zůstanou Panny Slunce s Veleknězem a dvacítkou nižších kněží, schopných zemědělských a řemeslnických prací. Panny bydlí v nových domech pod vrcholkem sousední Wyana Picchu, muži žijí v oddělené části u zemědělských teras. Tady počkají, skryti před světem, na Atahualpu a jeho dvůr. Ani obyvatelé vesnic v údolí o nich nebudou vědět.
Ale Atahualpa nepřichází. Velitel conquistadorů Francisko Pizzaro ho dávno nechal veřejně uškrtit, přestože mu Atahualpa nechal jako výkupné zaplnit celou síň zlatem a stříbrem - 2700kg zlata a 13 tun stříbra asi Pizzarovi nestačilo. Říše je podlomena a není schopna obrany. Španělé vítězí na celé čáře. Ale nikdy nedostanou zlatý poklad Inků.
Uběhne několik let. Staří kněží umírají jednak stářím, jednak nemocemi. Panny se snaží pracovat na polích, i když je od toho Velekněz (už téměř nemohoucí) zrazuje, Panny Slunce nesmí pracovat rukama. Ale začínají odcházet i Panny. Strava nestačí, město nemá kdo udržovat, suchá léta způsobí hladomor. Huasca pomáhá pohřbívat kamarádky, už je jich více uložených v pohřebních komorách než na ulicích vylidněného města.
Nikdo jim nepřijde pomoci, nikdo je nezachrání, nikdo o nich neví. Hausca už nemá sílu zaopatřit poslední družky, umírající na horkou nemoc. Klečí na hlavním náměstí, čelem se dotýká země, příbytku boha podsvětí, velkého hada, loučí se s bohem země, posvátnou pumou zakletou do vrcholku Wyana Picchu, rukama žehná vládci nebe, kondorovi v obrysech sousedních tří pahorků. Město bylo kněžími opravdu vybráno dobře. Posvátná zvířata je uchránila, nikdo je tu nenašel. Ale ani nezachránil. Huasca, poslední obyvatelka Machu Picchu, zůstává ležet bez života, z pralesa se blíží puma sledovaná z výšky plachtícím kondorem.
Při objevení města bylo nalezeno 173 koster, z toho jen 13 mužských. Zlato nebylo nalezeno žádné. Město bylo mimořádně dobře zachované, domy nebyly poničeny ani dobýváním, ani zemětřesením (až výjimky).
Já jsem jej navštívil v roce 2001, a ač naprostý skeptik v oblasti paranormálních jevů, pozitivních a negativních energií, léčitelství a socialismu, tak u posvátného kamene Intiwatany, ke kterému Velekněz přivazoval Slunce, jsem cítil „něco". A ještě více na vyhlídce u pastýřského domečku, odkud pocházejí nejznámější fotky města. Takže asi spíše než výron energie tu působí magie místa, jeho genius loci.
Když se mne někdo ptá, kde se mně na mých cestách nejvíce líbilo, jmenuji různé země a různá místa (po pravdě, největším zážitkem byl pro mne pobyt v brazilské Amazonii), ale nejhezčí místo na světě je jen jedno: Machu Picchu.